Eseje

Vybrané práce studentů předmětu Světové hudební kultury,
Fakulta humanitních studií UK,
katedra Sociální a kulturní ekologie

duben 2010
Irsko: země, kde se zastavil čas
Zdeněk Lichnovský
Studium humanitní vzdělanosti

Že jsou Irové přátelští, se dočtete v každém průvodci. Už méně se toho tam dozvíte o jejich extrémní národní hrdosti, hudebním exhibicionismu, nebo o faktu, že v Irsku není nikdy nikdo nikde včas. Mé první setkání s jedinečnou atmosférou ostrova čtyřiceti odstínu zeleně proběhlo v červenci 2005 a tenhle prázdninový pobyt pro mne znamenal velkou změnu do budoucna, a to nejen ve způsobu, kterým si nyní vybírám prázdninové destinace, ale především v chápání hudby.

Když jsem po dvou a půl hodinovém letu konečně vystoupil z Boeingu 676 na letišti v městě “rebelů”, v Corku, ani v nejmenším jsem netušil, jak moc výjimečné setkání s hudbou mne za pár dní čeká. Cork, jako město s překrásným historickým centrem, ale méně atraktivním industriálním okolím, mi do oka nepadl. Asi bych nezůstal ani den, nebýt pouličních hudebníků, klubové atmosféry a všeho o čem jsem vždy v Praze snil a závistně četl v průvodcích. Získal jsem zde dost tipů, abych si mohl naplánovat dovolenou lépe než jen podle Rough Guide průvodce.

Po několika dnech turistické rekreace, poznávání a zdlouhavého cestování autobusem, jsem se ocitl v městě Doolin, ze kterého mi dle informací mého známého měl jet trajekt na Aranské ostrovy. Ty mne lákaly především jako jedna z mála gaeltacht oblastí, tedy míst, kde Irové aktivně používají svůj původní jazyk – irštinu (gaelic), a angličtinou komunikují jen zřídka.

Už jsem si zvykl, že autobusy měly minimálně hodinové zpoždění (pokud vůbec přijely), ale v Doolinském přístavu jsem strávil celé odpoledne čekáním na trajekt, který měl jezdit ve dvacetiminutových intervalech. Už se začalo stmívat a místnímu rybáři se mne zželelo, a zavezl mne na ostrov Inismaan, prostřední ze souostroví a nepříliš navštěvovaný turisty. Také ubytovat se mi podařilo díky tomuto rybáři, který mne doporučil své známé. A tak jsem se ocitl jako host v osmičlenné rodině, ve které jsem poznal pověstnou irskou pohostinnost. Starali se o mne ukázkově: výborná večeře, pálenka z brambor a příjemné posezení s jejich přáteli (kteří se smilovali a mluvili i mezi sebou anglicky, abych rozuměl). Tento večer mi přinesl jednu neocenitelnou hudební zkušenost. Sedělo nás tam asi deset, pan Browne, manžel mé hostitelky, přinesl dvě kytary, harmoniku a bodhrán (což byl pro mě tehdy pouze neidentifikovatelný buben). Mluvená irština mi nepřipadala jako příliš zpěvný jazyk, rozhodně ne tolik libozvučná jako angličtina, ale když začali zpívat, všechna ta nesrozumitelná slova dodala jejich hudbě nový rozměr. Je všeobecně známo, že irské lidové písně jsou melodické a také hodně rytmické, ale v takovém podání jako jsem je slyšel tento večer, mi připadaly prostě neopakovatelné. Všichni se aktivně účastnili, přestože opilí rozhodně nebyli. Hudba pro ně znamenala samozřejmou součást večerní zábavy, jejich života, a to jí dodalo energii a překrásnou atmosférou. V tento okamžik mi došlo, co myslel John Blacking ve své knize How musical is man? tou bezprostřední hudebností. Blacking popisuje hudbu kmene Vendů a uvádí, že na rozdíl od naší „západní” civilizace, v jejich společnosti není nikdo označen jako „nehudební”. Nehodnotí se, zda je někdo obratnější muzikant, lepší zpěvák nebo přesnější hráč. Všichni lidé berou hudbu jako součást svého života, jako něco, co umí každý. A přesně tohle se odehrávalo na venkovní zahrádce domu na Inishmaanském ostrově. Všichni přítomní se zapojili a ať už hráli na kytary, na bodhrán nebo jen zpívali, hudba pro ně byla potěšením. Aniž by si připouštěli nějaké předsudky ohledně falešného zpěvu nebo nepřesné hry. Hudba byla čistá radost. A to je podle mého názoru něco, co se v naší společnosti opomíjí. Člověk nemusí být pod vlivem, aby si mohl hudbu aktivně vychutnat i v případě, že neprošel žádným hudebním vzděláním. Proč bychom se měli vymlouvat na „absenci hudebního sluchu”? Zkrátka atmosféra byla opravdu strhující, až jsem se i já přidal a pokusil se s nimi hrát na kytaru.

Někdo tvrdí, že lidová hudba je nudná a že je to přežitek, ale speciálně irská lidová hudba pro mne představuje ztělesněnou radost z hudby. Bylo by přece úžasné, kdyby právě radost, jako původní poslaní hudby, bylo možné zachovat také v jiných částech světa než jen na Aranských ostrovech.

prosinec 2002
OHROŽENÁ TRADICE ANEB
AŽ JÁ BUDU VELKÁ, BUDE ZE MĚ SELKA
Adéla Princová
Sociální a kulturní ekologie

Každé městské dítě, když se pustí máminy sukně, začne navštěvovat tzv. zájmové kroužky. Je ovšem ve věku, kdy to, že má spoustu volného času a není nikdo, kdo by se o něj staral, převáží nad tím, jaké má opravdu zájmy. Nemluvě o tom, že zájmy pětiletého dítěte se mění téměř z hodiny na hodinu. Často se pak stane, že dítko začne navštěvovat ty kroužky, které jeho rodiče sami uznají za vhodné dle svých vlastních zájmů. Jak to přišlo, že jsem byla zapsána do kroužku lidových tanců nevím. Přesně si ale pamatuji, jak jsem těch jedenáct let prožívala a jak se mé názory na folklór měnily.

Během svého aktivního působení, především v období revolty proti všemu – v pubertě – jsem prožívala opravdovou krizi. Lidové tance!! Zaručeně neexistoval horší kroužek. Nejen že jsem tím trávila 6 hodin týdně, sem, tam, nějaký víkend a 14 dní o prázdninách, ale navíc jsem byla nucena k naprosto nepřirozenému výrazu („Můžete tancovat jako páni bozi, ale když se nebudete usmívat, jako by jste neuměli ani krok.”), pohybu („Chodíš jako po Václaváku! Narovnej se! Hlavu rovně! Ramena do zadu! A hlavně úsměv!”) a zpěvu („Kluci zpívat nebudou. A ty radši taky ne. Alespoň otvírej pusu.”). Mezi ostatními vrstevníky jsem mohla jen těžko oslnit tím, co dělám. Proti počítačům, baseballu nebo modernímu tanci jsem neměla sebemenší šanci na úspěch. Spíše jsem vzbuzovala úsměvy. Že jsem věděla o vynášení Morany na jaře, to, kde je typický jaký kroj, kde se jak tancuje mi nebylo k ničemu. Soustředila jsem se alespoň na to, abych šířila osvětu mezi spolužáky – „…ne, to není dechovka. Představ si to jako divadlo, jako třeba balet…” – a zasévala pochybnosti u rodičů – „ … toho zbytečného času, a s nikým se tam moc nekamarádím, nebaví mě to!”. To, že jsem tou dobou byla asi tak v polovině své „taneční kariéry” vypovídá o tom, kdo vyhrál. A tak jsem se dále odevzdaně učila slova lidových písniček, škrobila kroj („…správně naškrobená sukně sama stojí…”), pletla sobě i kamarádkám copy („…holky, jestli vás napadne dát se ostříhat, tak si mě nepřejte!”) a snažila se sama sebe přesvědčit, že takového koníčka hned tak někdo nemá. (Také že ne.)

Po čase se bouře uklidnily. Přibyla vystoupení, zájezdy a vytvořil se báječný kolektiv. Stejná parta lidí, kteří se znají osm, deset, let, s rozdílnými zájmy, které spojovalo snad jen to, že se jejich rodiče určitým způsobem rozhodli. Bylo to jedno z mála míst, kde platilo, že šaty člověka nedělají, v kroji totiž vypadají všichni stejně. Děvčatům jde o to, aby se jim točila sukně hezky do široka, aby jim správně seděla šněrovačka, aby mašle byly stejně dlouhé, chlapcům o to, aby měli dostatečně nablýskané holinky a čistě bílou košili. A hurá na pódium, podat iluzi dokonalé zachované tradice. Co na tom, že choreografie mnohých tanců (zvláště těch, které předvádějí malé děti) vznikla až po vašem narození. Není to podstatné a ani to nikoho nezajímá. Pro většinu diváků je to to nejtradičnější, co kdy spatřili. Vystoupení skončí, každý se převlékne do „civilu” a odejde se věnovat něčemu zcela netradičnímu.

Postupně jsem začala objevovat (a stále objevuji) různá pozitiva, která mi těch jedenáct let tancování dalo. V první řadě jsem získala mnoho kamarádů. Kroj je totiž zvláštní uniforma. Uniforma, která vám dává pocit stmelení, sounáležitosti, která vykrystalizuje v báječná přátelství. Procestovala jsem část Evropy a poznala jsem, jak se tancuje a zpívá na Slovensku, v Chorvatsku, Itálii, Rusku, Španělsku, Turecku… Kroj pak dával do hromady lidi ze všech koutů světa. Nebylo třeba ovládat bravurně cizí jazyky. Stačilo poslouchat hudbu, kterou hrál kdokoliv, odkudkoliv, a nechat se jí vést. Kroj byl znamením snahy o zachování tradice, zvyků a chování, které se nakonec ukázalo jako něco co jsme měli všichni společné. (Zkoušeli jste někdy tancovat české tance na italské lidové písničky? Já ano. Jde to. S Italem, v sardinském kroji, v době, kdy všichni v Čechách spí a v Itálii zrovna začínají zpívat.) Ale kromě toho, co se týče světa, vím také jaké mají kroje, jak se zpívá a tancuje na Chodsku, jaké ve středních Čechách… Je tohle zachování tradice? O to jde?

Nesmím zapomenout také na to, že, ačkoliv jsem se opravdu nenaučila zpívat, naučila jsem se poslouchat hudbu, cítit rytmus a vnímat melodii. Dodnes, když o to jde, mám dobré držení těla. Samotnou by mě to nenapadlo. Přátelé mi říkají, že v tanečních, v okamžiku kdy začala hrát hudba, postavila jsem se „jako podle pravítka”, že když mám jít na pódium nebo přes sál, jdu klidně, rovně, případně do rytmu i té zcela nejnevhodnější hudby.

Často si teď vzpomenu, co všechno jsem zažila díky souboru. Jsem ráda, že mi rodiče nedovolili přestat dříve, než jsem se opravdu sama rozhodla a toto mé rozhodnutí vyplynulo ze záležitostí zcela osobních, které už neměly nic společného s tím, co si myslí ostatní nebo o jak moc prestižní záležitost u tancování jde… Stýská se mi po kroji, po jarních a vánočních vystoupeních.

Z osmi párů šestnáctiletých tanečníků zůstala jedna jednadvacetiletá tanečnice. Znamená to, že tradice se nezachová? Nebo ji máme už všichni v sobě a nikdo nám ji nevezme? Většina z děvčat ze souboru tvrdí, že až ony budou mít jednou děti, že i ty budou tancovat („…převáží nad tím, jaké má opravdu zájmy.”).

Mimochodem – víte co je to holubice, jak se tančí sousedská nebo mateník, jak se hraje na vozembouch nebo k čemu je tanečníkovi kalafuna? Já ano.

8.12. 2002
Simona Krýslová, II. roč. SKE FHS UK
FOLKLÓR JAKO ATRAKCE ČI TRADICE

Byl horký podvečer, tuším červen 1999, kdy jsme po celodenním veselí na středověkých slavnostech „Krumlovská Růže” plných medoviny usedli na krumlovské náměstí a spolu s ostatními vyčkávali koncertní marathón renesanční spolku, Čechomoru , cikánské kapely a Sto zvířat.

Čechomor jsem tehdy slyšela poprvé. „Jsou výborný!”, sdělovali jsme si udýchaní tancem své pocity a nadšeně tleskali. Nepřemýšlela jem odkud jsou, ani co vlastně zpívají. Písně měly šťávu a s trochou alkoholu v krvi snadno ovládly tělo a vlastně i duši.

V té době jsem znala lidovky jen to málo z „lidušky” a nijak zvlášť jsem je nevyhledávala, mojí hitparádu ovládal folk a rock. Stejně tak lidové zvyky a tradice občas zprostředkovávané televizí apod. pro mě byly vzdálené, ale cítila jsem, že to tak nemusí být. Ještě více jsem si to začala uvědomovat při několika zahraničních cestách, např. na Ukrajinu či v Rumunsku. Byli jsme nadšení z přírody a neméně pak ze zážitků s místními lidmi, kteří nám dovolili „nahlédnout” do jejich soukromí a způsobu života. Byla v tom jistá schizofrenie. Ti lidé určitě nebyli v jádru o nic horší či lepší než lidé u nás, ale měli něco navíc. Místa, kde žili, si užívali. Nebyla to jen místa izolovaného přežívání či přespání. Smutné vždy byly naše návraty domů, do města mnoha lidí a zároveň nikoho, spousty možností a zároveň ničeho, blahobytu a zároveň nespokojenosti, spotřeby a přesto chudoby…Lidé, kteří jsou zbaveni původních cyklů celoročních „rituálů”, trpí. Jsou svobodní, ale zároveň spoutaní stálou neuspokojeností. Léčí se spotřebou nejen zboží a služeb, ale i dalších a dalších zážitků z kultury, cestování (to, co ztratili sami, obdivují jinde) apod., jsou však bezední, a tak trpí stále…i já trpím.

Minulé prázdniny moji spoluvandrovníci opět vyrazili za lovem zážitků, tentokrát na Bajkal. „Jsou tam prý moc milý lidé a ty jejich zvyky…”, těšila jsem se s nimi ze začátku i já. Pak jsem ale dostala pozvánku na kosení horských luk v Bílých Karpatech u Valašských Klobouků. Moravu jsem znala z několika pobytů na horách a cyklovýletů. Ačkoliv kontakty s místními nebyly většinou moc intenzivní, oblíbila jsem si ji a vědomě ji až přespříliš oslavovala (a oslavuji stále). Nevyhledávala jsem ani tolik památky, natož města, jako jsem toužila více poznávat venkov a lidi, kteří tam žijí, už proto, že jsme v rámci ČR vlastně relativně místní a tušila jsem, že někteří mají jistě něco „navíc”. Tahle moje touha byla tak silná, že úplně rozmělnila původní zájem o Bajkal.

Strávila jsem úžasných 7 dní spolu s dalšími lidmi, kteří přijeli na již 22. ročník kosení, které pořádá občanské sdružení Kosenka. Byl to nádherný čas zapomenutí. Bydleli jsme ve stanech na loukách, vzdáleni měst a jejich lákadel. Každý den jsme při kosení s úžasem poslouchali Budulínkovi a Martinovi halekačky a nechyběl ani doušek posilovací tekutiny, slivovice. Byla to však úplně jiná situace, nebylo to pití z nudy. Byla to radost a radovali se i abstinenti! Rozhodně jsme nebyli návštěvníci muzea tradic. Valašské nářečí i jadrný slovník koňaře, písničky a Martinovy husličky, den naplněný krásnou prácí, večery u ohně, spaní na seně, vzpomínání a rozpravy Valachů, závěrečná veselice v dřevěnici, přátelství i rozepře to vše vytvářelo atmosféru trvale blaženého pocitu a zároveň nostalgie a obav a pochybností ze snahy udržovat tradice v budoucnosti. Jak lze udržovat tradice, vycházející vesměs ze vzájemného soužití člověka a přírody, dnes v prostředí konzumní společnosti, průmyslových zón, megamarketů, „vietnamských tržnic” a nezodpovědnosti a lhostejnosti, kterým se říká svoboda? Nepatří už i valašské kosení ke konzumu turistů?

Zdá se, že tradice může některé lidi spojovat jiné rozdělovat. Tradice je tradicí těch lidí a má význam pro ty, z kterých vzešla. Dříve se kosilo v rámci dědiny tak, že nekosil každý sám to své, ale pomáhali si vzájemně. Tak to bylo i v Kloboukách. Jak to vypadá dnes? Z Kloboučanů kromě Kosenky nekosí nikdo, za to se sjíždí každoročně kolem 70 lidí z celé ČR, nekosí se za vzájemnou výpomoc, ale za peníze PHARE (výdaje na stravu a cestovné dobrovolníků a zaměstnance Kosenky)… pro Kloboučany už není místo.

Kosenka, která v dobré víře chtěla inspirovat také ostatní k obnovení či udržování tradic, vlastně obrala ty, kterým tradice patřila. Je však otázkou, zda by se kosení udrželo alespoň v takovéto podobě nebýt Kosenky. Je to těžké rozsoudit, natož odsoudit někoho, kdo činil s dobrým úmyslem a dnes si je vědom vzniklého problému a své viny na něm.

Rozepsala jsem se více o folklóru než o samotné lidové hudbě, nemohu však tyto věci oddělovat. Lidovky vznikaly stejně tak na pozadí každodenního lidského konání v daném místě, ke kterému patří i folklór obecně. Připadá mi potom trochu zvláštní vystoupení původních lidových písní v televizi, divadle či pódiu, stejně tak, jako by asi byla zvláštní až komická Jízda králů panelákovým sídlištěm Jižního Města. Dnes vím, že žádné vystoupení Hradišťanu či Čechomoru nemůže překonat Martinovu nenapodobitelná halekačku „…kořalenka sladká, já ju rád pijú…”, kterou doprovázel monotónním „šmrdláním” na vlastnoručně vyrobené husličky opřené nikoli pod bradou, ale o paži, zatímco jsme odpočívali ve stínu lesa po práci.

Lidovky zřejmě lidem chybí, tak jako chybí mně. Přesto, že jsou dnes lidmi příjímání spíše v nepůvodní podobě a bohužel komerčně, díky za tyto kapely, které oživují dnes už možná muzejní písně a pomohou snad najít lidem cestu k pravému významu folklóru v našem životě.

duben 2004
JSOU HUDEBNÍ KULTURY OHROŽENÉ? MÁ SMYSL JE ZACHRAŇOVAT?
PROTEKCIONISMUS VERSUS DARWINOVA TEORIE
Jitka Fajfrová


Hudební kultury. Hrozba nebo záchrana? Armagedon nebo spása? Protekce nebo přirozený výběr a v rámci adaptace na prostředí přežití nejsilnějších? Rozum nebo cit? Vojna nebo mír? Globalizace ano či ne? To všechno jsou poměrně často slýchané, čtené, opisované, citované a diskutované otázky poplatné prostředí západoevropské kultury.

Západní kultura, jak ji sami nazýváme, zakořenila v živné půdě řeckého logu a římské tradice. Zdá se, že je plná takových ANO či NE, BUĎ a NEBO. Hemží se to v ní fyzikálními silami, které jako magnety polarizují naše myšlení. Ale lze vůbec nalézt jednoznačnou odpověď na tak komplikovanou otázku? A není ono těch odpovědí hnedle několik? Co odpovědí – otázek! Každý háček otazníku do sebe zavěšuje další a další otazníkové háčky, nepřeberné množství otazníků, které pak tomu původnímu otazníku dávají novou formu a nový rozměr, až na samém konci řetězce nalézáme otázku po přístupu člověka ke světu, po lidské odpovědnosti za škody napáchané na životním prostředí a vůbec za křivdy a zla, byť zcela nepatrná a všední, spáchaná na svých bližních-spoluobčanech, otázku po vztahu JÁ a TY, MY a VY a řetězec se pomalu uzavírá… .

Hudební kultura. Co si vůbec představit pod tímto pojmem?

Na kulturu můžeme pohlížet z mnoha stran a úhlů (Teď by měl ze mě Pythagoras radost! J).

Vznikajíc od latinského „colere” v původním smyslu znamená „pěstovat”, pečovat, starat se, atd. Odtud také zemědělská kultura – agrikultura. Můžeme ji chápat jako jakýsi celek lidských výtvorů čili produktů lidských činností, jako souhrn dovedností, zvyků, myšlenek a životních norem, který je pěstován a dále předáván/uchováván. Může jít zároveň o jakýsi charakterový, osobitý rys specifikující určité etnikum, který je vlastní a společný všem jeho členům, a kterým jsou tito členové specifičtí/charakterističtí. Podle Sokola jde o synchronizaci tří složek či vrstev světa: kultury jakožto civilizace (vrstva běžného provozu světa), kultury jakožto kreativního přístupu ke světu (problém konzumu a masovosti) a kultury coby náboženskosti (tato dimenze je vnitřní věcí svobodného člověka, je však ze své podstaty společná všem a dává poslední smysl lidské svobodě). V základu lze tyto vrstvy najít u řady myslitelů minulosti i současnosti, z nichž se krátce zastavím u Arendtové. Římská triáda náboženství-autorita-tradice, jejíž dezintegrací se naše kultura ocitá v hluboké krizi (viz „Krize kultury” a esej „O násilí”) zahrnuje důležité pilíře, na nichž kultura stojí. Do kolapsu se pak dostává oslabením nebo úplným zánikem alespoň jednoho z těchto tří atributů. Podle Arendtové autorita z moderního světa (v euro-americkém kontextu) vymizela, se zánikem tradice zkomírá náboženství /pozn.: nikoliv náboženskost!/. Protekcionismus by v tomto případě zvítězil na celé čáře. Co by na to řekl evolucionista Darwin? V období formujících se „národních škol”, vzešel ze zámožných kruhů (jeho bratranec, Francis Galton se stal zakladatelem lidské genetiky), po většinu života cestuje a působí jako soukromý učenec. Jeho teorie jsou názornou ukázkou sociomorfního modelování, kdy se v kompetitivním prostředí viktoriánské Anglie rodí kapitalismus a v konkurenčním boji na trhu přežívá jen ten nejadaptabilnější, nejsilnější, nejúspěšnější, nejprofitabilnější, nejkonkurenceschopnější produkt. To je zákon trhu. Amen. Není proto divu, že se Arendtová, původem Židovka, z politických důvodů emigrující z Německa do Spojených států, tolik zabývá tradicí a autoritou. Linie je patrná: kultura nám nastavuje zrcadlo, v němž se odrážíme.

A co hudba? Tu jistě nemusím vystavovat sběratelské lupě ani karteziánské mechanice, metodice a systematizování. Je to zkušenost více či méně prožívaná osobitě a vnitřně, proto jakékoliv definice postrádají smysl. Naznačím jen pár souvislostí. Música z řečtiny vstřebala inspirativní závoj Múzy – odtud také múzická umění, AMU, JAMU, atp., kdy v původním významu slova nalézáme integritu následujících druhů umění: hudba, zpěv, tanec, drama. Dodnes tento význam přežívá ve starých kulturních kolébkách lidstva, čili v Indii a Číně, kde v sobě taneční atribut navíc zahrnuje různé styly bojových umění (čínská opera) práci s dechem (energie čchi), podobně jako v indické józe – o hlubokém filosofickém jádru ani nemluvě. V ortodoxním arabsko-islámském světě učenců je zase profánní hudba odsuzována a ponižována, neboť především svými rytmy morálně narušuje, zato hudba sakrální má výsadní postavení a bývá téměř vždy spojena se čtením koránu a liturgií. Její sofistikovanost a mikrointervalový zvuk může Evropanovi připadat podivný a uchu nelahodný, je nicméně těžké srovnávat vepře s velbloudem a oktávu s tóninou obsahující až trojnásobný počet tónů. Od antiky tedy chápeme hudbu jako hudební umění. A umění je právě tou kreativní vrstvou kultury, o které už byla řeč. Její rytmus je pak fenoménem navýsost pozoruhodným. Skrze něj jsme schopni komunikovat a souvisí i s naším inteligenčním (a tedy i adaptabilním) potenciálem, prožitky, pocity a co víc – funguje jako jakýsi mezilidský tmel. Spojuje, synchronizuje.

A tak stavím ono Kolumbovo vejce na špičku a provléknout poslední háček řetězcem: vážný čtenáři, nejde tady o to zda chránit, konzervovat, uchovávat, proclívat či neproclívat ani o to, zda nechat dříví v lese růst a vlivem dědičných mutací se adaptovat na prostředí, neboť tohle všechno už kultura jaksi vstřebala a překonala (alespoň v to doufám J) a nachází se v celé té sinusoidě lidského hemžení a snažení o pár vlnek dál nebo, chcete-li nelineárně, někde JINDE. A ptám se: Má ještě vůbec smysl se ptát po ohrožení a případné záchraně v době globalizovaného světa, který už (k povzdechu všech konzervativních etnologů a etnomuzikologů) čisté/přírodní/původní hudební kultury nezná? Má smysl kulturu uchovávat nebo rozmnožovat? Vždyť tím, že se rozmnožuje se zároveň zachovává a naopak. Pak nejde o to polarizovat ale integrovat, koexistovat, nejde o bojovat a přežívat, ale spoluutvářet novou hudební kulturu – surkulturu či transkulturu. Ta pak v sobě ponese genetickou výbavu kultur původních, bude dál zdravě růst a vyvíjet se, žít svým vlastním životem, a to zcela autenticky a kongruentně. Neboť: Ve všem tom hudebně-kulturním hemžení se zrcadlí člověk, jeho názory, postoje, myšlenky, city, emoce a intuice, jeho přístup ke světu a k sobě samému.

duben 2004
Jana Hájková
Sociální a kulturní ekologie 1. ročník

JSOU HUDEBNÍ KULTURY OHROŽENÉ, MÁ SMYSL JE ZACHRAŇOVAT?

Na položenou otázku existují minimálně dvě odpovědi, které se obhajují ve své pravdě, a to „ano” i „ne”. Záleží na úhlu pohledu či rovině zkoumání. Padne-li odpověď ano, ptáme se dál po smyslu záchrany hudebních kultur. Vše je spjato s tím, jak vůbec chápeme tento pojem. Jednotlivé alternativy odpovědi tu stručně přiblížím.

Ohrožené kultury

Zdá se, jako by hrozba sama byla spjata s duchem doby, se silnými procesy, s kterými je skutečnost dneška spojena. Počátek vidím v nástupu modernizace a vrchol v procesu globalizace, kde jsou lokální kultury vytrženy ze svého prostoru a vrávorajíce marně hledají oporu v technokratické pustině. Hudba se odcizila autentické roli, kterou plnila v každodenním životě, kdy byla spjata s prací, životními radostmi, duchovním životem a tradicí. Což je více viditelné, když si povšimneme paralely se ztrátou spontánního prožitku právě při práci, v duchovním životě… Živá hudba je spjata s živými hodnotami a to je jí v této souvislosti osudové. Budeme-li bránit lidem z vnějšku, aby žili ve svém přesvědčení, často se jen utvrdí a jsou ještě více odhodláni své ideály bránit a bojovat za ně. Skutečná zkáza pochází zevnitř. A i vnější nápomocné ničící nástroje, kterými jsou bezpochyby masová hudba, komercionalizace, či spjaté pokřivené vzorce spotřeby, mají co dočinění s tím nejvnitřnějším. Použiji-li Frommova pojmosloví, na straně těch, kteří z nich těží, jde o vnitřní touhu „mít”. Na straně obětí, jde o touhu „být”, ovšem její naplňování je hledáno na místech, kde už z povahy skutečnosti uspokojeno být nemůže. Schopnost správného rozlišování je však u hodně lidí značně oslabená, jak je to možné? Snad proto, že se mnoho z nás narodilo do světa v některých směrech umělého a přirozenost není to, co je nám od dětství známé, zakořeněné, přirozené. Jistý díl viny nese i neustálé zdokonalování technologické iluze a možností reklamy, která na naše podvědomé touhy působí stále silněji a silněji.

Pro dokreslení použiji přiléhavou citaci: „Modernizace je výzvou pro tradiční kultury. To, co v nich platí, lze jen stěží sloučit s radikální proměnou, která je nyní postihuje. Na této výzvě může ztroskotat společenská soudržnost i politická stabilita. Modernizace vytrhává kulturní evoluci z jejího pomalého kroku a nutí ji ke krkolomnému tempu. Přestože setrvačnost kultur může být značná, věcným tlakům modernizace neodolá. Všechny kultury jsou přinuceny vrhnout se do víru radikální a často bolestné proměny. … Vlastní zákonitosti procesu modernizace omezují šance kultur na sebepotvrzování. Modernizaci nelze uskutečnit libovolně nástroji používanými dotyčnou kulturou; vyžaduje určité praktiky a jiné vylučuje. Úplné přizpůsobení modernizace nezměněné tradiční kultuře není možné, přizpůsobování musí být vzájemné a tím se rozšiřuje oblast společného mezi kulturami“. (Harald Müller, Soužití kultur, Střední Evropa 107:30-46, str. 33, 44.)

Měnící se kultura

Kultura, tedy i hudební kultura se mění. To však ještě nemusí znamenat její ohrožení, ale přirozený proces vývoje. Mezi darwinisty existuje myšlenková větev, která je přesvědčena o fungování evoluční teorie a jejího základu-teorie přírodního výběru, i v oblastech společensko-kulturních, hovoří se o tzv. vyšším principu evoluce. Nejsem kompetentní posuzovat správnost důkazů jejich přesvědčení, přesto bych se ale ráda pokusila o hledání jisté paralely mezi hudebními kulturami a přírodním prostředím. Představme si, že v oblasti hudby platí přírodní zákony.

Evoluce znamená změnu a vývoj organismu v čase. Je spojena s náhodnými procesy a přirozeným výběrem. Přirozený výběr podporuje veškeré změny, které zvyšují šance jedince na přežití a vytvoření plodného potomstva, změny opačného rázu jsou eliminovány a to tak, že jedinec buď nepřežije anebo nezanechá plodné potomstvo. Tyto změny se mohou týkat i vlastností jedince. Evoluce směřuje od nižších forem organizace k vyšším.

Při aplikaci na oblast hudební kultury tedy můžeme chápat jejich současný stav za výsledek přirozeného vývoje v čase. Přežívá hudba, která má k přežití v soudobé společnosti nejlepší vlastnosti-nehledě na to že je masová… Evoluce se neptá, je-li to dobře anebo špatně. Jenomže již ve výše uvedeném citátu je zmíněno, že kulturní evoluce je v modernitě vytržena ze svého pomalého tempa. V přírodě však evoluční skoky nejsou ničím neobvyklým. Jiná otázka je, zda představuje současná hudební kultura vyšší formu organizace. Obávám se, že zde nelze nesklouznout k hodnotovým soudům. Nechám proto tuto otázku otevřenou.

V přírodním prostředí se vyskytují populace zdrojové a propadové. Zdrojové populace mají geneticky variabilní potomstvo a mnoho jedinců emigruje do okolního prostředí, kde pokrývá populační propady, které jsou důsledkem např. disturbancí (narušení prostředí) či omezených zdrojů, stresu atd. Příchozí jedinci jsou přínosem, protože mohou přinášet zrovna tu vlastnost, která přežití v nepříznivém prostředí umožní. V populacích propadových převažuje populační úbytek a imigrují sem jedinci z okolních populací.

Zde již vidím podobnosti méně rozporuplné, totiž živá etnická hudba, po které je např. v Evropě taková poptávka, mi připomíná zdrojové populace a hudba „masová”, ale i klasická zapadají v tomto scénáři do role populace propadové, která ze zdrojových velmi čerpá a bez nichž by už dávno zemřela.

Souvislostí by se dalo najít i více, ale pro zamyšlení tento nástin postačí. Vrátím se tedy opět do reality a pokusím se vyjít z postoje, že s hudební kulturou se dějí změny, které ji poškozují a je proto zapotřebí ji chránit.

Záchrana hudební kultury

Živá hudba je dle mého chápání funkčním způsobem komunikace, ať už s vlastní duší, s přírodou, Bohem anebo jiným člověkem. Charakterizuje ji hodnota, smysl, spontánnost, prožitek… Takové kvality se vyskytují u mnohých etnických hudebních kultur, kde přetrvává tradiční způsob života. I do značně odlehlých oblastí dnes zasahuje moderní civilizace, jak už jsem zmínila výše. A dochází k míšení i tradiční hudby. Volání po zastavení globalizačního procesu se zdá být beznadějným, ozývá se tedy alespoň volání po zachování hudebních kultur. S tím ale vyvstává otázka, lze hudební kultury uměle udržovat při životě? Bezesporu ano, to přece vidíme všude okolo sebe. Ale lze živé hudební kultury uměle udržovat při životě? Obávám se, že nikoliv. Naději však neztrácím. Myslím, že přece nejde o zastavení vývoje či o uchování nějakých neživých fosílií. Jde o uchování živé hudby. A tak pokud zůstane autentičnost prožitku a funkce sebevyjádření zachována, pak přece nezáleží na použitých prostředcích (hudebních formách a žánrech). A dokud člověk skutečně žije, prožívá a vyjadřuje se, myslím že hudbě vymření nehrozí. Trochu se však obávám vyhynutí v předchozí větě popsaného člověka…

Seznam použitých zdrojů:

16.4.2004, http://www.blisty.cz

Fromm, E. Mít nebo být. Aurora: Praha, 2001.

Storch, Mihulka. Úvod do současné ekologie. Portál: Praha, 2000.

prosinec 2004
Šárka Bartůšková
Sociální a kulturní ekologie
MOJE SETKÁNÍ S INDICKOU HUDBOU

Už si ani nepamatuju, jestli jsem se s indickou hudbou setkala někdy předtím než jsem se s ní dostala do kontaktu v té nejsyrovější podobě a velmi osobně. Před třemi lety jsem šťastným hnutím osudu dostala možnost strávit půl roku mezi indy a opicemi na indické vesnici, v indické rodině, v suchém a starodávném Rajasthánu. Dnes už spoustu věcí vidím s odstupem času jinak, zdá se mi to všechno jako barevný a velmi reálný sen, nějaký jiný paralelní život, z kterého jsme se probudila zase tady doma. A přesto už mám Indii v každém kousku těla slyším ji často v obyčejných zvucích z ulice, cítím ji občas jako slabý závan ve vzduchu. Indie přehlušila všechny moje předchozí zážitky s etnickou hudbou, protože byla opravdová, syrová a iluzí zbavující. Indové říkají, že na události se člověk má dívat se sedmiletým odstupem, teprve potom je může správně vstřebat a pochopit. Skoro se bojím co po sedmi letech zjistím, když už teď je mi jasné, jak moc mě všechno tam prožité zasáhlo do života a převrátilo na ruby.

Indie a hudba, hudba a Indie, to jsou dvě neodlučitelné součásti, které jsem nejen poslouchala, ale které jsem žila. Hudba mě provázela od prvního dne, kdy v rezavým autobuse s přivázanýma okýnkama, naplno vyřvávaly nejnovější bollywoodské songy.To jsem ještě o Bollywoodu neměla ani tušení a hlavně jsem si vůbec neuměla představit jak moc Indové svoje filmy, herce a filmové hity milují a jak je hudba nerozlučně spjatá s každou minutou jejich života. Stala se tedy i součástí mého života, ať jsem chtěla nebo ne.

Slýchávala jsem ji v chrámech a posvátném lesíku, kde jsem pozorovala opice. Celé skupiny lidí sem přijížděli ve vozech za traktorem i honosnými džípy, aby se vykoupali v posvátném pramenu, přinesli obětiny a hlavně písněmi přivolali požehnání a radu boha Šivy nebo Hanumana, opičího krále.Většinou celá akce probíhala klidně a byla plná pohody a hudby. Za zpívání a hraní na harmonium a bubínky, při vůni mnoha vonných tyčinek , se obětovali různé věci od sladkostí a cigaret až po alkohol. My, jako bílé zjevy v těchto končinách, jsme většinou byli přizváni k hostině a téměř vždy málem zabiti smrtelnou pohostinností. Jeden z obřadů se ale všem vymykl a stal se pro mě velmi silným nejen hudebním, ale i duchovním zážitkem. Ráda bych to popsala citací z mého denníku, protože teď už jsou moje smysly časem trochu otupené, ale ze slov denníku na mě ta zvláštní atmosféra vždy znovu a znovu dýchne.

„Pozorovali jsme opice u oltáře a vypadalo to na obvyklou rutinu. Změna přišla společně s partou veselých Jaipuřanů , kteří přišli k Bomii (malé obětní místo v lese) provést pudžu (obřad). Spousta ženských, ve všech barvách duhy, sedělo mimo svatyni a chlapi s bubínkama a harmoniem seděli těsně u oltáře. Hráli a zpívali, pálili vonný tyčky a kokosový ořechy a nosili všelijaký obětiny. Všude se vznášel koktejl všech vůní a byla to pohoda. I opice chvíli poseděli a labužili si na různých sladkostech a semínkách co dostali. Najednou začaly bubny hrát mnohem rychleji a jeden stařík v bílém lungii (tradiční indický mužský oděv) se začal klepat jako při epileptickým záchvatu ,plazil se k oltáři a štěkal jako hulman (hulman posvátný, objekt mého pozorování). Za chvíli jeden z přísedících chlap , takovej obr, vykulil oči a chrochtajíce mlátil hlavou o zem, až si rozbil čelo. Od týhle chvíle už veškerá moje pozornost byla připoutána k dění u svatyně a oči vytřeštěně zíraly, jako přibité. Hulmani momentálně neexistovali . Snažila jsem se nahodit normální dýchací rytmus a pochopit, co se tu vlastně děje. Naproti oltáři seděl mladý brahman (příslušník nejvyšší kasty, duchovní vůdce). Nejdřív jsem si ho ani nevšimla ,ale on začal strašně rychle dejchat a v očích měl takovej strach , že jsem nikdy nic takovýho neviděla. Pak se rozplakal a padnul k zemi. Po chvíli se zvednul, uklidnil a měl naprosto klidný, chladný a cizí oči. Někdo mi říkal, že přišel Babu Šiva a krotí démona. Do toho všeho hrál ten ďábelský rytmus a naplňoval mě celou až se mi zvedal žaludek. Najednou hudba ustala, bylo divný ticho, ale pak nastala zuřivá komunikace mezi brahmanem a chrochtajícím mužem -démonem. Občas se do toho ozval pláč některé z žen. Poprvé jsem zalitovala ,že neumím pořádně hindsky, že nemůžu porozumět co se přesně děje. Najednou se zdálo, že se všechno uklidnilo a z chrochtajícího démona byl zase indickej chlápek. Zdálo se že je po všem, ale chyba lávky. Další Ind , do té doby normálně sedící a mluvící, se s pláčem svalil před brahmana, vzal zvláštní kovovou tyč a mlátil se s ní do zad. Záchvaty vzteku, střídaly záchvaty lítosti a strachu. Brahman na to všechno jen klidně koukal a občas něco řekl. No a najednou cink a všechno bylo jako normálně, hudba hrála kouř z tyčinek mě šimral v nose a opice skákali po větvích. Dav nás odtáhl ke svátečnímu jídlu a já nevěděla, jestli se mi to nezdálo. Teď, když to všechno píšu , zní mi to jako vyšinutý povídání nějaký vykulený turistky, ale být tam a zažít to všechno bylo naprosto šílený.”

Tak takhle nějak to bylo a podobných obřadů jsme zažili ještě několik, ale poprvé je to vždycky něco výjímečného a téměř nadpřirozeného. Skoro jsem se tenkrát bála, aby do mě nějaký duch nebo démon také neskočil.

Melodie a tóny mě provázeli kdekoli a kdykoli. Hudba hrála celou noc až do rána při svatbách , které byli den co den a noc co noc ve svatých měsících. Bledý ženich na koni, jistě k smrti unavený z několikadenních obřadů, jel se svým křepčícím a jásajícím průvodem za doprovodu místního orchestru , který byl složen z trubek, bubnů a elektrického klavírku. Každý zvlášť by hrála docela obstojně, ale dohromady to byla hlasitá barevná smršť, bez jakékoli souhry a řádu. Prvních několik nocí jsme to všechno s velkým zájmem pozorovala, ale později už jsem se snažila zacpat uši polštářem a vlastně čímkoliv, jenom aby bylo chvíli ticho. Nakonec jsem, vyčerpáním z horka a z toho svatebního mumraje,většinou upadla do spánkového bezvědomí. No a když se zrovna neslavila svatba, tak se slavil nějaký jiný svátek, a nějaký mikrofon a reprák se vždycky našel, aby z té muziky všichni něco měli.

Několikrát jsem byla u ranní modlitby ve škole našeho přítele Ghanshyama. To nebylo jenom nějaké broukání pod fousy a krčení se pod sochou v kostele. Kolem padesáti dětí sedělo na terase před školou a v doprovodu starších spolužáků, kteří jim hráli na velký buben, harmonium, tabla a činelky, se zavřenýma očima zpívali nahlas a čistě a Ghanshyam jim předzpívával modlitbu pro pět bohů. Samozřejmě, že na nás z pod zavřených víček pokukovali a smáli se, ale stejně to bylo celé tak spontánní a optimistické, že bych se snad taky začala modlit, kdybych to uměla.

Ke Ghanshyamovi bych se ještě vrátila. Je to hudebník a muzikant tělem i duší .Umí snad na všechno co vezme do ruky, počínaje sitárem přes housle až po kytaru.Vystudoval hru na tabla a zpěv, má tři vlastní soukromé školy kde vyučuje a je na Inda velice pokrokový. Velmi rád si nechává přivážet z Evropy kazety s hudbou, ale nikdy je neposlouchá, má je jen na ukázku a ke chlubení svým přátelům.Tahle jeho vlastnost mi ze začátku dost vadila a jeho heslo „East or West India is the best” mi lezlo na nervy. Nebylo to jen jeho rčení, ale hlavně hluboké přesvědčení. Když pak ale zabubnuje na bubínek nebo tabla a člověk vůbec nestíhá zaostřit oči na jeho prsty, které lítají nad bubínky jako křídla vážek sem a tam a vytváří neuvěřitelně barevný rytmus a zvuky, zkrátka když si uvědomí ,že zírá s otevřenou pusou a nohy mu rejdí po podlaze ovládané rytmem, potom mu většinou nezbude nic jiného, než pusu zase zaklapnout a svoji evropskou ješitnost někam hluboko zakopat.

Dalším zjištěním pro mě bylo, že neplatí co Čech to muzikant, ale co Ind to muzikant. Každý tam hraje na to, co se mu dostane pod ruku, a když už na to neumí, tak to aspoň zkusí, a nebo alespoň zpívá. Milují se předvádět, zpívat a tančit a vůbec nechápou naši evropskou uzavřenost a stydlivost. Nechápali, proč nechceme na večerním koncertě (jen pro rodinu a přátele, tak kolem 150 lidí) , zatančit ,zahrát nebo zazpívat. Jednou jsem se nechala přemluvit a byl z toho obrovský úspěch. Písničku “Čiže ste hůsličky čiže” jsem dvakrát přidávala a jednou mě dokonce doprovázeli na harmonium a bubínek z čehož vznikl velmi zajímavý mix. Ještě dva měsíce potom mě na ulici oslovovali neznámí lidé a gratulovali mi ke krásnému hlasu a zvali mě na jídlo a do rodin. Připadala jsme si jako Bůh,jako Madonna a Tom Cruise dohromady. Většinou jen do té doby, než jsem z nedostatku soukromí, začala mít společnosti plný zuby.To jsem potom utíkala za opicema na kopce do divočiny, kam žádní Indové nechodí , protože to je dangerous. No a tam jsem poslouchala jenom vítr , nebo zpívala, a připadala si neuvěřitelně svobodná a volná. Někdy jsem takhle z výšky viděla a slyšela pasáky koz, kteří zpívají z plna hrdla každý den stejnou písničku, tedy stejná se mi zdála ze začátku, ale později, když už jsem trochu lépe rozuměla hindi,jsem poznala, že zpívají o tom co se jim dnes přihodilo, jak se mají jejich kozy a dokonce i o mě, jak sedím na kopci s opicema. Byla to jednoduchá melodie a přesto už si teď nejsem schopná na ni vzpomenout, ale bylo to krásný. S tím jak člověk začal rozumět řeči, začal víc rozumět i lidem a tím pádem i hudbě.

Nikdy jsem nebyla žádný indofil, jogín nebo hledač duchovna. Do Indie jsem přijela otevřená všemu novému, ale netknutá knihami nebo jejich kulturou. Musela jsem odložit naše složité myšlení a předsudky a zásady, abych aspoň trochu porozuměla indickému myšlení, kultuře a hudbě, která tamním životem protéká a je přirozená jako dýchání. Je to hudba barevná až kýčovitá, ale i tichá a moudrá. Nutí tělo tancovat, obtěžuje a burcuje, ale také uklidňuje a dává duši odpočinout. Je na první poslech jednoduchá, tak jako Indové sami, ale když si ji necháte proniknout hlouběji pod kůži a zbavíte se vrozeného egocentrismu, tak vás rozpustí a znovu složí a obleče. Je z vás najednou stejný, ale přesto jiný člověk. Stále máte nad čím přemýšlet a co hledat.

prosinec 2004
Martina Čurdová
IV.ročník FHS UK
MOJE SETKÁNÍ S ETNICKOU HUDBOU

Takových setkání jsem za svůj život prožila samozřejmě mnoho, některá jen letmá a povrchní, některá oficiální a škrobená a jiná opravdu hluboká a intenzivní. S dětstvím si bohužel žádná z nich nespojuji, zřejmě kvůli nedostatku etnické různorodosti v dobře pěstované monokultuře, za jedno takové setkání by se snad dal považovat zpěv amerických country songů (dokonce v originále!) v trampské osadě u táboráku, kde moji rodiče vlastnili chatu.

Jak jsem dorůstala a prošla si nutnými hudebními obdobími všech dospívajících (Nirvana,…) a také si prožívala všechny ty nutné -náctileté světoboly, které bylo samozřejmě nejlepší léčit nějakými vlastními alternativními uměleckými pokusy, došla jsem až k world music, která v té době právě nabírala na dechu i popularitě. Svět „multikulturněl”, západní civilizace cítily potřebu hudby, která je v transu zanese až kamsi ke kořenům lidstva, neboť samy takovou schopnost již dávno ztratily. V té době se moje setkávání s etnickou odehrávala na festiválcích po Čechách i v zahraničí a pražských klubech typu Akropolis.

První opravdové setkání mi ale přinesl až měsíční pobyt v Maroku v létě roku 2003. Jela jsem tenkrát pracovat na dobrovolnický projekt, při kterém jsme měli s malou skupinkou lidí cestovat po celém Maroku. Vyrazili jsme ještě s osmi dalšími mladými lidmi z celého světa a dvěma arabskými průvodci ze severu z Casablanky až na jih do pouště. Díky našim průvodcům a statusu dobrovolných pracovníků jsme se dostali do míst, kam před námi nevkročil žádný cizinec a celou cestu doprovázela neuvěřitelná hudební setkání.

Pouliční muzikanti, skupinka pasáčků hrajících na flétny ve Vysokém Atlase, královský orchestr na slavnostní večeři, sbor holčiček z dívčího internátu, zpěvy na svatbě…všechno bylo neuvěřitelné…to nejneuvěřitelnější mělo ale teprve přijít. Po třech týdnech cestování jsme v srpnu dorazili do pouště, do izolované berberské vesnice, kam ani islám nepronikl v podobě, jak je běžně praktikován a místní vyznávali jakousi směsku islámu a animismu. Po večeři, kdy i po setmění bylo pořád ještě nepředstavitelné horko, asi jako když vás někdo obalí do velbloudí deky a neuvěřitelný klid, se muži z vesnice sešli, aby si trochu zahráli. My jsme byli pozváni také. Asi kilometr od vesnice v naprosté tmě a naprostém klidu, rozdělali ohně a začali hrát. Jenom bubínky a tamburíny s hlubokým monotónním zpěvem, postupně se zrychlující.

Většina z „bílých tváří” odešla, protože to byla „prostě nuda”, zůstala jsem jenom já a jeden kamarád z Keni a začali jsme tančit. U ohně, v tom nejsálavějším horku, uprostřed pouště, to byl můj první a absolutní hudební mystický zážitek. Oba jsme si tenkrát prošli zasvěcením a obětováním poušti, tak jak to vyžaduje, aby vám zůstala příznivě nakloněna. Projela jsem předtím i potom hodně zemí, ale k Maroku mám i díky téhle zkušenosti zvláštní vztah. Ještě dlouho se mi pak ozývala ve snu.

Hned po návratu z Maroka jsem odjela na rok do andaluské Granady. Granada byla a je neuvěřitelnou směskou všech kulturních vlivů, z nichž tři hlavní- cikánský, arabský a židovský vytvořily flamenco…olé, guapa, vamos ya!! Rok, který jsem ve Španělsku strávila, byl nezapomenutelný. Žila jsem nejprve v arabské čtvrti Alabayzín a pak v cikánské čtvrti Sacramonte, které jsou muzikou přímo prodchnuté. Zvláště svět Sacromonte je cikánským flamenkovým ostrovem, světem, kde se žije v jeskyních už po staletí mezi kaktusy a osly…kde vás přijímají s nedůvěrou, ale o to víc vás pak milují.

Samozřejmě se pořádaly flamenkové show pro turisty, které až k jeskyni dovezl autobus, kde jim za přesně vyměřenou hodinu byla předvedena co nejlíbivější a nejuhlazenější podívaná. My jako usedlíci jsme do jeskyň vyráželi kolem čtvrté ráno, kdy cikáni opravdu hráli pro sebe, syrově a bolestně, zarostlí chlapíci v kožených vestách na holé tělo, černým kloboukem a jointem hašiše, jejich manželky v krásném, ale tvrdém, skoro násilném tanci, nic líbivého, jenom pravdivost a hloubka a tíha života a nenaplněné lásky. Bylo vidět, jak jsou ženy po tanci vyčerpané, pláčou, třesou se na pokraji zhroucení…a jejich osmileté děti mezi nimi v těch pět hodin ráno, jak suverénně a s tím samým melancholickým pohledem tak vlastním cikánům buší do cajy. To byl pravý cikánský flamenkový svět, s celou svou láskou k životu i ke smrti. Ani koncert Paca de Lucii, který v Granadě koncertoval na Plaza de Toros, pro mě nebyl takovým zážitkem. Ještě znásobená byla tahle zkušenost při cikánském procesí na Semana Santa (Velikonoce), které vyráží v jedenáct v noci z centra Granady na Sacramontský klášter, všude podél cesty hoří ohně, zpívá se a tančí flamenco, cikáni vynášejí z chrámu svoji Pannu Marii a Ježíše, všude je cítit kadidlo, lidé tleskají, křičí, omdlévají, nakonec procesí k ránu doputuje až ke klášteru, kde se ještě dlouho tancuje a zpívá.

Bydlení v arabské čtvrti bylo také něco výjimečného. Arabů tam už tam moc nezbylo, zato bílé domečky s patii a terasami osídlili místní hippies, kteří přijíždějí z celého světa. Každou noc se tedy na některé z teras odehrává improvizovaný etnický koncert a tyhle koncerty mi přinesli můj druhý nejsilnější hudební zážitek. Totiž být součástí jam session, ve které funguje dokonalé napojení na sebe navzájem i na něco nad vámi a kdy cítíte užasnou jednotu s ostatními i sami se sebou, jak to popisoval Jack Kerouac u jazzových muzikantů.

Na Granadě jsem milovala, jak se všechno odehrává na ulici, všechno je naprosto spontánní, otevřené a neoficiální, neexistuje ten ostrý předěl jako u nás: divák -umělec, umění není něco určeného pro výlučné vrstvy a výjimečné talenty, je každodenní součástí života, na každém kroku je slyšet muziku. Proto mám tak ráda to, co můžeme nazvat etnickou hudbou-ještě pořád se dotýká kořenů, je součástí života i smrti, svatby i všedního dne.

Během pobytu ve Španělsku jsem navštívila WOMEX v Seville, WOMAD v Cáceres, i Etnosur v Jaénu, ale nejlepší ze všeho stejně bylo jen tak chodit Granadou a poslouchat, co zní z kterého okna a kterého rohu.

V současné době jsem v Praze, která se mi samozřejmě jako všem navrátilcům z jihu zdá poněkud studená a neúsměvná a svoji žízeň po vřelých etnických zážitcích teď hasím na koncertech skupin Al-Yaman, Ahmed má hlad, Traband a jim podobných. Přesto mi pořád chybí onen bezprstřední a přímý kontakt s hudbou, jak jsem ho zažila v Maroku a ve Španělsku a proto plánuji zase co nejdřív někam vyrazit.

prosinec 2004
Miroslav Syrovátka
JSOU HUDEBNÍ KULTURY OHROŽENÉ? MÁ SMYSL JE ZACHRAŇOVAT? PROTEKCIONISMUS VERSUS DŮVĚRA V “NEVIDITELNOU RUKU DARWINOVSKÉHO PŘEŽITÍ”?
pohledem ekonoma

Podle darwinistické teorie probíhá evoluční proces nikoli zcela náhodně, avšak podle jedné zásady. Ty organismy a druhy, které přežívají, mají zkrátka něco, kvůli čemu dává evoluce přednost jim a ne konkurentům. Podobný příměr můžeme aplikovat i na lidskou společnost, a to i na její kultury. Stejně jako existuje neviditelná ruka trhu, která rozhoduje o tom, jaké firmy a výrobky „přežijí”, existuje také neviditelná ruka, která rozhoduje o tom, jaké kultury přežijí a jaké zaniknou.

Neviditelná ruka trhu však neřeší otázku „jak by to být mělo”. Vyvstává tedy otázka, má-li o tom, jaké kultury (např. v rámci kultur hudebních) přežijí, rozhodovat lidská společnost prostřednictvím určitých zásahů, nebo prostřednictvím neviditelné ruky darwinovského přežití s tím, že právě ona „vyselektuje” ty správné kultury. Z větší části bude tvořena znovu neviditelnou rukou trhu: interpreti těch hudebních kultur, za které budou spotřebitelé ochotni zaplatit více, přežijí; jiné hudební kultury, jejichž interpreti nebudou spotřebiteli preferováni, zaniknou.

Vrátím se nyní k prvním dvěma otázkám. Domnívám se, že hudební kultury ohrožené jsou. Za prvé, striktně vzato, je těžké nalézt něco, co tím či oním způsobem ohroženo není. Za druhé a především, v dnešním světě je jakýkoli typ rozmanitosti dobrou protiváhou unifikace vytvářené globalizací. Každá hudební kultura je částí světové kultury a zánikem kultury jedné je ochuzena i kultura jiná – stejně jako „smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva”. Jistým způsobem tedy ztrácí i kultury, které přežijí, protože již nemohou a v budoucnu nebudou moci čerpat z kultur již zaniklých.

Má smysl je zachraňovat? Předně musím říci, že nejsem příznivcem ani jednoho z obou názorových pólů – tedy buď je protekcionismem přespříliš chránit, nebo věřit, že zde má pracovat pouze „neviditelná ruka”. Především proto, že dnešní povaha globalizace je v tomto směru dvojsečná. Na jedné straně tlačí na unifikaci, standardizaci, zkrátka „zestejňování” všeho, čímž může zapříčinit zánik některých kultur – ať už přímo (daná kultura pod tlakem globalizace zanikne), nebo nepřímo (ono „zestejňování” danou kulturu natolik vyprázdní, že už nemůžeme mluvit o specifické kultuře). Na straně druhé však globalizace, nebo alespoň určitá propojenost národů a kultur, umožňuje, aby se jednotlivé kultury mohly navzájem poznávat, inspirovat se a čerpat ze sebe. Rovněž také umožňuje to, aby (hudební) kultura, která by jinak byla odsouzena k zániku, byla zachráněna někým, kdo do dané kultury nepatří.

Domnívám se tedy, že by v určitém rozsahu (hudební) kultury zachraňovány být měly. Velmi však váhám na tím jaké a jak. Protekcionismus, alespoň v ekonomické terminologii kde je tento termín nejčastěji používán, znamená „ochranu neefektivního domácího odvětví před konkurencí efektivnějších zahraničních firem”. Tato, pro účely této eseje zdánlivě nesouvisející, definice nám překvapivě dost pomůže. Především si všimněme slova „efektivní”. V ekonomii se za efektivní podnik uvažuje ten, který za prvé vyrábí to, co spotřebitelé poptávají a za druhé je schopen to vyrobit za nižší cenu než jeho konkurenti. Zatímco na trhu zboží a služeb je za určitých podmínek tato konkurence výhodná pro všechny (alespoň v průměru), je těžké tento princip aplikovat na hudební kultury. V této oblasti by nebylo moudré aplikovat princip efektivnosti za každých podmínek. Hudební kultura totiž není pouhý výrobek, který se dá kdykoliv vyrobit a prodat. Je pevně svázána s minulostí, s časem a místem, kde se vyvíjela. Je-li zničena, nedá se znovu „vyrobit” v původní podobně.

Ochrana protekcionismem by znamenala ochranu domácí hudební kultury, tedy domácích hudebníků daným státem. To jistě mohou dělat bohaté země, pokud si chtějí svoje hudební kultury zachovat. Například Francie, pokud věří, že to její kultuře pomůže, může vyhradit určité povinné procento domácích pořadů ve francouzské televizi. Anglie může vyhlásit vládní programy na záchranu velšského jazyka. Hůře to však mohou aplikovat státy chudé, které pokud nemají dostatek peněz ani na obživu svých obyvatel, těžko budou ochotny (a měly by být?) financovat záchranu svých (hudebních) kultur. A právě zde může propojenost světa pomoci. Kultury, které si v rámci své země pomoci neumějí (nevydělají si na sebe a stát je nepodporuje), mohou být podporovány na úrovni mezinárodní. Budou to zřejmě kultury, (a) kterým hrozí zánik a které nemohou čekat podporu od „svých” států, (b) které budou považovány za cennější než jiné. Tím se dostáváme k největšímu problému mezinárodní podpory, totiž cennost, hodnotnost určité kultury. Je zřejmé, že je to kritérium značně subjektivní, je velmi těžké shodnout se na nějakých měřítkách cennosti či hodnotnosti (hudebních) kultur. V našem světě je cenné to, co je vzácné. Má však být tento zákon vzácnosti jediným měřítkem? Zřejmě ne. Jak tedy však stanovit hodnotu určité kultury? Nejde pouze o vrtoch ekonoma, který chce mít vše podloženo čísly. Stojíme-li před rozhodnutím, kam směřovat podporu, které je vždy omezené množství, musíme, byť i nenumericky, nějaké hodnocení provést. Pokud jde o hudební kultury, posuzování je ještě o to těžší, že hudební kultury se z generace na generaci nepřenášejí jako určitý relikt, dochovaná památka kultury minulé (jak tomu je o například u staveb), ale přenášejí se také živou reprodukcí živých muzikantů. A zatímco stavba jako neživý předmět nemůže mít sama zájem na tom, aby byla udržována, hudebníci jako živí lidé často na své produkci závisejí. Proto se trochu bojím, že za jakýmkoli rozdělováním, přidělováním a rozhodováním bude nejenom problém „objektivně” rozhodnout o nejlepším řešení, ale také velké riziko, že se hledat řešení nejlepší ani nebude.

Závěrem bych chtěl zopakovat, že hudební kultury do jisté míry ohroženy jsou a částečně by měly být podporovány. Pokud nemohou být podporovány z domácích zdrojů, měla by v určitém rozsahu nastoupit podpora mezinárodního společenství. Obtížné však bude určit rozsah této pomoci, jak konkrétně vybírat podporované kultury a především jak v rámci těchto kultur vybrat to, co budeme podporovat.

prosinec 2006
HUDBA VŠADE NAVÔKOL
Andrea Proková
Sociální a kulturní ekologie

Posledný vyše rok bol pre mňa obzvlášť hudobne nabitý a to hlavne hudbou živou, neumelou, vznikajúcou priamo predo mnou, ktorú som predtým poznala len málo. Postupne nazbierané zážitky, skúsenosti a inšpirácie ma priviedli k tomu, že do projektu mládežníckej iniciatívy „Krajina harmónie“, ktorý sme ako neformálna skupina pri príležitosti medzinárodného stretnutia Ecotopia 2006 organizovali v lete v komunite v Zaježovej, dedinke roztrúsenej po kopcoch Javoria nad Zvolenom, sme zahrnuli aj časť nazvanú „Hudba všade navôkol“. číst vše…