Průvodce balkánskými ghetty
5. 7. 2010 | Rubriky: Články,MaPA Akropolis
Na Západě se stala hudba Balkánu trendem dekády. Ale poslouchají i v romských ghetech v Bukurešti totéž – anebo tam mají úplně jiné priority? Že oba protipóly lze spojit, nám 26. ledna předvede Mahala Rai Banda. Vztahy mezi západními a balkánskými trendy přitom ale nejsou vůbec jednoduché.
Napětí mezi kulturou Orientu a Západu trvá na Balkáně dodnes, tedy téměř sto let po pádu osmanské říše, aniž by k tomu jakkoli přispívali islámští fundamentalisté. Prvotním důvodem bylo budování národní identity poté, když se balkánské země oprostily od turecké nadvlády. Díky tomu si část populace hudbu Orientu dodnes spojuje s národnostním útlakem, podobně jako u nás ruské častušky či Alexandrovce. Když například Ivo Papasov získal roku 2005 cenu BBC World Music Award, bulharští hudební experti zuřili: “Ten člověk vůbec nereprezentuje bulharskou tradici. Papasov hraje hudbu ze striptýzových barů.” Důvod? Papasov je nejen Rom, ale navíc po předcích Turek.
Navzdory předsudkům ale hudba s masivní příchutí Orientu prodělala velkou konjunkturu. Podobně jako v případě indicko-britské bhangry se jedná o etnický základ bohatě ornamentovaný chytlavou elektronikou. V Bulharsku se téhle fuzi říká čalga, v Rumunsku manele, v Srbsku turbofolk a hudební establišment je všechny nenávidí. V sociální sféře tato komerčně veleúspěšná hudba spojuje zdánlivé protipóly: luxusní mafiánské diskotéky a romská ghetta.
Současnou romskou subkulturu na Balkáně detailně rozebírá novozélandský autor Garth Cartwright ve své knížce Princes Amongst Men. O dnešní Bukurešti píše: “Hudba se prodává hlavně na kazetách – na trhu, ve stáncích na nádraží. Nejlépe jde na odbyt manele, a to daleko víc než Spice Girls či klasické balkánské romské hvězdy. Alespoň polovina toho, co stánek nabízí, jsou kazety dvou zpěváků: Adrian Copilul Minune a Nicolae Guta. Adriana si pamatuji z filmu Gadjo Dilo. Má podobný knír jako kdysi Freddie Mercury. Na zbývajících kazetách jsou méně známí zpěváci a kompilace, na jejich obalech vidíte polonahé ženy. Signál, že tohle je přece úžasná muzika. Hip-hop, dancehall a R&B používají stejný obrazový slovník. Mezinárodní proletariát zjevně není schopen odolat ničemu, co je zdobeno obrovitým poprsím.”
Carthwright také osvětluje nepříliš známý paradox. To, co prezentují světová media jako romskou hudbu, a co na Balkáně poslouchají Romové, jsou dvě odlišné věci. Tak například, Fanfare Ciocarlia a Taraf de Haidouks jsou na Západě hvězdami, nikoli však v Rumunsku. “To, že hrají vynikající romskou hudbu s hlubokými kořeny v tradici, nic neznamená, místní Romové je neposlouchají. Chtějí Adriana. A Nicolae. Ti zpívají manele. Adrian je kápo, prodá mnohem víc kazet než Nicolae. Jako dvojice natočili spoustu kazet, na jejichž obalech jsou obličeje zpěváků diletantsky přilepené Photoshopem k tělům závodníků Formule 1 – nedovedu si představit méně vhodný materiál k vytváření pop-idolů. Taky se objevili na kompilacích Miss Piranda 2003. To je romská soutěž Královny krásy. Největší hvězdy manele tu pějí serenády romským princeznám.”
Carthwright míří z centra Bukurešti do míst, kde se právě zdržuje Henry Ernst, producent německé značky Asphalt Tango a manažer skupin Mahala Rai Banda a Fanfare Ciocarlia. Mahala není přímo ghetto, ale chaotická, živelně vzniklá romská čtvrť na periferii. Na Balkán se toto slovo dostalo z arabštiny přes turečtinu. Mahaly se rozrostly po pádu totality, kdy se Romové z venkova stěhovali za obživou do metropole. Právě tímto procesem vznikla Mahal Rai Banda: venkovští virtuozové z legendární vesnice Clejani hrají na svatbách městských zbohatlíků. Hudební dějepisci nabízejí paralelu: není to podobné, jako když se venkovské blues stěhovalo z bavlníkových plantáží do Chicaga? Nabídnou bukurešťské mahaly světu svého Howlin’ Wolfa či Muddy Waterse?
Mahala, v níž se dočasně bydlel Henry Ernst, patřila dle Cartwrighta spíš k těm chudším: “Blátivé ulice, jámy, koně na dvorku, vidíte tu primitivní chatky i prostorné domy. A každý z nich má něco jako zahradu. Mahaly dokumentují pohyb obyvatelstva z venkova do města. Byl to právě Henry, kdo přivedl Ionitu, perkusistu z Clejani, do Fanfare Ciocarlia.”
Clejani, vesnička 40 km západně od Bukurešti, pověstná neuvěřitelnou koncentrací romských virtuozů známých jako lautari, byla lovištěm západních etnomuzikologů už před čtyřiceti lety – a právě zde vznikli po Ceausescově pádu Taraf de Haidouks. Nejmladší generace tohoto hudebního klanu, k níž patří i vnuci Nicolae Neacsu, geniálního houslisty Tarafů, založili v Bukurešti kapelu s hořkým koncem, Rom Bengale.
Cartwright píše: “Bukurešť leží na heroinové stezce, která začíná v Afganistanu a končí v západoevropských márnicích, kriminálech a metadonových rehabilitačních klinikách. Bukurešť, se svými mafinány a zoufalci, je perfektním místem, kde roztočit výdělek. Rom Bengale tu kolektivně podlehli injekční stříkače. Kapela se rozpadla. Rodiny se rozvrátily. Muzikanti zatčeni a uvězněni. Aurel a Florin se vyhnuli nejhoršímu, ale přesto se museli vyrovnat s návykem a pomalým a nekompromisním návratem zpět do života.”
Dnes je houslista Aurel kapelníkem Mahala Rai Bandy, Florin jejím akordeonistou, zatímco dechová sekce pochází z další hudební oazy, vesnice Zece Prajini na severovýchodě země, která je rodištěm členů Fanfare Ciocarlia.
Cartwright se u Henryho Ernsta v mahale s muzikanty setkává a testuje jejich vkus. Když jim pustí maďarskou romskou zpěvačku Mitsui s experimentálním doprovodem, ošklíbají se: “To je spíš Björk než Balkán.” Aurel vyloví svoji oblíbenou kazetu: Ceca, turbofolková hvězda ze Srbska, lascivní kombinace kláves a balkánských stylů. Pro Henryho je to kýč, zatímco Aurela fascinují efektní aranžmá. Západovýchodní střet názorů má i skrytou rovinu, turbofolk je navzdory zdánlivé apolitičnosti hudbou válečných mafiánů. I když Ceca je vdovou po zavražděném válečném zločinci Arkanovi, její hudba je populární napříč balkánskými hranicemi: “Představte si rok 1993, Sarajevo je v obležení, na město denně dopadá tři sta granátů. Vojáci obou stran jsou v zákopech, srbští padesát metrů od bosenských. A z obou zákopů se line stejná hudba. Zpívá Ceca. Přičemž její manžel vyvraždil jen o kousek dál na sever dva tisíce lidí. Není to absurdní?” říká basista sarajevské skupiny Dubioza Kolektiv. “V dnešní Bosně je popularita turbofolku svědectvím o ztrátě identity. Tak třeba bosenský Muslim, jehož rodinu vyvraždili, nenávidí Srby, ale turbofolk miluje.”
Původně vyšlo v magazinu Mapa/Akropolis
