Rupa and the April Fishes

13. 7. 2009 | Rubriky: 2009,Články,Rock & Pop

Před 40 lety bylo San Francisco zaslíbeným městem hippies. Jaká hudba se tam hraje teď? Skupinu Rupa and the April Fishes vede zpěvačka z Indie, v repertoáru písně ve čtyřech světových jazycích a 21. července vystoupí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.

Rupa Marya se narodila indickým rodičům v Kalifornii, část mládí strávila v jižní Francii, část v Indii, a vedle hindštiny, angličtiny a francouzštiny do svých skladeb míchá i španělštinu. Obal debutového alba skupiny působí jako komiksová ilustrace Francouzské revoluce: Rupa odvážně třímá prapor, na němž nejsou žádné revoluční symboly, ale zeměkoule. Následující rozhovor vznikl v průběhu hudebního veletrhu Babel Med v Marseilli.

Mají vaši muzikanti stejně barvitý původ jako vy?

Basista Safa původem z Iránu, akordeonistka Isabel je z Kalifornie z Berkeley, ale její rodiče přišli z Polska, trumpetista Marcus je z Panenských ostrovů a po předcích z Afriky, druhý trumpetista Ara je ze San Francisca, ale jeho matka je Arménka, a bubeník Aaron je východoevropský Žid.

To je vaše první turné v Evropě?

Ne, už třetí. Poprvé to bylo hodně drsné, všechno jsme si platili z vlastní kapsy. Přijeli jsem jen s Aaronem a Marcusem jako trio, a vždycky jsme se modlili, abychom vůbec dostali zaplaceno, neměli jsme nic dopředu nasmlouváno, s výjimkou festivalu ve Švýcarsku, který nás skutečně pozval. To byl jediný opěrný bod. A pak jsme zkoušeli co se dalo.

Takže jste hráli v restauracích? Na ulici?

Vzpomínám si na jednu restauraci v Nice s hodně maličkým podiem, a lidé nakonec vstali od stolů a začali tancovat. Hledala jsem místa k hraní na internetu a pak je obvolávala. Prosili jsme je aby nás nechali hrát. Třeba jsem volala do Paříže. Ptali se mě, kdo je váš promotér? A u koho natáčíte? Album ani promotéra jsme ještě neměli. Tak jsem toho člověka navedla na náš MySpace, on si nás při tom telefonování poslechl, a rovnou si nás objednal na dva večery. To bylo velké překvapení.

Jak dlouho jste to vydrželi?

V Evropě jsme strávili tři týdny, odehráli jsme 9 koncertů. Na druhém turné to byly zase 3 týdny, ale už 15 koncertů, to už jsme měli nahrávací smlouvu u značky Cumbancha, takže nám pomohli.

A podařilo se vám na prvním turné alespoň pokrýt náklady?

Ne, prodělali jsme, ale byla to velká zkušenost. Hned jak jsme se vrátili, šli jsme do studia a během pěti dnů natočili album. Vydali jsme si to nejprve sami, aniž bychom věděli, jestli to někoho bude zajímat. Jeden místní DJ nám poradil, ať to nabídneme Putumayu, ti vydávají samplery z celého světa, ale já Putmayo nemám ráda, připadá mi že mají omezený záběr. Můj manažer mě ale přesvědčil, abych jim to CD poslala, tak jsem to s velkým sebezapřením udělala, a druhý den ráno mi volá Jacob Edgar, druhý nejdůležitější člověk ve firmě, který mi řekl, že právě rozjíždí nový label, Cumbancha, protože chtějí rozšířit záběr, a to jsem považovala za velkou poctu.

On to vaše album vzal tak jak bylo natočené?

Ano, hned od začátku měl k tomu co děláme velkou důvěru, a zároveň také hluboký smysl pro business, nikdy jsem nepotkala nikoho takového, kdo není muzikant a hned se tak silně identifikuje s naší hudbou.

A co ten obal, plakát ve stylu Vive la Révolution?

To byl můj nápad. Jacob tam chtěl moji fotku s kapelou, ale můj návrh byl obrázek, který namalovala moje dobrá kamarádka, Mona Caron, muralistka, malířka nástěnných maleb. Je v tom kapka humoru, působí to jako ironická vize revoluce.

Jak jste spokojená se současným turné?

Jde to skvěle, dnes máme tady v Marseilli poslední koncert, předtím jsme měli několikrát vyprodáno, nejlepší to bylo v Soluni v Řecku, klub plný k prasknutí, ale protože tam neměli backstage, tak jsme se tím davem skoro nemohli prodrat na podium. Hrajeme v klubech pro 300 až 500 lidí.

Máte od natočení vašeho debutu nějaké nové skladby? Uslyšíme je v Náměšti?

Ano, třeba skladba La Rose, inspirovaná sufijským básníkem Hafezem, zpívaná francouzsky. Je to o tom, jak moc se můj život změnil, když jsem přijala tu skutečnost, že jsem muzikantka, ale zároveň druhým povoláním lékařka, všechno to je dohromady krásné… tedy, takový krásný zmatek. A má to paralelu v té Hafezově básni, v níž on se ptá, jakto že růže má odvahu se otevřít? Nebyla by to schopna udělat, kdyby nebylo světla. A to mě přivedlo k myšlence, že ta růže má odvahu k věcem, o nichž si myslím, že bych je nedokázala.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2009/07