Poslouchal Franz Kafka klezmer?
25. 8. 2014 | Rubriky: 2014,Články,UNI
Do společenství ztracených židovských měst východní Evropy patří Lvov právě tak jako Krakov či černomořský přístav Oděsa. Ve všech třech případech se jednalo o tavící kotlíky, v nichž židovská komunita sehrála klíčovou roli. Její strasti, naděje, poesii i hudbu, kterou postupně zlikvidovaly pogromy, stalinské čistky i holocaust, mapuje bohatě vybavené CD Wandering Stars.
Název alba inspiroval román “židovského Marka Twaina” Sholema Aleichema, podle jehož příběhů vznikl světoznámý muzikál Šumař na střeše. Celkem šestadvacet archivních nahrávek z počátku 20. století ze Lvova, na CD zachycených, zaplňuje bílé místo na hudební mapě Evropy a navíc dokumentují tu nejstarší tvář stylu, z nějž vyšly tak významní umělci jako skupina Klezmatics či zpěvačka Chava Alberstein. I když album vydala neznámá značka Renair, je k mání u velkých distributorů včetně Amazonu. Navzdory židovskému kontextu tentokrát nejde o další kompilaci historických klezmerbandů. Hudba alba nedoprovázela židovské svatby, ale divadlo, jehož účinkující byli v oboustranném kontaktu s evropskými metropolemi i s Broadwayí, doprovod hráli konzervatoristé a nikoli improvizující amatéři. Album je hlubokou sondou do sofistikované městské hudby, která je stylem blízká londýnským music-hallům a berlínským kabaretům, ale přitom má výrazný židovský kolorit.
Lwów, Lemberg, Lviv.
Lvov byl založen ve 13. století, vedle slovanských kmenů zde žili Arméni, Tataři i Židé. Po prvním dělení Polska 1772 připadl historický region Halič, jehož byl Lvov správním centrem, Habsburské monarchii. Velkou část půdy vlastnili Poláci, zatímco Židům, jimž zákony vlastnictví půdy znemožňovaly, patřily obchody a hostince. Na počátku 20. století tu tvořila židovská menšina třetinu z celkem 160 tisíc obyvatel. Většina z nich mluvila jazykem jiddiš, který vznikl mixem hebrejštiny, staré němčiny a dalších evropských jazyků, a až do holocaustu byl nejen společnou řečí evropských Židů, ale též literárním jazykem, v němž psal své romány například držitel Nobelovy ceny Isaac Bashevis Singer.
V polštině zní jméno města Lwów, současný ukrajinský název je Lviv, během stopadesátileté rakousko-uherské vlády se používalo německé jméno Lemberg. A protože právě v této době, roku 1889, tu vzniklo židovské divadlo o němž je řeč, držíme se německé varianty i v tomto článku. Michael Aylward, který společně s Julianem Futterem kompilaci Wandering Stars sestavil, pátral od roku 1994 v archivech a zdokumentoval přes 600 nahrávek, které na půdě divadla vznikly. “Většina archivních židovských desek pochází z USA. Vrtalo mi hlavou – neexistuje nic dalšího z Evropy?” říká Aylward v rozhovoru s britským, v Praze žijícím novinářem Davidem Vaughanem. “Všichni se tvářili skepticky – a pochybovali, že by vůbec někdo tehdy ve Východní Evropě natáčel. Byla tam snad nějaká infrastruktura? Všude bída a pogromy. Ale ve skutečnosti docházelo k průmyslovému rozvoji, třeba v Rusku probíhaly obrovské změny, a bůhví jak by se to dál vyvíjelo, kdyby nepřišla bolševická revoluce.”
Franz Kafka a kavárna na Kozím plácku
Divadlo fungovalo půl století, po první dekádě se přesunulo z kraje města do centra na adresu Jagiellonska 11. Koncem 19. století to bylo jedno z prvních kamenných divadel s repertoárem v jazyce jiddiš, které získalo mezinárodní reputaci. Členové souboru hostovali v Berlíně, Vídni a dalších evropských metropolích, byli dokonce napojeni na významné židovské divadlo v Buenos Aires. Do Prahy přijeli někteří členové souboru roku 1911 pod jménem Deutsch-judisches Theater aus Lemberg. Mezi diváky byl i tehdy osmadvacetiletý Franz Kafka. Silně na něj zapůsobila zpěvačka Salcia Weinberg (1878-1940), která začínala jako sboristka v polské opeře. Spolu se svým manželem, hercem Hermannem Weinbergem vystupovala v Maďarsku, Srbsku i Slovensku, později byla velmi úspěšná ve Vídni, kde hrála v němém filmu Stadt ohne Juden, Město bez Židů.
Booklet alba uvádí, že Kafka sledoval židovsko-německý divadelní soubor v pražském Café Savoy. I když stejnojmenný a dodnes fungující restaurant v secesní budově poblíž Újezda existuje už od roku 1893, kafkovské literatura udává, že se jednalo o podnik menší a pověsti nevalné, na rohu Vězeňské ulice a Kozího plácku. Soubor strávil v Praze celkem čtyři měsíce a Kafka se důvěrně spřátelil s jeho vedoucím, Jicchakem Löwy. “Židovské divadlo přivedlo Kafku k jeho zájmu o judaismus,” píše kanadská profesorka Iris Bruce ve své knize Kafka and Cultural Zionism. “Franz, když jsem ho tam vzal poprvé, se té atmosféře zcela poddal,” vzpomíná Max Brod. Setkání se syrovou kulturou východoevropských Židů nedotčených západní civilizací Kafku hluboce fascinovalo, stal se pravidelným návštěvníkem kavárny, která ležela hluboko pod jeho společenskou úrovní. Dojmy zanesl do svého deníku, v němž se zmiňuje o “vrátném, který dříve pracoval v bordelu, teď je pasákem a hrubě křičí na herce. ”
Z Haliče do Lower East Side
Jako dočasné útočiště si Lemberg vybral i spisovatel Sholem Aleichem (1859-1916), vlastním jménem Solomon Naumovič Rabinovič, který si jako pseudonym zvolil tradiční židovský pozdrav. Do Lembergu přijel v prosinci 1905, když s rodinou prchal před protižidovskými pogromy z Kyjeva. O jeho spolupráci s divadlem existují dohady, důkazy se nedochovaly – s výjimkou jediného, a tou je novela Wandering Stars (v českých pramenech uváděná jako Bludné hvězdy), která dala historické CD kompilaci jméno. Román původně vycházel na pokračování ve varšavských novinách. Příběh začíná milostnou zápletkou v židovském divadelním souboru. Oba milenci se rozejdou, každý z nich si vybuduje úspěšnou kariéru na Západě – a nakonec se znovu setkají ve Spojených státech. Na první pohled fikce, která měla předlohu v životních osudech těch nejtalentovanějších herců z Lembergu.
To je ve zkratce hlavní důvod, proč se k zapomenuté subkultuře evropských židovských komunit po více než století vracet. Jednalo se o překvapivě silný generátor energie, který nabíjel baterky nastupující umělecké generaci na opačném břehu Atlantiku. Mezi Haličí a newyorskou bohémskou čtvrtí Lower East Side, která se díky přívalu uprchlíků z východní Evropy stala světovou židovskou metropolí, fungovalo oboustranné a intenzivní spojení. Německá badatelka Rita Ottens a americký muzikolog a hudebník Joel Rubin ve své do češtiny přeložené knize Klezmeři (H&H 2003) o New Yorku píší: “Tady, a už ne ve Varšavě, Oděse, nebo Kyjevě, se nacházelo centrum židovské divadelní a operetní produkce, žurnalismu a literatury. Odtud se dostávaly – v počátcích výroby hudebnin a gramofonových desek na přelomu století – vitální melodie židovských jevišť a nejnovější americké šlágry a tance skladatelů newyorské Tin Pan Alley k veselé mládeži ve Vilniusu, Kremenčugu a Bukurešti, která se rovněž chystala odejít.” Ottens a Rubin píší, jak zbohatlí emigranti z USA přijížděli zpět do štetlů – tedy evropských židovských osad – hledat nevěsty. Zmiňují se i o Oscaru Zehngutovi, virtuozním hráči, který hrál s orchestrem židovského divadla v Lembergu, a patří k hlavním atrakcím CD Wandering Stars. Kniha dokonce naznačuje, že Zehngut se do Lembergu vrátil z USA – což je nepotvrzená informace, Zehngutova přesnější životopisná data jsou nedostupná, booklet alba uvádí jen strohé údaje: pocházel ze zámožné rodiny a byl tedy spíše klasicky školeným houslistou než tradičním klezmerovým hráčem.
Lemberg se stal oblíbeným cílem lovců talentů z New Yorku, kteří vyzobávali ty nejlepší umělce a soubor díky tomu musel často doplňovat obsazení. Příkladem je zpěvačka a herečka Bertha Kalish, která ve třinácti debutovala jako sboristka v La Traviatě, vystudovala lemberskou konzervatoř, a když stávající prima donna souboru odjela do Ameriky, Bertha nastoupila na její místo. Tehdy ji uviděl Avrom Goldfaden, průkopník východoevropských židovských divadel, který ji nabídl místo v Bukurešti. Historik Daniel Soyer píše: “Byla tak populární, že i antisemité, kteří do divadla přišli aby po ní házeli cibuli, vrhali místo toho na podium květiny.” Roku 1896 se vystěhovala do New Yorku, hrála na Broadwayi a střídala role v angličtině s představeními v jiddiš. Další nabídka přišla z nově zřízeného Thalia Theater, jehož cílem bylo zrušit všechny vžité předsudky o židovském divadle a nabízelo Shakespearova dramata přeložená do jiddiš. Kalish tehdy dokonce hrála Hamleta, jako herečka v mužské roli prý předčila mnohé mužské herce. Shakespearovský repertoár měl tehdy imigrantům pomáhat překročit hranici mezi jiddiš a americkou kulturou.
Napsal Bedřich Smetana izraelskou hymnu?
Migrace a prudké střihy mezi kulturami, typické pro život umělců, se promítají i do hudby. Album Wandering Stars například zachycuje jednu z prvních nahrávek hebrejské písně Hatikva, Naděje, která se později stala izraelskou hymnou. Český posluchač si hned v prvních taktech povšimne podobnosti se Smetanovou Vltavou. Autor textu, Naphtali Herz Imber, byl mimochodem z Haliče, melodii napsal Samuel Cohen z Moldávie. Mnozí tvrdí, že byl Smetanovým obdivovatelem, ale hlubší analýza ukazuje, že stejný motiv se objevuje v italské písni La Mantovana napsané v 16. století, v moldavském lidovém popěvku a dokonce v sefardské modlitbě z Toleda, zachycené před 600 lety.
Hned následující track alba připomíná naopak internacionálu, což lze brát jako potvrzení faktu, že písně se sociálním poselstvím tehdy pracovaly s podobným hudebním jazykem. Skladba se jmenuje Dort wo die Zeder, Tam kde rostou cedry, což je zjevná narážka na území dnešního Izraele, a svým tématem není daleko od české hymny Kde domov můj. Autorem byl básník a právník z Lembergu – a píseň měla stejně jako Hatikva statut nedávného hitu, obě skladby vznikly pouhých deset let před otevřením divadla.
Uvést divadlo do chodu nebyl snadný úkol k němuž byla zapotřebí značná dávka diplomacie a pružnosti. Musíme vzít v úvahu, že židovská divadla představovala ve východní Evropě specifický žánr, který vyžadoval – stejně jako samotná existence židovských menšin – umění dlouhodobě přežít v nepřátelském prostředí. První židovská divadla vznikla v Rumunsku, odkud se šířila do Ruska, kde se po atentátu na cara Alexandra II ocitla v nemilosti. V Rakousko-Uhersku se žánru věnovaly především kočovné soubory, přísně kontrolované cenzurou, což se promítlo do kvality. Podmínky dočasnosti a provizoria vysokému umění nesvědčí, a mezi židovskými intelektuály získaly divadelní produkce nálepku “shund”, což zcela přesně odpovídá v češtině užívanému slovu šunt.
Ve sboru Polské městské opery v Lembergu tehdy zpíval Jakob-Ber Gimpel. “Navzdory násilným vyhrůžkám náboženských seskupení a nechuti rakouských úřadů povolit jakoukoli židovskou divadelní činnost, Gimpel nakonec svůj záměr prosadil,” čteme v bookletu alba. Gimpelovy původní ambice směřovaly k opeře a vyšším hudebním formám. Jeho repertoár ovšem omezovala divadelní licence, která dovolovala pouze “jednoaktovky, frašky, písňové koncerty, operety a hry lidového charakteru v židovském dialektu.” Navíc musel čelit šikaně úřadů. Cenzoři byli zákonitě nervozní z toho, když se na podiu mluvilo v jazyce jiddiš jehož skrytým významům nerozuměli.
Éra Gimpelova divadla se kryla s počátky zvukového záznamu, obdobím aktivity a konjunktury nahrávacích společností před tím, než hudební průmysl ovládly hity. Produkce ještě nebyla soustředěna na mainstream a nově vzniklé nahrávací společnosti vysílaly své techniky i do těch nejvzdálenějších míst. V letech 1904 až 1911 vznikly v Gimpelově divadle stovky nahrávek, které se neprodávaly jen na území Rakousko-Uherska, ale i v Rusku, Německu, Anglii a údajně i Jižní Africe. Vedle zpěvačky Salcie Weinberg – která tolik okouzlila Kafku – prošla souborem řada umělců, kteří se později uplatnili ve špičkových pozicích v židovském divadle v New Yorku.
Klezmeři versus Stalin
Hudba židovských kapel východní Evropy je dnes známá jako klezmer. Slovo, jehož množné číslo zní klezmerim, pochází z hebrejštiny, původně označovalo “hudební prostředek”, později samotného hudebníka. “Nahrávky Gimpelova divadla jsou pravým opakem stereotypu nevzdělaných Židů z vesnice a jejich naříkavých klarinetových sól,” říká autor kompilace Michael Aylward v rozhovoru s Davidem Vaughanem. “S takovým hudebním image by se ale žádný městský Žid nesmířil, tohle je sofistikovaná kultura plná dvojsmyslů a protestu, jízlivé salonní písně s názorem, satira, texty zabíhající do krajností. Nejedná se o klezmer v obvyklém smyslu.”
Tradice židovských klezmerbandů trvala několik staletí, ukončila ji až druhá světová válka a holocaust. V Praze vytvořili klezmerim roku 1558 cech, tedy profesní sdružení, jehož členové získali o necelých sto let později oprávnění hrát i pro ne-židovské posluchače. Koncem 19. století hrálo v Rusku kolem 3000 profesionálních skupin. Židovské kapely získaly v mnoha regionech klíčovou roli – ve východním Rumunsku a na Ukrajině se staly hlavními nositeli domácích lidových tradic. Dnes neblaze proslulé ukrajinské město Černobyl bývalo sídlem slavné chasidské židovské dynastie, která vynikala přepychem a vlastnila vyhlášenou kapelu. Melodie východoevropských klezmerim sbíral a studoval ukrajinský židovský etnomuzikolog Moshe Beregovskij (1892 – 1961), který vedl od dvacátých let Oddělení židovské kultury při Ukrajinské akademii věd v Kijevě.
Krátké mezidobí, kdy se židovská kultura těšila přízni sovětské moci, ilustruje píseň Dzhankoye, kterou v jistém bodě své dráhy hrála snad každá klezemerová kapela, Klezmatics ji natočili na své první album Shvaygn = Toyt. Anglickým textem ji opatřil velikán amerického folku Pete Seeger. Jejím tématem je vesnice poblíž Simferopolu na Krymu, v níž Židům bylo povoleno – na rozdíl od štetlů východní Evropy – vlastnit půdu a hospodařit. Ve své době pozitivní experiment se stal inspirací pro “sovětskou Palestinu” – Židovskou autonomní oblast Birobidzhan – zřízenou roku 1934 na Dálném východě, severně od Vladivostoku. Vláda tak chtěla odsunout židovskou populaci z Ukrajiny a Běloruska, kde narůstalo napětí ze strany místního obyvatelstva, do řídce obydlené oblasti, podpořit čerpání místních nerostných zdrojů a posílit osídlení u zranitelné čínské hranice.
“I když myšlenka se zrodila v Kremlu, neměli bychom ji přehlížet jako stalinistickou fantazii či spiknutí a ignorovat fakt, že pro mnohé Židy to byla lákavá vize,” čteme v internetové studii Birobidzhan Stalin’s Forgotten Zion. “Farmářský život byl atraktivní, i když poněkud ironickou vyhlídkou pro Židy, kteří byli po staletí vázání na města. Možnost obdělávat zem vnímali jako rovnoprávnost s ostatními etniky. Šance, kterou jim později nabídl izraelský kibbutz, se ale v pustém a neúrodném Birobidzhanu nenaplnila. ”
Koncem 30. let se optimistická vize státem podporované židovské kultury bortí. Beregovskij – na rozdíl od Židů z Polska a dalších evropských zemí – sice unikl hitlerovskému holocaustu, ale jeho osud poznamenala stalinská diktatura. Rita Ottens a Joel Rubin v knize Klezmeři píší: “Od roku 1936 byli židovští kulturní aktivisté a ideologové postupně vražděni nebo deportováni do trestných táborů. Gigantický protižidovský likvidační program měl v předvečer druhé světové války připravit cestu pro pakt Hitlera se Stalinem…. To, že Beregovskij přečkal stalinské časy bez újmy, patří k nevyřešeným hádankám této na rozpory bohaté éry.” Beregovskij skutečně vydržel déle než ostatní. V roce 1933 byl jeho ústav přejmenován na Oddělení proletářské židovské kultury a roku 1949 zrušen. Pak ale Beregovskij strávil čtyři roky v Gulagu poblíž Bajkalu, odkud byl po Stalinově smrti propuštěn a “rehabilitován”.
Druhá světová válka znamenala konec i pro Gimpelovo divadlo. V roce 1923 byl rakouský Lemberg uznán jako polské město Lwów, v září 1939 měl soubor zahájit sezónu v nově postavené budově. To už se ale chystalo dělení Polska mezi Hitlera a Stalina a 22. září se město vzdalo Sovětské armádě. Gimbelovi dostali výpověď, scéna byla předána Polákům, jejichž divadla předtím zabrali Ukrajinci. Ve městě následovaly čistky, nepohodlní Židé, Poláci i Ukrajinci byli deportováni na Sibiř. Budova, kam měl Gimbelův soubor nastoupit, dodnes stojí a slouží Ukrajinskému divadlu mládeže.
Psáno pro UNI, 2014/4
