Prázdniny v Africe s Dee Dee Bridgewater

14. 11. 2007 | Rubriky: 2007,Články,Rock & Pop

První dáma amerického jazzu přijíždí do Prahy s muzikanty z Mali. Ve věku, kdy jiní umělci už vystačí jen se svojí minulostí, se vydala objevovat nová hudební teritoria. Své poslední album Red Earth natočila s africkými hudebníky z Mali. S tímto projektem také vystoupí v Praze v sobotu 24. listopadu v rámci Mezinárodního jazzového festivalu.

S africkými muzikanty v posledních letech spolupracovala řada jazzmanů i bluesmanů. Tak například, Joe Zawinul produkoval album Salifa Keity a Taj Mahal dokonce natáčel s některými z hráčů, s nimiž jste vy pracovala na svém posledním albu Red Earth. Inspiroval vás nějak jejich příklad?

Ne. Moje motivace byla velmi osobní: šla jsem po stopách svých afrických předků. Nejprve jsem chtěla zrekonstruovat svůj rodokmen až do dob otroctví, a dostala jsem se 150 let do minulosti – což není zas tak špatné. Do Afriky jezdím už řadu let. Umínila jsem si tedy, že než opustím tento svět, vytvořím nějaký hudební projekt v zemi svých předků.

Ale vydat se na jiný kontinent a tam natočit album, to nejspíš vyžaduje docela intenzivní přípravu?

Poslouchala jsem hudbu z různých zemí západní Afriky, odkud pocházeli severoameričtí otroci a tedy i mí předkové, a nejvíc mě oslovila hudba z Mali. Abych otestovala terén, odletěla jsem tam v srpnu 2004, a hned na letišti v Bamaku, hlavním městě Mali se ukázalo, že ta spřízněnost je oboustranná. Doprovázel mě Cheik Tidiane Seck, který se o dva roky později stal producentem a koordinátorem alba. Brzy po přistání, když jsme čekali na svá zavazadla, se ke mě přihrnul starší muž, vzal mě do náručí, začal mě líbat na tváře. Mluvil na mě v jazyce bambara a oslovoval mě jménem Tereta Diallo. Já jsem se mu to snažila francouzsky vysvětlit, že si mě s někým spletl. On mě považoval za svoji neteř, která odjela studovat na univerzitu do Evropy a měla se vrátit, a Cheikh mu v jeho mateřštině řekl, že jsem Američanka. V té chvíli se ten muž strašně rozzlobil.

Mít průvodce, to může cestování po Africe usnadnit, ale také zkomplikovat. Nemusela jste tedy Cheikha někdy usměrňovat?

Vůbec ne. On si pořád myslel, že jsem jeho neteř. Křičel na mě, že bych se měla stydět. Že se nehlásím ke své rodině a že jsem přestala mluvit rodným jazykem. Pak odešel aby žaloval příbuzným. A nebyl to jediný případ, i další lidé se ke mě na letišti hlásili jako kdybych byla místní. Den poté jsem se vzbudila ve svém hotelu a vidím úžasné panorama: červená vyprahlá hlína. Uprostřed se vine řeka Niger. Říkám svému manželovi: jsem doma. Pochopila jsem, proč mi hudba z Mali přišla tak povědomá. Po tomto výletě jsem se tedy rozhodla, že své africké album natočím s malijskými muzikanty. A ne proto že jiní dělali podobné projekty předtím.

Takže, dnes tak častý projev antiamerikanismu?
Mým cílem bylo setkat se s hudebníky, s řadou kapel jsem vystupovala jako host, to bylo hodně zajímavé, cítila jsem se přirozeně, ale Cheikh mě většinou seznamoval s muzikanty kteří hrají na bicí soupravy a kytary. Ale kvůli tomu jsem přece nepřijela do Mali! Chci djembe, balafon, koru, i všechny další nástroje, o nichž ani nevím, jak se jmenují. Ale přitom existují i kouzelné výjimky: když hraje Djelimady Tounkara, nejslavnější malijský kytarista, tak to vůbec nezní jako kytara, ale jako nějaká africká loutna.

Ale Tounkara a další muzikanti, kteří s vámi točili, jsou docela zaměstnaní vlastními projekty, na turné vás tedy doprovází jiná sestava?

Jsou to Afričané z Paříže, kde máte dnes ten nejlepší výběr muzikantů z Mali a okolních zemí. Do Prahy přijedu s celkem 7 Afričany čtyřmi Američany. Na podiu uvidíte balafon, koru, mluvící buben, loutnu ngoni, bubny djembe a conga, dvě zpěvačky, a mého stálého pianistu, basistu a bubeníka.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2007/11