Textové podklady + videa díl 1-6
1. Úvodní přednáška
World music, trend, fenomén či postoj?
1. vliv totality na vnímání tradiční hudby
Zuzana Lapčíková, cimbálistka a zpěvačka vzpomíná jak totalita zkreslila vnímání tradiční hudby:
Doma se samozřejmě zpívalo, při jakékoli příležitosti, maminčin bratr měl taneční kapelu, hrál na kontrabas, a dodnes hraje v barech. I když řada lidí měla tehdy lidovou hudbu ráda, v masovém měřítku se zní stal propagandistický plakát. Maminčin bratr jednou řekl, že když musel hrát na prvního máje v krojové košili, a přitom padal sníh, že to už víckrát nechce zažít. Tenhle člen naší rodiny tedy na folklor zanevřel, a na druhou stranu maminka, která profesionálně na nic nehrála, mě k tomu nenásilně vedla. Přitom jsem pořád měla možnost výběru. Kdežto můj strýc, protože neměl možnost svobodně se rozhodnout, přestal hrát lidovou hudbu a začal hrát pop.
2. změny v trendech
Každá generace má v moderním světě svoji hudební platformu: mezi světovými válkami to byl jazz, v 50 60 letech rock and roll, později jeho mutace jako punk rock či nová vlna. A tak došlo k tomu, že v zemích s velmi silnou vlastní hudební identitou, jako je Francie, převažovala role těch, kdo napodobovali angloamerické vzory. V další dekádách probíhá znovuobjevování autenticity a vlastních kořenů.
Ztracená autenticita slovy Milana Kundery
…a já jsem se cítil šťasten uvnitř těchto písní, v nichž smutek není hravý, smích není křivý, láska není směšná a nenávist není plachá, kde lidé milují tělem i duší, kde v nenávisti sahají po noži nebo po šavli, v radosti tančí, v zoufalství skáčou do Dunaje, kde tedy láska je ještě láskou a bolest bolestí, kde původní cit není ještě vyklouben ze sebe sama a hodnoty jsou dosud nezpustošené: a zdálo se mi, že uvnitř těchto písní jsem doma, že nich jsem vyšel. Že jejich svět je mé původní poznamenání….
— Milan Kundera – Žert
3. globalizace mění hudební průmysl, hudební nabídka se globálně unifikuje, ale nová média zpřístupňují dosud těžko dostupné hudební kultury
Navzdory tolik proklínané globalizaci žijeme ve velice šťastné době. Nikdy předtím nebylo tak snadné poznávat cizí kultury. Nahrávky z exotických zemí najdete v každém lepším obchodě, na internetu, skupiny jezdí do Evropy na festivaly. To je změna, která nastala celkem nedávno, během posledních deseti let. Například ještě v 80. letech existovaly hudební projevy, které Evropa ani Amerika neznala, a kvůli nimž byste museli cestovat přes půl Asie.
Termín World Music je průhledný, a už ze své podstaty se vzdává toho, že by určoval nějaký střed. Už od 60 let se disciplína s tímto názvem přednášela na univerzitách v USA, za původce termínu je označován Robert E. Brown wikipedia, nekrolog. Není to název čistě anglosaský, Němci říkají Weltmusic, Holanďané Wereld Muziek, Fracouzi Musiques du Monde, Rusové Мировая музыка. V tisku se poprvé termín objevil už roku 1906, německý muzikolog Georg Capellen jej použil v knize Exotische Rhythmik, Melodik und Tonalität als Wegweiser zu einer Neuen Kunstentwicklung
Do širšího užívání termín přešel po “spiklenecké schůzce” v pondělí 29. června 1987, v londýnské hospodě Ruská Carevna. Účastníci pak financovali rafinovaně úspornou reklamou za pouhých tři a půl tisíce liber. Gramofonové obchody i media nový hudební šuplík akceptovaly.
World music není ani styl, ani trend, ale spíše fenomén, a především pak postoj. Schopnost vnímat světové hudební kultury na jedné platformě, aniž by člověk vyčleňoval tu svoji, tedy evropskou, jako nějaké měřítko kterým bude ty ostatní kultury hodnotit. Vnímat to, že evropské dělení hudbu na vážnou a lehkou, a na takzvanou etnohudbu nemusí platit pro jiné kultury.
Mimoevropské styly vycházejí z hudebních základů, které jsou univerzální a pro Evropana srozumitelné.
Bobby McFerrin Demonstrates the Power of the Pentatonic Scale
Metody třídění světových hudebních kultur
1. podle spojení s domovským územím
a. hudební kultury kontinentů, zemí či národů
b. exilové menšiny: indopakistánské komunity v Anglii, Afričané v Paříži.
2. hudební kultury spojené s určitou trasou, “zeměpisné kontrapunkty”
a. migrační trasa
– příklady: cesta Romů z Indie do Evropy
– vynucené migrace černochů do Ameriky
– keltská hudba v Irsku Skotsku a Severní Americe
b. ekonomický koridor
– Hedvábná stezka v Asii
– hudba pouště.
– světové přístavy:
New Orleans (jazz), Liverpool a Hamburg (Beatles), Buenos Aires (tango)
World music jako vzájemné ovlivňování hudebních kultur NENÍ novodobým fenoménem.
Hudební styly se vyvíjely ve vzájemné interakci. Nové podněty zvenčí zpravidla znamenaly tvůrčí podnět, ať už to byly podněty pozitivní či negativní. Příklad:
Pedálový cimbál z Maďarska podnítil vznik muzikantské sestavy, které se dnes říká cimbálová muzika, jejímž předchůdcem byla “hudecká muzika”, od slova housti, housle, Dnes vnímáme cimbál jako integrální součást tradičních moravských kapel, ovšem počátkem 20. století to byla novinka, kterou folklorní puristé sledovali s velkou nedůvěrou.
Metody třídění světových hudebních kultur podrobněji
2a Migrační trasy, “ekonomické” koridory
– Hedvábná stezka, Evropa ve středověku, kulturní výměna s Orientem.
– Migrace, diaspora a hudební vývoj: irská huba v USA a Kanadě, klezmer v USA, bhangra v Anglii, chutney v Karibiku, blues a jazz v USA.
– Atlantické námořní cesty, Vikingové a keltská hudba.
– Cesty přes poušť.
– Etnické čistky, pohyb obyvatel, dobrovolný, vynucený :
Romové do Evropy
Židé do Ameriky
Peršané do Indie
Černoši do Ameriky
Skotové na Cape Breton
Cajuni do Louisiany
Velké vynucené migrační vlny ve 20 století:
– Finové z Karélie do Finska
– Řekové z Malé Asie
plynulá migrace z Maghrebu do Francie a Belgie
2b Novodobý hudební fenomén v 19 a 20 století: přístavy jako ohniska hudebních fuzí:
Liverpool, Hamburk a Beatles
– New Orleans a jazz
– Havana
– Buenos Aires a tango
Staré styly se drží v izolovaných částech: ostrovy, horská údolí.
– Korsická polyfonie, skotské dudy, transylvánské tance.
2. Migrace Romů do Evropy
Pravlastí Romů je indický stát Rajasthan, což potvrzuje i blízkost romštiny s hindštinou. Jejich putování do Evropy začalo cca před 900 lety.
Romové jsou známí pod řadou jiných jmen: Gitano ve francouzštině, Cikán a ekvivalenty jak v češtině a němčině i ve východoevropských jazycích, Gypsy v angličtině. To vzniklo zkomolením slova Egypt, anglicky [ídžypt]. Pro tmavou pleť se Romům v minulosti říkalo Egypťané.
I když Romové mají společný jazyk, jsou národností bez sátu. Podobně, jako třeba Kurdové v Asii, Pygmejové v Africe, Sámijové, lépa známí jako Laponci na severu Evropy, anebo Tuaregové a další kočovné národy ze Sahary.
Počet Romů v Evropě:
3 milliony (Encyclopedia Britannica)
12 millionů (dle odhadů romských organizací)
400 000 Romů zahynulo v koncentračních táborech za 2. světové války
(odhady: 200 000 – 1 500 000)
Garth Cartwright ve své knize o romské hudbě Východní Evropy, Princes Amongst the Men, vysvětluje příčiny romského holocaustu:
Romové pro nacistickou říši nepředstavovali reálnou hrozbu. V Německu se uplatňovali jako schopní zemědělci a v roce 1933 představovali jen 0.5 % obyvatelstva. Problém byl v tom, co reprezentovali. Jejich barva a temperament, jejich svoboda a anarchistický přístup k autoritám byl hrozbou pro teutonický smysl pro pořádek.
Romskou hudbu pomohly u majoritního evropského obyvatelstva zviditelnit filmy Tonyho Gatlifa a Emira Kusturici.
Píseň Ederlezi, romský evergreen, použil Emir Kusturica ve filmu Dům k pověšení.
Svátek východoevropských Romů: 6. květen, Svatý Jiří, romský patron
Djurdjevdan (srbsky, chorvatsky)
Ederlezi (romsky)
Odkazy
Rumunská skupina Taraf de Haidouks ve filmu Tony Gatlifa Latcho Drom
video Rind de Hore
video Balada o diktátoru Ceausescovi
Balkánská romská dechovka
video Mahala Rai Banda
Obrovský festival srbských dechovek se koná každoročně v srbském městečku Guča.
video Guča Trailer 2010
Camaron de la Isla, jeden z největších zpěváků flamenca 20. století
video Camaron de la Isla a Paco de Lucia, 197?
video Camaron de la Isla a Paco de Lucia (Bulerias)
video Camaron de la Isla a Tomatito (Tangos) Malaga 1990
Fuze hudby z Pakistánu s flamencem
video Qawwali Flamenco
Romská hudba obecně
text wikipedia.org
3. Maghreb (a) – Andaluská hudba, Alžírsko, rai,
Pro Severní Afriku, nejzápadnější část arabského světa, se vžilo se označení Maghreb, které zahrnuje navzájem sousedící země s podobnou kulturní historií. Patří sem Lybie, Alžírsko, Tunisko, Maroko, a někteří sem zařazují i Egypt a Mauretánii.
Původní obyvatelé:
Berbeři (Maroko)
Tuaregové (Sahara)
Kabylové (Alžír)
Nejslavnější Berbeři:
Goliáš (biblická postava)
Septimus Severus (římský císař)
Sv. Augustin (narodil se v Libyi)
– 711-1492 maurská okupace Andalusie
– 822: hudebník a polyhistor Ziryab z Bagdádu, r 822 na maurském dvoře v Cordobě položil základy andaluské hudby
forma: nouba
tónové řady, mody:
raga (Indie)
maqam (střední Východ)
durové či mollové stupnice
nouba, forma andaluské hudby,
sled skladeb, které otevírá recitativní úvod bez rytmu, pokračování v pomalém tempu které se zvyšuje a graduje k závěru.
paralely nouby:
dastgah (Irán)
suita (Evropa)
ilustrace konceptu “tónová řada”: Bobby McFerrin předvádí pentatonickou řadu
Hudební styly:
– berberská hudba (rituály, pištci z Jajouky)
– andaluská hudba (sofistikovaná, koncertní)
– rai (multikulturní fuze z Alžíru), Khaled
– chaabi (šaabi), současný lokální pop
– sefardské písně (židovské)
– náboženská bratrstva Gnawa, potomci černošských otroků
Gibraltar = Jebel Tariq, hora pojmenovaná podle berberského generála
1492, dekret královny Isabelly o odsunu všech Muslimů a Židů, následuje diaspora:
– sefardské hudby
– maurské větve andaluské hudby, které má teď v Maghrebu roli koncertní, umělecké hudby
Om Kalthoum (Egypt), nejslavnější zpěvačka arabského světa 20 století
(1904-1975)
Fairouz (Libanon), zpěvačka rovněž vysoce respektovaná, stále aktivní
Emil Zrihan, židovský kantor z Maroka
spisovatelé Paul Bowles, William Burroughs, Nahý oběd
přístav Tanger
nástroje, Maghreb:
loutna oud,
tamburina, rámový buben bendir nebo tar
smyčcové: rebab, kemenče
bubínek darbuka
Dřevěné dechové nástroje obecně:
jednoplátkové
– klarinet
dvojplátkové
– hoboj
– šalmaj
– zurna (Turecko)
– duduk (Arménie)
– bombard (Bretaň)
– ghaita (Jajouka, Maroko)
Navíc panuje dualita: nástroj jisté rodiny existuje v “tiché” podobě k hraní uvnitř, a k “hlasité” podobě k hraní venku, ve vojenských kapelách, atd. Proto mohou mít třeba i spřízněné nástroje velmi odlišný zvuk.
Dvojplátkové píšťaly se používají i v dudách, a pro dudy existují v evropských jazycích dva názvy: duda anebo gajda, spřízněnost tedy dokumentuje i název ghaita.
Rai podrobněji
cheikh, “ctihodný muž”
cheb, “mladý”
Cheikha Rimitti
Bellemou Messaoud
pop-rai
Cheb Khaled
Rai: co to vlastně je doopravdy?
– v dnešní Francii součást pop music
– v původním kontextu:
textové poselství má kontroverzní charakter, často o neřestech které Islám zapovídá.
Rai znamená doslova Já tvrdím!
Ale existují i smířlivé pohledy:
Sudánský muzikolog Mahi Ismail, který emigroval do Evropy, dodává: “Je pravda, že v rai se zpívá o alkoholu a o sexu, ale ty texty mají vlastně formu kázání, vycházejí z tradice svatebních písní a nikoho k hříchu nenavádějí.”
Píseň Ya Rayah, zpívá: Rachid Taha (Alžír)
Skladbu natočil též Emil Zrihan (Izrael) .
Autor: Alžířan Dahmane El Harrachi (1926-1980)
Téma: zasvěcené varování těm, kdo chtějí odejít do exilu
Videa, Maghreb
Rachid Taha / Mick JONES : Rock el casbah
Rachid Taha, Khaled, Faudel – Ya rayah live 1,2,3 soleils
Ya rayah by Dahmane El Harrachi
Alžírsko-kabylská zpěvačka žijící ve Francii
Souad Massi une chanson MAGNIFIQUE
Alžírské kabaretní písně ve Francii, video
Alžírský židovský pianista Maurice el Medioni, ovlivněný latinskými rytmy, prostřednictvím spojeneckých vojáků z Porto Rica, umístěných v 2. světové válce v Oranu, video
Videa, blízký Východ
The Ladder – Chava Alberstein, Izrael
Victoria Hanna, Izrael
Victoria Hanna 2, Izrael
Doplňující informace v hudebně investigativních rozhlasových pořadech Afropop, cca 57 minut
Andalusie za nadvlády Maurů
Rai, Alžírsko
4. Maghreb (b): spojnice s černošskou Afrikou, hudba Sahary, berberská hudba z Maroka, Gnawa
Fenomén pouště
– hudba z poště, Tuaregové,
– hudba která cestovala přes poušt- Gnawa
– poušť jako oceán který křižují karavany, spojnice mezi černoškou a maurskou Afrikou
– otrokářské výboje Arabů napříč Saharou, dobytí Timbuktu,
– černošská diaspora v Maroku,
– náboženská bratrstva Gnawa a jejich rituály, projekce do výtvarného umění.
– Hudba Tuaregů, pouštní festival na Sahaře,
– vliv na styl britských kytaristů (Justin Adams, Robert Plant)
vesnice Jajouka, pohoří Riff
Brion Gysin
Brian Jones
Bachir Attar
Paul Bowles líčí, jak se setkal poprvé z hudebníky Gnawa. To bylo několik let před jeho smrtí, v roce 1990:
Poprvé jsem viděl Gnawy před 60 let, to ještě mluvili původním africkým jazykem bambara, byli tmaví jak černoši, teď jsou světlejší a mluví arabským dialektem. Jejich hudba je ale naštěstí stejná. a má hodně společnéjho s hudbou, která se hraje u ohybu řeky Niger, Jednou jsem dokonce potkal Gnawu, který si vzpomínal, jak ho Marokánci transportovali přes Saharu v pytli. Ti to nedělali, aby do Maroka získali vynikající bubeníky, černoši byli užívání jako otroci.
O tom je konkrétně jedna píseň Gnawů:
Zavázali nás do pytlů, naložiili na velbloudy,
Prodávali nás na trhu s vlnou,
Nechť jim Bůh odpustí,
Odloučili nás od rodičů,
odvezli nás na trh s vlonou,
a prodávali, byli jsme děti daleko od svých domovů.
Jak k tomu došlo? Maročané dobyli koncem 16 století Timbuktu, město ležící na ohbí Nigeru, řeky, která je prvním veletokem na který narazíte když cestujete přes Saharu na jih v její západní části.
Timbuktu má velmi strategickou polohu jako křižovatka karavanních tras a brána do Západní Afriky:
Nástroje Gnawů:
guimbri (jiný název téhož: sintir) basová loutna se 3 strunami
karkabus, kovová chřestidla
bubínky
hlas
pestrobarevné oblečení
Proč Gnawa?
Původ: berberské slovo aguinaw, nebo gnawa, znamená černý muž,
“akal n-iguinamen” = země černých lidí
Gnawa = potomek černých otroků
Guinea = pobřeží na západě Afriky, severně od rovníku
Označení převzali Portugalci,
slovo Guinuia, Ginya, Gheneoa, Ghinea, pro dnešní pobřeží Guineje
se na evropských mapách objevuje od 14 století
Části pobřeží získaly názvy podle produktů:
Grain Coast, pobřeží guinejského pepře
Ivory Coast, pobřeží slonoviny
Zlaté pobřeží
Pobřeží otroků (Togo, Benin, Nigerie).
Lila, arabsky noc, noční obřad bratrstva Gnawa
Obřad začíná večer, v první části za účasti žen a dětí, po půlnoci především muži.
Jeho cílem je přivést účastníka, pacienta do kontaktu s některým z duchů, který je příčinou problému, aby s ním pacient doslova “vyjednal” nápravu.
Přitom se jako metody se užívá tanec, hudba, kadidlo, s cílem navodit trans, při němž dojde ke kontaktu.
Obsahem písní je chvála Mohameda i dalších svatých, s požadavkem, aby rituál posvětili.
Každé muslimské bratrstvo odvozuje svůj původ, podobně jako mnišské řády v křesťanství, od nějakého svatého, který je zpravidla přímým následníkem Alláha.
Ale Gnawové to nemohou doložit žádným písemným citátem, neb jejich předkové byli negramotní a navíc žili za Saharou. Namísto toho ve svých písních vyvolávají vzpomínky na svou původní vlast.
Pro rituál jsou důležité barvy:
Každý duch, vedle svých osobních zvláštností, má vyhrazenou jistou barvu. Když je tento duch vyvolán, Gnawa hrají hudbu která je s ním přímo spojená, pálí specifické kadidlo, jako dekorace užívají šátky v příslušné barvě. Sled barev i duchů má přesná pravidla.
V posledních 30 letech se tato rituální hudba dostává i na veřejnost, je nahrávána. a program festivalu v Essaouiře má dokonce jako položku rituál lila.
Obřad se skládá z několika částí: nejprve se hráči pomalu rozehřívají a zpočátku dokonce hrají bez kovových chřestidel qrakech (karkabus) která později dodávají jejich rytmu hypnotickou sílu. V druhé části hudebníci přitvrdí a dávají signály duchům, kterým nabízejí oběti: mléko a datle. Tehdy se zpravidla objeví i první případy transu; vedoucí rituálu – aby dokázal moc přivolávaných duchů – chodí po žhavém uhlí anebo si zabodává nože do břicha. Třetí a nejposvátnější část rituálu obsahuje hudební “suity”, z nichž každá je zaměřena na určitou barvu a určitého ducha. Hudba, vůně kadila, barva oblečení – to vše spolu musí v každé suitě ladit. Účastníci, jimž se podařilo úspěšně vstoupit do transu, v této chvíli buď posilují své spojení s příslušným duchem, anebo jej naopak vyzvou k odchodu.
Hudba z Maroka, videa
Gnawa Lila in Marrekech with Malem Mustafa Bakbou
Oudaden, Womex 2010
Patti Smith and Flea joined by the Bachir Attar and The Master Musicians of Jajouka
Tinariwen, hudba ze Sahary, videa
Tinariwen – Imidiwan: Companions
TINARIWEN avec ROBERT PLANT a` Paris
Doplňující informace v hudebně investigativních rozhlasových pořadech Afropop, cca 57 minut
Gnawa, Maroko
5. Západní Afrika,
Bývalá Západní francouzská Afrika: Senegal, Mali, Guinea,
společná kulturní historie, hudební spřízněnost
hudbě z těchto zemí se nejlépe daří pronikat k západnímu publiku
Historický kontext: velké západoafrické říše
Ghanská říše, kulminace 1050
Mali – kulminace 1324
zakladatel: Sunjata Keita
Songhai – kulminace 1520
Další africké říše následovaly až do konce 19 století,
V době 1895 do 1958 francouzská kolonizace
Sunjata Keita
Epos o sjednotiteli a vládci Malijské říše v 13 století.
Mali, jak snadno vyčteme z mapy, se rozkládá na jih od Sahary. Dnes je to jeden z nejchudších států světa, ale je velmi bohatý po hudební stránce. To souvisí s kulturní pamětí národa. V minulosti byla pro Mali jeho pozice na okraji pouště velmi důležitá: bylo to rozhraní mezi černošskou Afrikou a karavanami, které přes poušť putovaly do arabského světa a ke Středozemnímu moři. Kvetl zde obchod, a pro obchod byla důležitá jak stabilita, tak sjednocení územních celků do jedné velké říše. I to je důvod, proč je epos o Sunjata Keitovi pro Malijce tak významný.
Sunjata byl pro Mali čím třeba pro USA George Washington nebo Thomas Jefferson, a epos který líčí jeho život zná v Mali každé dítě. Jeden historik jej označil jako “virtuální sociální,k politický a kulturní kodex společnosti.”
Virtuální proto, že:
Na rozdíl od jiných historických textů, jako Bible či Korán, se předávají dodnes ústně, neexistuje jediná referenční podoba, jednotlivé verze se liší podle místa i způsobu zpracování, a jejich zaznamenání na papír došlo až v posledních 50 letech.
Je to příběh magie, transformace a opožděné spravedlnosti.
Tím, že se epos tradoval ústně a nebyl zapsán, a zůstal tedy ve virtuální rovině, se ovšem vyhnul osudu který potkal řadu literárních eposů: jeho interpreti jej v každé době aktualizovali pro současné podmínky, zpívali v současné jazykové podobě, a upravovali děj tak, aby byl co nejpůsobivější, každý mu rozuměl.
Griot
Jeho nositeli byla kasta hudebníků, v jazyce Mandinka jali, častěji známí pod jménem griot, což je označení z portugalštiny a znamená “sluha”.
Jali, djeli, jeli (muž)
Jelimuso (žena)
– tlumočník řečník aktivní hudebník
– básník historik genealog (znalec rodokmenu předků)
Kasta griotů se ovšem nacházela mezi nižšími příčkami společenského žebříčku.
Nejvýše jsou “svobodní lidé”, tedy aristokracie, nevázaná žádným specifickým povoláním.
Pod nimi jsou lidé spojení s řemeslem či profesí,
kováři
koželuhové
a po nich grioti
a po nich islámští kazatelé
a nejníže potomci otroků i válečných zajatců, nevolníci.
Svobodní jsou mecenáši a ochránci griotů, a ti na ně výměnou za podporu skládají oslavné písně.
Nástroje západní Afriky
bala, balafon (dřevěný xylofon)
ngoni, 4 či 5 strun
kora, 21 strun
donso ngoni (lovecká harfa, posvátná) 3 struny,
kamale ngoni – 6 strun
bolon, basová loutna
tama, muvící buben
Griotská jména
Kouyate
Diabate (F) / Jobarteh (En, Gambie)
Tounkara
Sissoko
Alex Haley – Kořeny
R 1977 dokončil americký černošský spisovatel Alex Haley knihu Kořeny, v níž se snažil vypátrat, odkud pochází jeho rod – a dostal se přitom až do západoafrické Gambie, která byla kdysi hlavním lovištěm bílých otrokářů. Ti zavlekli šestnáctiletého Kuntu Kinte, Haleyho domnělého předka a také ústřední postavu Kořenů – v řetězech do Ameriky.
Hudba západní Afriky se tehdy rozvětvila: zatímco v Americe vzniklo blues a jazz, nositeli té původní, africké linie zůstali dodnes lidoví vypravěči a hudebníci, tedy grioti. Tvrdí se, že právě díky informacím griotů našel Haley v Gambii vesnici, z níž pocházel jeho prapředek, a že místní grioti dodnes zpívají a vyprávějí hrůzné příběhy z otrokářských časů.
Jak probíhá griotský koncert v současných podmínkách:
Z knihy Banning Eyre, In Griot Time, kde popisuje velmi typickou produkci, která má všechny tradiční griotské náležitosti, ale probíhá v 90 letech, s elektrickou aparaturou: vystupuje griotská zpěvačka, tedy jelimousoou
Žena griot, Když se zvedla z židle a uchopila mikrofon, její boty s vysokými podpatky se zaryly do prachu, jedním mrknutím oka získal autoritu nad hudebníky, a ti napjatě sledovali její gesta, jimiž určovala kdy hrát tiše kdy přidat, zrychlit, kdy má přijít sólo.
Její první tón prořízl vzduch jako zahoukání parníku, který vplouvá do přístavu. I když jsem ve vedru usínal, tenhle zvuk mě probral. Její hlas se zvláštním způsobem chvěl, a to proto, že na kytarovém zesilovači, pro svůj mikrofon, používala kytarový zesilovač, se zmáčknutým efektem “chorus”, To co je nepřijatelné pro jazzového zpěváka z Ameriky, bylo na pouličních párty v Bamaku naopak módou.
V té chvíli se už v hledišti shromáždila množství žen. Podobně jako zpěvačky, byly oblečeny vyzývavě, či dokonce radikálně, s pestrými květy, plastikovými kabelkami do nichž by se vešlo několik cihel, spektakulární účesy s vysokými parukami. Jakoby tyto doplňky mely vyjádřit vše co má být řečeno, neusmívaly se a mluvili spiklenecky.
Řada z nich nevěnovala zpěvu pozornost, ale to až do chvíle, než uslyšely ve zpěvu svá jména. Kdykoli zaznělo příjmení, ženy z té rodiny se zvedly a přešly k hudebníkům. Utvořily frontu a když na ně došla řada, zpěvačce předaly peníze, často přitom sáhly do kabelky tak, aby to zaručeně nikomu neuniklo. V té chvíli se hlas zpěvačky nabral na expresivitě, Nezdálo se ale, že si průvodu žen nějak všímá, ale ve své volné ruce shromažďovala bankovky až do chvíle, kdy už nemohla další přijímat. Pak udělala pauzu, a bankovky vložila do kytarového pouzdra, některé z nich byly dokonce pětitisícovky.
Všiml jsem si ženy, která držela papír vytržený ze zápisníku. Studovala ho a občas zpěvačce do ucha zašeptala. Na tom papíru byl seznam hostů, které na party identifikovala. To byl pro zpěvačku klíč k jejímu výdělku.
Ali Farka Toure
Postupující civilizace a změny životního stylu s sebou přinášejí neustálé zpochybňování vžitých předsudků. Řada Afričanů se dala na hudební dráhu proti vůli svých rodičů, kteří byli zpravidla přesvědčeni, že povolání hudebníka je čímsi podřadným.
Jedním z dalších rebelů, který zvolil hudbu proti vůli svých rodičů, je Ali Farka Toure.
“Pokud potřebuješ hudbu, tak si najmi griota,” říkala Ali Farkovi Touremu jeho matka, která byla přesvědčena, že hrát hudbu je pod úroveň. Ali hrál na tradiční africkou kytaru o jedné struně, po protestech rodičů toho zanechal – ale k hudbě se vrátil. Ve svých 17 letech viděl Národní balet z Guineje a v něm hráče na kytaru, což rozhodlo o jeho budoucnosti. Začal hrát na vypůjčené kytary a poslouchal desky, které si jeho přítel přivezl ze studií v Evropě: Jamese Browna, Alberta Kinga a Johna Lee Hookera. Tehdy si Ali Farka Toure všiml, že z amerického blues slyší ozvěny hudby kočovných Tuaregů ze Sahary.
V 70. letech pracoval v Radiu Mali jako technik a zároveň tam natočil řadu nahrávek, které vyšly i ve Francii. Dostal se na koncertní turné po zemích východního bloku, údajně hrál i Československu.
Na albu jeho Talking Timbuktu (1994) hrál americký bluesman Clarence Gatemouth Brown i Goldem přizvaný producent Ry Cooder; album získalo roku 1995 Grammy v kategorii world music.
Jak se s vývojem mění funkce nástrojů:
Kora byla v Africe tradičně užívána pouze jako doprovod zpěvu. Až v tomto století přišli hráči, kteří z ní vytvořili sólový nástroj: jedním z nich byl Sidiki Diabate z Guineje. Jeho syn, Toumani Diabate dnes patří k předním světovým virtuozům. Když vystupoval koncem 80. let v Londýně, setkal se tam s hráči španělské flamencové skupiny Ketama, s níž natočil několik vynikajících, převážně instrumentálních alb.
Griot Kemo Kouyaté z Guineje vypráví, že když v 50. letech zkoušel vybrnkat na kytaru to, co obvykle hrají africké nástroje ngoni, kora či balafon, vzbudilo to zájem dalších hráčů; podobná transformace probíhala v Mali a na dalších místech kontinentu a přinesla celou generaci kytaristů, kteří hrají “africky”. Djelimady Tounkara je z nich nejvýznamnější, dlouhá léta byl kytaristou a kapelníkem Rail Bandu.
ukázky:
Propojení rytmu a každodenních prací v západní Africe, video
Tama, talking drum
Yande Codou Sene: GAINDE
Youssou N’Dour
Ali Farka Toure
Ali Farka Toure Festival in the Desert
Justin Adams & Juldeh Camara with Robert Plant at WOMAD Abu Dhabi
Kora, Toumani Diabate
Bassekou Kouyate & Ngoni Ba, loutny ngoni, mluvící buben, video
Oumou Sangare
Oumou Sangare
Orchestra Baobab
Další africké regiony
Hudba Pygmejů
Proč jsou právě Pygmejové a jejich hudba tak zvláštní? Když se pohybujete v pralese, tak toho moc nevidíte – ale zato spoustu věcí slyšíte. A poslouchat prales a orientovat se v něm sluchem – to je jistě svérázný druh hudební průpravy, který může vést k osobitému druhu hudebního mistrovství. Není tedy divu, že hudba Pygmejů působí velmi odlišně od všeho ostatního, co jsme z Afriky slyšeli. Je v ní také daleko víc hravosti. Přes to, že Pygmejové jsou považováni za primitivy, podařilo se jim několik zásadních objevů:
Jejich jednotónová “kouzelná flétna” by jistě imponovala hudebním minimalistům. Základem pygmejského zpěvu, který připomíná jódlování, je nonverbální způsob komunikace s duchy a s mrtvými předky. Pygmejská polyfonie dnes patří k ostře sledovaným tradicím a svůj styl na ní částečně postavila i belgická skupina Zap Mama.
K vytváření rytmů používají Pygmejové třeba “vodní bubny”, na které se hraje tak, že rukou plácnete do vodní hladiny; v pralese je to nejspíš ten nejpříjemnější a nejvíc osvěžující způsob bubnování. K fascinujícím nástrojům patří ovšem i obrovitý an g’bendi, zemní luk: vykope se jáma, na kterou se položí dřevěná deska a ta se uchytí pevně k zemi. Ke středu desky se připevní struna, která se druhým koncem napne k ohnuté, do země zatlučené větvi.
Na zpěvu je také založeno ranní čarování Pygmejů: jmenuje se yelli a začíná před úsvitem: jedna žena začne zpívat, ostatní se přidávají, a jejich hlasy vytvářejí dohromady se zvuky pralesa harmonický celek; prales se vlastně stává jejich spoluhráčem, ženské hlasy fungují jako radar, vypouštějí signály, čekají na odezvu, přitom bezděčně odhalí všechny jeho zvláštnosti. Svými hlasy ho dokonale prozkoumají, a když se pak rozední, všechno o něm už vědí – aniž by si to samy uvědomovaly. Takhle dokonale fungují v Africe kouzla; Martin Craddick, kyarista který tam žil 2 měsíce, vypráví, že den poté, kdy ženy zpívaly své yelli a on sám ho natáčel, byly řeky plné ryb, do blízkosti se přistěhovalo stádo opic a do pasti se chytil africký jelen. “Za kouzlení ovšem tenhle trik považují jen lidé, kteří nemají ponětí o tom, jak to ve skutečnosti funguje,” dodává Martin. Domorodé obřady bývají často založeny na velmi praktických zkušenostech, a “čáry” v nich vidí jen nezkušení Evropané.
video: Baka Pygmies – Baka Beyond the Forest
“Hindehu”, střídání pískání na pygmejskou flétnu se zpěvem .
Nápad tak silný, že ho později použil Herbie Hancock (intro “Watermelon Man”, Herbie Hancock’s Head Hunters (1973) , a poté Madonna, “Sanctuary”, Bedtime Stories (1994)
srovnání zde
Kapverdy
video: Cesária Évora – Saudade
Taarab (někdy též taraab)
V arabštině znamená slovo tarab propojení hudby s poesií, tancem, a v obecném smyslu vyjadřuje sílu, kterou hudba dokáže ovlivnit lidské emoce. Do východní Afriky tento arabský koncept pronikl koncem 19 století, kdy si místní sultán nechal přivézt z Káhiry egyptský tarab ansambl, který hrál v jeho paláci, a později Sultán vyslal do Kahiry talentovaného místního hráče, aby se tam vyučil. Po jeho návratu, tedy přibližně před sto lety, vznikl v Zanzibaru první místní taarab ansámbl
video: taarab
Etiopie
video: Aster Aweke
Jižní Afrika
Píseň Nkosi Sikelela iAfrika, Bůh žehnej Africe, je dnes jihoafrickou hymnou. Koncem 19. století ji složil Enoch Sontonga, který byl sbormistrem v kostele a učitelem. Zemřel velmi mladý, a tak se nikdy nedožil doby, kdy si ji přisvojil Africký národní kongres, který jejím zpěvem uzavíral veřejná protestní shromáždění.
video: Nkosi Sikeleli iAfrika
Madagaskar
video: Rajery
Reunion
video: Danyel Waro
Afričané z Indie
video: Sidi Goma
Konžská rumba
video: Franco + TPOK Jazz – Toyeba Yo
Tabu Ley & L’Afrisa International – Seli-Ja
Outstanding footage of Tabu Ley and his tres risque ‘Leyettes’ filmedin Kinshasa by Albert Maysles, director of the Rolling Stones documentary “Gimme Shelter”, Immediately after this concert the two dancing “Leyettes” were arrested for indecent exposure and public lewdness Tabu Ley to pay a heft…y fine for their release.
It is footage from a film released last year called ‘Soul Power’ which documented the likes of James Brown and BB King visiting Kinshasa in ’74 for a celebration concert for the Rumble in the Jungle boxing match, the match was postponed but the concert went ahead – it is on dvd but unfortunately we don’t have it in stock…yet
Tabu Ley & L’Afrisa International – Seli-Ja
Franco TPOK Jazz – Toyeba Yo
Současná hudba z Konga
Staff Benda Bilili, Kongo
Staff Benda Bilili
Staff Benda Bilili
Fenomén z Katangy, oblasti měděných dolů: obrovité banjo “karindula”
Afrobeat, Fela Kuti
Fela Kuti Rare early footage (shot by Ginger Baker) featuring Fela & Afrika 70 performing in the rainy southeastern town of Calabar, shortly after the the Nigerian civil war.
video: Fela Kuti, muzikál
Příběh Fely Kutiho
Doplňující informace v hudebně investigativních rozhlasových pořadech Afropop, cca 57 minut
Mali
Taarab
Etiopie 1
Etiopie 2
6. Indie
Existence klasické indické hudby, její duchovná hloubka a propracovanost, vedly řadu Evropanů k názoru, že pro Evropana je indická hudba cosi jako paralelní vesmír.
– Struktura podobná, obsah překvapivě jiný.
– Obsah sice jiný, ale ne až tak vzdálený jako hudba čínská, japonská. Jiný, ale srozumitelný.
Dělení
Klasické formy –
dhrupad – nejobtížnější a nejstarší
khayal – pozdější, písňová forma
Semiklasické formy – [Light Classical]
Ghazal – zhudebněná poezie
Tappa inspirována lidovými melodiemi z Pandžábu
Duchovní formy –
Bhajan duchovní zpěv ze severní Indie
Qawwali / sufi
—————————————————————————————————————
Je tedy logické, že právě Indie byla jednou z prvních mimoevropských kultur, na které se Evropané soustředili. V hudební stránce probíhal jejich zájem v několika vlnách. Všichni fanoušci Beatles si vzpomínají, jak Beatles dospěli do určitého stadia, kdy poznali a zmapovali vše co můžou vstřebat z euroamerické kutlury, a začali objevovat Indii. Kytarista George Harrison se spřátelil s indickým hráčem na sitar Ravi Shankarem, učil se od něj hrát, Shankar pak vystupoval na rockových festivalech, například ve Woodstocku.
Ale Beatles indickou hudbu neobjevili, tato role náleží Yehudi Menuhinovi (1916-1999), což byl nejen houslista světového formátu (narodil se v USA v židovské rodině), ale také významný humanista… Menuhin ctil muziku bez ohledu na žánry, a v 50 letech byl jedním z mála znalců a propagátorů indické hudby. Newyorskému publiku představil roku 1955 hráče na sarod Ali Akbara Khana (1922 – 2009), považovaného za největšího žijícího hudebníka.
Roku 1966 natočil Menuhin s Ravi Shankarem album East Meets West, získalo cenu Grammy – což představovalo zásadní mezník v historii multikulturních projektů. Ravi Shankar, hráč na sitar, je v Evropě známější než Khan, protože byl daleko víc aktivní, a pokud měl Khan roli nejvyššího mistra, Shankar je čímsi jako velvyslancem indické kultury.
INDIE – území
Na indickém subkontinentě leží několik států:
Indie, Pakistán, Bangladeš, Nepal, Sri Lanka.
Populace 1 miliarda lidí
Náboženství: Hinduismus, Islám, Sikhismus
Nejstarší civilizace v údolí řeky Indus v Pakistánu 4500 let stará
Islám přišel ve 12 století, dnes převažuje v Pakistánu
Kontakty s Evropou existovaly od Římské říše, Vasco da Gama připlul 1498
Indie byla dlouho rozdělena na drobné státní útvary, sjednocení až 1517
Mogul Empire – Dynastie Mughalů ze střední Asie 1526,
Tehdy se rozvíjela klasická hudba na aristokratických dvorech
– byli zváni hudebníci Hindští z Indie, z Iránu, Kašmíru
Od 18 století dominantní Britové
Roku 1947 nezávislost, a rozdělení na Indii a Pákistán, Východní (později Bangladeš) a Západní
Jazyky:
Jižní patří do separátní jazykové rodiny
Severoindické jazyky vznikly ze Sanskrtu, v některých případech jsou příbuzné ale liší se zápisem:
Například:
jazyk Hindi psán indickou abecedou Devanagari,
Urdu (v Pakistánu) modifikovaným perským písmem,
Různé lokálně určené styly se obvykle vážou s různými jazyky
v Urdu se zpívá Qawwali
v jazyce Pandžábí bhangra
Hudba v Indii je významnou součástí života, v náboženských obřadech i v sezónních slavnostech, pro každou příležitost existují písně, pro narození, pohřeb, svatby. Diferenciace byla ještě víc rozpracována ve vážné hudbě: ragy pro různé denní o emocionální účely
Nejsou hranice mezi jednotlivými disciplinami: hindské slovo sangeet, označuje hudbu ale i tanec a drama
Kdo hudbu hraje?
Profesionální i lidoví hudebníci, ale také:
Baulové, pestré oblečení s převládající žlutou šafránovou barvou, doprovázejí se na jednoduché nástroje, zpívají na tržištích, ve vlaku, všude kde jsou posluchači.
oblečeni do barevných
Jejich víra čerpá z buddhismu, sufismu i hinduismu, a z principu odmírá církevní instituce; slovo “baul” znamená posedlý, očarovaný posvátným kouzlem, anebo prostě šílený. Baulové cestují od vesnice k vesnici a pomocí extatického zpěvu a tance usilují o splynutí s Bohem.
Purna Das Baul pochází z nějkolik generací dlouhého rodu, a jemu prvnímu se podařilo vyjet na Západ. Navštívil v 60. letech USA, kde se spřátelil s Allenem Ginsbergem a Bobem Dylanem a když v 90 letech nedávno cestoval po evropských festivalech, doprovázel ho jeho syn Bapi Das Baul. Bapi vystupoval na festivalech v Praze i Ostravě.
Hudbu s duchovní extází spojují také Sufijové, islámská větev, která se vzpírá rigidnosti islámských fundamentalistů, věří ve spojení s Bohem pomocí očisty duše, která probíhá hudbou a extází. Jejich zpěvy Qawwali budou zmíněny později.
Jak se hudba vyučuje?
Jinak než v Evropě. V Indii se mladí muzikanti učí dřív hrát než číst a hudební vzdělání se tu tradičně předávalo z generace na generaci. I když klasická hudba severní Indie nezná skladby zapsané do not, patří k těm nejvyšším uměleckým formám světové kultury.
Hudba se učí poslechem, zapamatováním. Indové mají dobrou hudební paměť, jsou vyhledávaní jako hudebníci i za hranicemi. Příklad: v Řecku žije skladatel, který pro své projekty užívá indické hráče, protože se všechno naučí za poloviční čas.
Tradiční metoda výuky: mistr a žák. Mistr učitel je guru, slovo guru se užívá i na Západě.
Žák je obvykle členem domácnosti učitele, pomáhá s domácími pracemi, guru je pro něj i životním příkladem.
Hudebník který dosáhl nejvyššího mistrovství má titul:
Ustad = titul používaný v Pakístánu
Pandit – v Indii
Výuka je značně náročná a klade extrémní nároky na vůli
Jedna z největších osobností 20. století, Ustad Alaudin Khan, byl učitelem Raviho Shankara.
Shankar vypráví: “Když cvičil tak si přivázal své dlouhé vlasy lanem ke kruhu, který byl upevněn na stropě. Pokud mu tedy při cvičení klesla hlava únavou, lano přivázané k vlasům ho ihned vzbudilo.
Vzhledem k tomu, že v hudbě je vždy jen 1 melodický hlas, a že hlavní důraz je na znalosti rag a schopnost improvizovat, je možné aby:
zpěvák učil nejen zpěváky ale i instrumentalisty
—————————————————————————————————————
Indická hudba se dnes ale učí i západními metodami
Holanďan Huib Schippers založil v 80. letech Amsterdamu školu, kde se učí world music:
Ali Akbar Khan, největší donedávna žijící mistr, učil ve své škole v Kalifornii dvanáct hodin týdně značně velké skupiny – od patnácti do padesáti studentů.
Nástroje:
na Severu a Jihu Indie jsou rozdílné varianty a typy nástrojů.
Tabla: dají se ladit, rozdílné zvuky při rozdílném úderu, rozdílné tónové výšky přeladěnim nebo tlakem dlaně
Dva bubny:
daya – vyšší naladěná na toniku, tedy 1 stupeň ragy, levá ruka
baya basový pravá ruka, přelaďuju se při hraní
video: rozhovor s mistrem na tabla, Zakirem Hussainem
Tabla tarang je sada bubínků tabla naladěných do tónové řady, která umožňuje hrát melodie; původně se v Indii se objevila zhruba před sto lety jako nástroj k hudební výuce dětí. Jeden z posledních mistrů tabla tarang, Kamalesh Maitra, žije v Berlíně.
Ghatam, perkuse ale nikoli buben: hliněný džbán
Sitar: 3 sady strun
ozvučná vysušená tykev, teakové dřevo, 20 či více pražců, které se dají přesouvat dle požadavku dané ragy.
Hlavní melodické struny 5-6 strun
Bordunové struny 5-6 strun , na ně lze hrát doprovodný rytmus
Souzvučné / rezonanční struny, uvnitř dutého krku, ty se rozeznívají zvukem nástroje, 9-13 strun
K čemu ty další struny?
Bordun znamená čmelák. Značí kontinuální doprovod neměnné výšky,
– například na dudách vydržovaný doprovodný hlas na tónice a dominantě,
tedy 1 a 5 stupni.
Souzvučné / rezonanční struny
— rezonují samovolně a tím přibarvují tón a prodlužují dozvuk nástroje. Takový způsob zvukového obohacení ovšem není žádnou specialitou indické hudby. Rezonanční struny měla například viola d’amore, pro kterou skládal Bach a dodnes je najdete na lidových houslích hardanger užívaných v jižním Norsku, jimž se někdy přezdívá “sitar Severu”. Podobného principu užíval také pružinový dozvuk, kdysi oblíbený doplněk elektrické kytary.
Sitar měl původně tři struny a podle jedné teorie přišel z Persie
Na sitar se – podobně jako na banjo – brnká kovovým prstýnkem. Široké mosazné pražce se dají po hmatníku posouvat, čímž lze ladění nástroje přizpůsobit jednotlivým tónům dané ragy, a navíc umožňují “natahování strun” v daleko větším rozsahu, nežli třeba kytara: hráč strunu vytáhne podél pražce do strany a vyloudí tak charakteristický klouzavý tón. Aby levou rukou dokázali rychle a bez rizika přehmatávat, natírají si indičtí hráči bříška prstů olejem.
Sarod, loutna vydlabaná z jednoho kusu dřeva, na rozdíl od sitaru bezpražcový nástroj, jeho hmatník je potažen hladkým vyleštěným plechem; na sarod hrál Ali Akbar Khan.
Tampura doprovodný nástroj vzhledem podobný sitaru, vytváří jen doprovod bordunových tónů
Sarangi, indické housle
video: Sarangi by Ustad Sabri Khan
video: nástroj veena, Rajhesh Vaidhy, Darbar Festival Londýn 2010
Přenosné harmonium – ze Západu importovaný nástroj který v Indii zdomácněl
—————————————————————————————————————
Systém:
Dnešní systém hudby klasické známé pod názvem raga sangeet se vyvíjel během posledních dvou tisíc let.
Indická hudba nezná harmonii, soustřeďuje se vždy na 1 sólový hlas, buď nástroje, či zpěv. Existují výjimky, kdy hrají 2 melodické nástroje – jugalbandi, tedy hudební dialog, např. sitaru a sarodu. Klasická hudba nepracuje s harmonií, tedy souzvukem různých tónů, to je předmětem fuzí, k nimž patří i filmová hudba.
Stupnice má 7 tónů, oktáva je dělená na 22 intervalů šruti
Raga / raag je melodický námět,
základem je melodická řada, stupnice, Evropa rozlišuje durovou a mollovou, v Indii existuje systém rag,
Důraz na některém z tónů nebo skluz z jednoho tónu na druhý, a užívání mikrotónů spolu s jinými ozdobami tvoří konečnou podobu rágy.
Každá je spojena s denní dobou i náladou: ztišení, samota, pathos, hrdinsví, milostné vzplanutí.
Také s denní dobou, ranní rágy jsou spíš duchovní, večerní spíš romantické a milostné
Hudebník představí posluchačům v úvodu ragy všechny její tóny; této pasáži, hrané bez rytmického doprovodu, se říká alaap, její obdoba se vyskytuje v perské, arabské a turecké hudbě pod označením taksim.
Taal Rytmus řídí rytmické vzorce, taaly. Příklad: teentaal (16 dob), ektaal (12 dob).
Od systému rag a taal je odvozena jak indická klasická hudba, tak i další formy. Například:
Ghazal je arabská a perská poetická forma, má fixní rytmickou strukturu, obvykle milostná či duchovní tématika.
Ghazaly jsou také součástí filmové hudby a pop music.
Qawwali
Koncem 13 století když Evropa středověk, svět Islámu prožíval naopak rozvoj umění i věd, v Indii tehdy žil Amir Khusrau, dvorní hudebník a básník mnoha vladařů. Je mu připisován vynález bubínků tabla, přátelil se se sufijskými mnichy a zasloužil se o vznik qawwali, což je fuze indické hudby a islámských náboženských extatických zpěvů.
Kdo to jsou sufijové?
“Sufi na sobě může mít šaškovskou čepici, hadry poustevníka či kravatu diplomata. Stejně rozmanité mohou být jeho kulturní či náboženské projevy. Běžně užívaná označení jako derviš či fakír bývají na západě často chápána nesprávně. Slovo sufi označuje jednotlivce, kteří zpochybňují převládající společenské normy a kteří si cení mnohem víc lásky nežli materiálních statků a organizovaného náboženství,” uvádí německý hudebník Peter Pannke, který považuje qawwali za paralelu černošského soulového či gospelového zpěvu.
Texty byly zpočátku v perském jazyce, turečtině, hudba založena na ragách, a repetitivní struktura měla sílu posluchače přivést do transu. Tato hudba měla zpočátku účelovou funkci, a to Indy konvertovat k Islámu.
Sufijové věřili, že hudbou se člověk může dostat do transu a že tak může poznat absolutní pravdu a dojít k osvícení, na což se ovšem ortodoxní islám díval s krajní podezíravostí – a zpěváky qawwali považoval za kacíře. Sufijové odlišná náboženství tolerují – a pro své liberální názory bývají v některých arabských zemích pronásledováni a v islámských totalitách dokonce vězněni.
Sólového zpěváka, označovaného qawwal, zpravidla doprovází party – tedy skupina, kterou tvoří jednak sbor, opakující klíčové fráze sólisty, a dále hráči na bubínky tabla a přenosné harmonium. Styl qawwali užívá stejné prostředky, jako severoindická hudba – a staví především na improvizaci, která se v tomto případě netýká jen melodie, ale i textů.
Nusrat Fateh Ali Khan se narodil roku 1948 v nynějším Pakistánu, zemřel roku 1997 v Londýně. Jeho otec zpíval indickou klasickou hudbou i qawwali; ve svých sedmnácti letech Nusrat nastoupil do skupiny svého strýce – v níž se po jeho smrti roku 1971 ujal vedení. Nusrat se učil především z nahrávek svého otce i dalších předků, a přitom se snažil šest set let starou rodinnou tradici zpřístupnit dnešnímu publiku: zrychlil tempo, zkoušel nové nástrojové kombinace a ve filmu Mrtvý muž přichází zpíval duet s Eddie Vedderem ze skupiny Pearl Jam. V Pákistánu Nusrat velmi často vystupoval na oslavách výročí smrti sufijských mistrů – pro muslimy je totiž smrt okamžikem splynutí se Bohem a dnem, kdy člověk začne skutečný život; na Západě ukazoval rockem odchovanému publiku, že do “jiné reality” lze vstoupit i čistě hudebním zážitkem.
Nusrat Fateh Ali Khan s překladem
Nusrat Fateh Ali Khan
Video: Rizwan Muazam
Qawwali competition 3B Ye ishq ishq hai
Sufijské texty v TV vysílání Coke Studio v Pákistánu: “By becoming a dancing girl, I won’t become a lesser mortal..” Sachal Sarmast (1739-1829), video
Video: Javed Bashir, zpěvák qawwali inspirovaný Nusrat Fateh Ali Khanem
Abida Parveen, Nigah E Darwaishaan (famous 18th century Sufi poem by Baba Bulleh Shah).
(s překladem textu v angličtině)
text básně s překladem samostatně
Indický spirituální text Mahi Yaar Di Gharoli, autor: Sachal Sarmast (1739–1829), ??dle jiných pramenů Bulleh Shah (1680–1757) ve 3 odlišných současných verzích
Abida Parveen
Haq Maujood
Saira Naseem
Indie – filmová hudba
od roku 1930 velmi rozvinutá produkce v Bombaji (Bollywood), největší filmové centrum na světě.
800 filmů ročně
Ústředním motivem každého filmu není příběh, ale písně.
Obvykle tak 8 písní na film, ale v roce 1932 vznikl film s 72 písněmi.
Témata: mytologické, rodinné drama, kriminální a thrillery
Vedle nástrojů jako sitar a tabla se užívaly i klavír, klarinety a housle.
Bollywoodští skladatelé zasluhují respekt, spojovat nástroje dvou kultur vyžaduje značné schopnosti i cit.
Z filmové hudby pocházejí hity i hudební hvězdy. Herečky a herci hrají své role na zvukový playback, který natočili profesionální vokalisté. Jejich produkce je fascinující počtem nahraných titulů i prodejem, a přesahuje rekordy západního showbusinessu. Lata Mangeshkar natočila 25 000 písní.
—————————————————————————————————————
Bhangra
Původně lidová hudba z Pandžánu.
Ale mnohem známější je teď v Evropě ve spojení z takzvaným asijským undergroundem, tedy hudbou indických komunit v Anglii.
Tento fenomén patří do celku, který bychom mohli nazvat “transformace mateřské kultury v novém prostředí”. Je to něco podobného, jako renesance východoevropských klezmerbandů v USA, anebo černošská hudba v Americe.
Indická migrace do Spojeného království probíhala i dříve, ale nejsilnější byla od 60. let kdy Evropa prožívala prosperitu a na vykonávání manuálních prací importovala pracovní síly z ciziny, pro něž se vžil německý termín gastarbeiter.
Indopakistánské komunity procházely od 70 let vývojem, na jehož počátku byla izolace, nedostatek sebevědomí, pozice přehlížené a marginalizované komunity. Na jejím vrcholu pak tvůrčí aktivita která se prosadila i před majoritním publikem.
Na počátku byste hudbu určenou pro indické komunity dostali spíš na kazetách v obchodech s indickými potravinami než v hudebních obchodech. Jako styl se v této sféře profilovala fuze založená na původní pandžábské venkovské hudbě bhangra, obohacená o elektrické nástroje a automatické bicí.
Tím úplně prvním podnětem k nynější hudební aktivitě indopakistánských menšin byla dle některých pramenů TV show, kterou v polovině 70. let začala vysílat BBC. Pořad mimo jiné mapoval impozantní produkci z bombajských filmových studií i práci indických muzikantů žijících v Británii.
V 80 letech byly mezi asijskou mládeží oblíbené bhangra raves. Typicky tehdy probíhal ve dne – dostat se z domu po setmění nebylo pro dospívající v indických rodinách příliš snadné. Asijským teenagerům se naskytla dobrá příležitost jít za školu a získaný čas strávit v podniku s indickým personálem a DJem, který mixoval bhangru s hip-hopem a soulem. Přistěhovalci z Indie, Pakistánu i Bangladeše – které Britové souhrnně označují za “Asiaty” – svoji kulturně vyhraněnou hudbu šířili jen v rámci vlastní komunity:
Hudba, která více než patnáct let nesměle probublávala pod pokličkou, se stala roku 1997 trendem dekády. Z hudby menšin se stala hudba prestižní, asijský underground se změnil na “asijský cool”. Z bhangry, nejrazantnějšího stylu asijského spektra, se nakonec vyvinula “spotřební pouliční hudba”.
Od své původní etnické předlohy – která vznikla v indické provincii Pandžáb – se tato nová bhangra odlišuje především mohutnou dávkou elektroniky, včetně kytar, kláves a automatických bicích. Její genetický kód se ale nezměnil: každý, jehož předkové pocházejí z Pandžábu, si úder na buben dhol dešifruje jako povel k tanci a nevázanému veselí. Bhangra byla po 200 let spojená s dožínkovou euforií: zemědělci sklidili, úrodu prodali a nastal jim čas radovánek, na náboženské odlišnosti se přitom nehledělo. Konec pracovní sezóny slavili společně Hindové, Muslimové i Sikhové – a to až do roku 1947, kdy se od Indie separoval muslimský Pákistán. Dělení Indie mělo zvláště tragické následky pro Pandžáb, který tehdy byl rozparcelován na indickou a pákistánskou část.
Slovo Bhang původně znamená plodinu v Panjabu velmi rozšířenou, a sice indické konopí. Nedílnou součástí dožínkových slavností v Pandžábu byla skutečně konzumace vysoce účinných produktů z indického konopí, které se ovšem nekouřily, ale zpravidla pily s mlékem. To, co působí v indických souvislostech jako samozřejmost, představuje ovšem v kontextu západní kultury kontroverzní téma, tedy styl, který má v názvu slovo, majoritní společností skandalizované. Je paradoxní, že to nevzbudilo žádné konflikty se zákonem. V asijských komunitách prý funguje dvojí standart. Na rozdíl od hippies či rastamanů, kteří chtěl prosadit legalizaci, britští Indové dobře vědí, že vstoupili do odlišné kultury, kterou nikdy nezmění. Své záliby tedy drží v ústraní – a to, co bylo v Pandžábu přirozenou součástí oslav, v londýnských klubech raději nezkoušejí.
Pokračování, díly 7-12
