Rajská hudba z romských vesnic

14. 5. 2012 | Rubriky: Články,Hospodářské noviny

S bílými je nuda, říká expertka na romskou hudbu Jana Belišová.

Mizející lidová hudba se nejdéle drží v izolovaných oblastech, na skotské vysočině právě tak jako v romských osadách Slovenska. Ty jsou už přes deset let cílem bratislavské etnografky Jany Belišové, jejíž poslední zpěvník a DVD zachycují soudobou tvorbu.

“Když jsem kolegům ukazovala letecké záběry z romské osady Jarovnice, nechtěli mi věřit, že to je na Slovensku. A když jsem vyprávěla o špinavých dětech a udupané hlíně, tipovali Afriku či Indii,” vzpomíná Jana Belišová. Hudbu, kterou vydává na CD, DVD i ve zpěvnících, lze rozdělit do tří chronologických kapitol. Tou první byly Phurikane Gila, tedy syrové intimní písně zpívané v rodinném kruhu. Na tento mizející repertoár, který dnes zná už jen poslední generace pamětníků, loni navázalo album After Phurikane, sofistikované setkání romských hudebníků s pečlivě vybranými hráči vážné hudby, na němž rovněž převládá intimita a komorní zvuk. Ve své třetí a zatím nejobsáhlejší sbírce Neve Gila, Nové rómske piesne, Belišová ukazuje zcela současnou tvář romské hudby, produkovanou veřejně a k zábavě. Akordeony, saxofony, elektrické kytary hrají s romskou živelností tradiční repertoár i překvapivé coververze, slyšíme tu i beatbox. Publikaci tvoří vedle zpěvníku a DVD i CD s audiozáznamy v syrové garážové kvalitě, atmosférou připomínající koncertní bootlegy. Romské texty jsou opatřeny překlady do slovenštiny a angličtiny, jedná se tedy o vhodný dárek do ciziny, který lze objednat za velmi přátelskou cenu u www.zudro.sk anebo www.artforum.sk. Belišová svými objevy zásobuje největší slovenský festival Pohoda, její projekt After Phurikane jezdí pravidelně do ciziny a na počátek prosince jsou na Slovensku plánovány 4 společné koncerty s Janou Kirschner. Vše lze objednat u vydavatele nebo slovenského Artfora

Co vás vlastně přivedlo k romské hudbě?

Jako dítě jsem prázdniny trávila na venkově u babičky pár kilometrů od Prešova. V naší vesnici bylo málo ‘bílých’ dětí a navíc jsem se s nimi dost nudila. A tak jsem si navzdory zákazům hrávala se špinavými, ale veselými romskými dětmi, které měly vždy plno psů a nějaký dobrý tip na divoké třešně či maliny v lese. Ale večer odcházeli do svého světa v blízké romské osadě Hurka, kam jsem já nesměla. Když ‘bílá’ vesnice utichla, z Hurky se nesla hudba a zpěv. Zpívali úplně jinak než my. Už jako dítě jsem poznala, že na rozdíl od nás zpívají doopravdy, naplno.

Váš poslední projekt obsahuje přes 200 písní ve zpěvníku a zhruba stovku na DVD a CD. Kolik práce to obnášelo?

7 intenzivních výjezdů po 7 dnech, jezdili jsme ve čtyřech, kameraman, můj syn jako zvukař a fotograf ze Švýcarska, který byl velmi vděčný že se k nám mohl přidat. Na tříletý projekt jsme získali velmi štědrý grant ze slovenské Agentury na podporu vědy a výzkumu.

Jaký máte nejsilnější zážitek?

Když i v té nejchudší dědině vytáhli aparaturu, klávesy, saxofony, vše do jedné místnosti, takže jsme se s mixážním pultem museli přestěhovat do vedlejšího pokoje. Během každé návštěvy jsme natočili tak třicet písní.

Na rozdíl od terénních nahrávek vašich prvních výprav, kdy jste natáčeli především jednotlivce, jste zřejmě museli mít v rozpočtu i položku na honoráře?

Ano, ale nakonec nám to spíš zkomplikovalo situaci. Když se do sálu spontánně vmáčkne dalších dvacet muzikantů, těžko jim vysvětlíte, že honorář dostanou jen někteří.

Natáčeli jste i mimo segregované osady, tedy tam kde se romská populace integrovala?

Když jsme tentokrát měli víc peněz, chtěli jsme vyzkoušet i tato místa. Bohužel, po hudební stránce je to zcela mrtvá oblast. A tak jsme se vrátili do našich oblíbených osad, kde navzdory chudobě žije hudba velmi intenzivně. Nejstarší pamětníci už vymírají, ale hudební dění je přesto stále živé a jen se přesunuje do současných stylů.

Když se tedy romské etnikum rozpustí ve většinové populaci, jeho hudební identita zmizí?

Ano. Pokud se Romové hudbě věnují i v tomto novém prostředí, tak studují na školách, které nemají romskou hudbu v programu. Vývoj se tím přeruší. Jediná výjimka je v Košících, tam existuje cosi jako “romská konzervatoř”, zaměřená ale především na styly, s nimiž se uplatníte v kavárnách a barech.

Styly menšin v autentické podobě se ale běžně učí na hudebních školách ve Skandinávii, myslíte že podobným vývojem projde i Slovensko?

Ten vývoj je dán spoustou maličkostí, jejichž prostřednictvím někdy vzniknou velké věci. Pokaždé když se do romských osad vracím, přinesu jim třeba zpěvník nebo CD, které jsem z jejich tvorby vydala. Mívala jsem pocit, že to je možná zbytečné, ale pak se ke mě doneslo, že si z toho zpívají, a že touto cestou se jejich hudba šíří dál. Když Romové vidí, že jejich hudbu lidé berou, vzbudí to u nich hrdost a motivuje je tu hudbu dál pěstovat.

Psáno pro Hospodářské noviny, vyšlo 15. 3. 2012