Rudolstadt: pohled do zákulisí

22. 4. 2020 | Rubriky: 2019,UNI

Festival známý dle německého hostitelského městečka se stal cílem desítek českých fanoušků. Vznik této přehlídky i její unikátně průkopnickou první dekádu ale dnes už málokdo pamatuje. Zatímco na rudolstadtských podiích tehdy vystupovali Jablkoň, Hradišťan či Vlasta Redl, české publikum festival objevilo se zpožděním.

S kolegou Janem Sobotkou jsme byli v 90. letech snad jedinými českými návštěvníky, k čestným výjimkám patřil Karel Plíhal, který do Rudolstadtu jezdil jako dobře informovaný divák. Dnes z festivalu čerpá inspiraci početná delegace českých novinářů, fotografek i festivalových programátorů, dojmy z koncertů plní sociální sítě. Pojďme pro změnu nahlédnout do zákulisí. Jak vlastně festival vznikl, a proč je pro Čechy tak atraktivní?

Může za to nejen kvalitní program, ale i poloha. Rudolstadt leží u Jeny, pouhé čtyři hodiny autem z Prahy, každoročně se koná o prvním červencovém weekendu. V dobách prosperity 90. let si festival obhájil pozici velkého hráče. Potvrdila to i srovnávací studie otištěná v katalogu veletrhu Womex. Podle ní britskému festivalu Womad, který inicioval Peter Gabriel, rozpočtem odpovídala jediná akce s obdobným zaměřením, a tou byl právě Rudolstadt. Struktura obou festivalů ale zůstává dodnes odlišná. Zatímco Womad nabízí velká jména v menším počtu, Rudolstadt má filozofii přesně opačnou, a tak se vám tam daleko snáze stane, že objevíte zcela neznámého umělce. Hraje se souběžně na několika desítkách podií, od komorní scény místního divadla či kostela až po velká podia na hradním nádvoří či v parku za řekou, kde program běží až do ranních hodin. Každý ročník je zaměřen na určitou zemi, dříve v programu figuroval i “magický nástroj”. Pro diváky se tak festival stal přirozenou a nenásilnou vzdělávací platformou a odchoval celou generaci hudebních znalců či rozhlasových reportérek. Ty na první návštěvě Rudolstadtu spaly v campingu, a dnes z přenosových vozů vysílají pro vlivné německé stanice.

Umělecký ředitel Bernhard Hanneken vzpomíná: “Festival vznikl po pádu železné opony a sjednocení Německa, první ročník proběhl 1991. Před tím se ve městě konaly folklórní taneční festivaly, prosáklé komunistickou ideologií, která lidovou kulturu zneužívala k politické propagandě. Místní tedy hledali nový koncept a přizvali hudební znalce ze Západního Německa.” Bernhard Hanneken žil v Bonnu, stejně jako Michael Kleff, který zpočátku působil jako tiskový tajemník festivalu. Rudolstadt byl pro oba životní příležitostí, možností uplatnit znalosti na profesionální platformě. Na počátku byla ovšem nadšenecká práce na zelené louce. Rozhodnutí akci uspořádat město potvrdilo v lednu, festival byl v červenci. To bylo v době před internetem a emaily, kdy ani fax nebyl samozřejmostí, a ve východním Německu navíc moc nefungovaly ani telefony. “Vzpomínám si na závěrečný koncert, v hlavě jsem měl tři slova: Podařilo se to! Ale byl to komplikovaný úkol i pro město. Oni nám vyčlenili peníze, my jsme je mnohonásobně překročili, deficit musel být splacen. Přesto se odhodlali, že festival bude každý rok,” říká Hanneken.

V roce 1991 vypadala evropská hudební scéna podstatně jinak než dnes. Griotská hudba západní Afriky, skandinávský folk včetně skupin jako Värttinä, hrdelní zpěv z Tuvy, hudební styly z Indie, to vše byly fenomény dosud neznámé, které Rudolstadt rok po roku mapoval. V praxi to vypadalo tak, že programový rozpis nabízel tolik paralelních a přitom zcela jedinečných koncertů, že je stíháte ne když se rozdělíte na poloviny, ale na třetiny. Příklad z roku 1997. V přeplněném divadle hraje Kamalesh Maitra, indický virtuoz na melodické perkuse tabla tarang. V Heineparku vystupuje v téže době romská dechovka Taraf de Carancebes z Banátu s bretaňským klarinetistou Erikem Marchandem. A na náměstí souběžně hraje další romská legenda, Bratsch z Francie.

Ročník 2019 byl zaměřen na hudbu Íránu, která zatím nepatří na festivalech world music k nejčastějším tématům. Pro Rudolstadt to ale nebyl krok do neznáma. “Pracovala jsem nějakou dobu v programovém teamu, každý jsme nabízeli kapely, které jsme objevili, ať už v terénu anebo z nahrávek,” vzpomíná Grit Friedrich. “Pro mě byly tím objevem sestry Mahsa a Marjan Vahdat z Íránu.” Ty ale na domácí půdě nesmějí jako ženy vystupovat. Jedno z alb, která vydaly v Norsku, natočily potají na zahradě italské ambasády v Teheránu. V Rudolstadtu vystoupily roku 2009, a zatím nejnovější CD Placeless natočily společně s kalifornským Kronos Quartetem.

Věnovat Íránu programový fokus – jak to roku 2019 naplánoval Rudolstadt – není ovšem bez rizika, v 90. letech například íránská tajná služba zorganizovala sérii atentátů na disidenty v exilu, obětí byl i písničkář Fereidoon Farrokhzad, zavražděný třemi agenty ve svém bytě v Bonnu. “Írán jsme plánovali už řádku let, ale pokaždé to z nějakého důvodu padlo, loni bylo například výročí sto let Estonska. Írán je přitom od starověku klíčovým regionem světové kultury, spolu s historickou Mezopotámií, což je dnešní Irák. Když k tomu loni konečně došlo, nepředvídané události z toho vytvořily téma politicky ožehavé. Trump vypověděl dohodu o íránském jaderném programu, což ještě vyostřily konflikty s tankery v golfském zálivu, a to zákonitě zvýšilo napětí mezi Íránem a zbytkem světa. Přitom jsme nikdy nedostali tolik přihlášek kapel které se ucházely o vystoupení v rámci fokusu na zemi jako loni. Celkem 90. Z Íránu i z diaspory, a to včetně Austrálie, Rakouska, Francie, Anglie, Německa, USA, Kanady. Ukázalo se, že v diaspoře se hrají spíš fuze, zatímco na území Íránu jsou hudebníci víc napojeni na tradici. Kořeny zkrátka do diaspory nelze přenést.”

Jestliže v obdobných situacích vstoupí do hry exportní hudební kancelář příslušné země, která své hudebníky podpoří, v případě Íránu Rudolstadt o nic takového neusiloval. “Ani nás to nenapadlo, nechtěli jsme, aby nás kdokoliv ovlivňoval,” říká Hanneken, a má k tomu dobrý důvod. Mezi účinkujícími z diaspory byl i Shahin Najaafi, ostrý kritik islámského režimu a umělec, na kterého byla dvakrát vypsána fatwah, tedy rozsudek smrti s odměnou pro atentátníka. “Žil v Kolíně nad Rýnem a pak se přestěhoval do Londýna, řada íránských umělců s ním odmítá hrát na jednom podiu, v Íránu by je za to zavřeli.”

Program samozřejmě nabízel řadu překvapení mimo rámec íránského fokusu. Tím nejnápadnějším byl projekt Small Island Big Song, propojující málo známé kultury ostrovů Pacifiku i Indického oceánu. Jedná se o počin záslužný a potřebný – který ovšem spadá daleko víc do sféry společenského poselství nežli k vyhraněným hudebním pochoutkám. Do této kategorie naopak patřila trojice Toko Telo z ostrova Madagaskar, známého jemně strukturovanými a unikátními kytarovými styly, čerpajícími z rytmických forem místních citer a dalších lidových nástrojů. Lákadlem čtvrtečního zahajovacího “sonderkonzertu” byla beninská, v New Yorku žijící zpěvačka Angelique Kidjo, která před rokem vydala skvělé album Remain In Light věnované odkazu Talking Heads. V Rudolstadtu ovšem vystoupila spolu s dalšími dvěma zpěvačkami v rámci hudebně nepřesvědčivého projektu Sing The Truth. O to cennějším zážitkem byla skupina Ranky Tanky, čerpající z afrických tradic amerického Jihu, s dobře vyváženým repertoárem i sofistikovanými aranžmá.

Zcela mimo kategorie se pohyboval rakouský akordeonista Otto Lechner, nevidomý hudebník, jemuž příroda handicap vynahradila jedinečnou zvukovou imaginací. Tóny jeho nástroje čerpaly z podobně zakalených vod jako zpěv Toma Waitse, k vrcholům koncertu patřila Hendrixova skladba The Wind Cries Mary. Označit ji za cover či předělávku je ovšem hrubá pohana — spíš se jednalo znovuvynalezení v paralelním vesmíru, v němž je vše jinak.

V době, kdy skupiny z ekonomických důvodů redukují obsazení, jsou to právě silné festivaly jako Rudolstadt, které umožňují koncerty velkých ansámblů. Právě do této kategorie patří patnáctičlenný Tribute to Markos Vamvakaris, poklona velikánovi řeckého žánru rembetiko. Ten se vyvinul z hudby uprchlíků z Malé Asie v období řecko-tureckého konfliktu po první světové válce. Kdysi subkultura z chudinských přístavních čtvrtí, někdy označovaná jako paralela amerického blues, je dnes klíčovou součástí řecké identity. Markos Vamvakaris – narozený ve stejném roce jako B. B. King – rembetiko trvale ocejchoval nejen lakonicky poetickými texty, ale i rytmickou precizností a užitím bouzouki, které nahradilo orientální nástroje, importované uprchlíky z dnešního Turecka.

Program, organizace i atmosféra typické pro Rudolstadt jsou silnou inspirací pro naše festivaly. Spolu s českými novináři sem pravidelně jezdí lidé z Folkových Prázdnin či Colours of Ostrava. Vedle hudební náplně je důležitým faktorem i choulostivá rovnováha mezi prostorem a počtem návštěvníků. Rudolstadt si dlouhá léta uchovával lidské dimense, až do klíčového momentu, kdy každoročně stoupající návštěvnost dosáhla neúnosné míry a park i ulice byly takřka neprůchodné. Kritické množství 30 tisíc diváků je už nad kapacitu města, návštěvníci ztratí pocit pohodlí a limit je tedy i v jejich zájmu. Aby organizátoři vyloučili nepředvídatelné návaly, zrušili jednodenní vstupenky a prodávají jen permanentky. Celkem 25 tisíc, což je shodou okolností počet obyvatel Rudolstadtu. Lístky jsou vyprodané dva měsíce před festivalem. Neomezí to ale rozpočet na kapely? “To nehrozí, položkou která roste nejrychleji je infrastruktura, technika,” odpovídá Hanneken. A co střídání generací? Neplánujete výlety do elektroniky a dalších žánrů, na které jsou ti mladší napojeni? “To není přesně náš program, není to ani zajímavé po hudební stránce. Pokud nechcete jen tancovat ale taky poslouchat, po dvou skladbách zjistíte, že nápady se rychle vypotřebovaly. Kdybychom našli někoho dobrého, tak proč ne? Rozhodně nechceme měnit orientaci na základě módních trendů. Nemáme problém najít nové umělce, a pritom se stále držíme toho, že nikoho nezveme dvakrát. Vezměte si vaši zemi, jedna z nejvýraznějších muzikantek, Iva Bittová, zatím v Rudolstadtu nehrála za celých 29 let, takže máme ještě z čeho vybírat.”

Psáno pro UNI, 2019/8

Anoushka Shankar, Rudolstadt 2017