Rusalky a kolchozy 2

11. 4. 2011 | Rubriky: 2011,Články,UNI

K nejsilnějším číslům vašeho repertoáru patří Immigrant Song, zpívaná v ukrajinské angličtině o tom, jak vidí Ameriku přistěhovalec z východní Evropy. Jak vlastně vznikla?

Melodie je ze Slovenska, z rusínské vesnice Orjabina, která se slovensky jmenuje Jarabina, je to na východě u polské hranice, žijí tam i Romové, tamní hudba je velmi emocionální, a já se tam dostala prostřednictvím Farmy v jeskyni, naučila jsem se tam pár písniček, a text je inspirovaný dopisy mé matky, která žila 15 let v USA.

Ona tam odjela za prací?

Ne, z politických důvodů, kuriozní je, že se to stalo brzy po rozpadu Sovětského svazu. Čerstvě po získání nezávislosti nastal v Ukrajině politický boj o moc, taková malá občanská válka. Konflikty mezi církevními autoritami, vesnice proti sobě bojovaly, lidé umírali, patriarchové byli vražděni. Moje matka se tehdy hodně angažovala, a v jedné chvíli jí už šlo o život, na ulici na ni zaútočili, nemohli jsme z bezpečnostních důvodů spát doma. Její přátelé z pravoslavné církve z USA jí tehdy obstarali víza a letenku, ale teď už je zpátky ve Lvově.

Hodně lidí se domnívá, že folklorní megaansámbly sovětského typu lidovou hudbu zdeformovaly a odlákaly od ní mladé publikum. Ale také byly výjimky, například sbor Le Mystere Des Voix Bulgares, který původně vytvořil Filip Kutev na objednávku podle sovětského vzoru. Jak tedy ty staré ukrajinské písně přežily éru pětiletek a gulagů?

Mnohokrát jsem se dostala do vesnic, kde se ta tradice zpěvu udržela, protože tam měli kolchoz, Dům kultury a to čemu říkají khor-lanka: skupina zpěvaček s akordeonem, písně o Leninovi a kolchozu. Při jiných příležitostech ale zpívaly tradiční písně, a pro mě byl docela objev zjistit, že sovětská éra, která kulturní tradice ničila, z nějakých absurdních příčin pomohla té kultuře také přežít. Když jsem studovala, zpívala jsem v univerzitním sboru tradiční písně, upravené skladateli z počátku 20. století, jako byl třeba Mykola Lysenko. Což mi nedávno připomněl koncert Ivy Bittové v New Yorku se smyčcovým kvartetem a písněmi Leoše Janáčka. I když mě osobně přijde daleko bližší to, co ona dělá jen s hlasem a houslemi.

Vy jste vyrůstala ve městě, písně jste sbírala na ukrajinském venkově, jak jste se tam vlastně orientovala?

Pomohl mi etnomuzikolog z Kijeva, ten učí studenty materiál z venkova nejen analyzovat, ale také ho zpívat. Ukázal mi mapu Ukrajiny: v tomhle regionu nevynechejte žádnou vesnici, v tomhle běžte sem. Cestovala jsem vlakem, autobusem, na koni, na motorce, pěšky. Bylo to hned po rozpadu Sovětského svazu, kdy nastala krize s benzínem, autobus jezdil jednou za týden. Kazeťák jsem měla vypůjčený. Místní mě vždy k někomu přivedli, ale ne vždy to šlo hladce. Třeba když jsem přišla k ženě které právě zemřel syn, a celkem logicky odmítala zpívat.

Takže jste hlavně potkávala sedmdesátileté babičky?

Na západě ten věk tolik neznamená, ale na Ukrajině je 70 let velké stáří.

Souhlasily, že pro vás budou zpívat? Anebo jste jim musela dávat peníze?

Teď se to mění, všichni počítají, že si takhle můžou přivydělat. Ale tehdy to bylo naopak, jakoby čekaly až někdo přijde s kým se můžou podělit. Naše setkání považovaly za štěstí, dokázaly zpívat pět šest hodin bez pauzy. Když jsem se poprvé seznámila se zpěvačkami skupiny Drevo, tak se všechny shromáždily, zpívaly pro mě celou noc, děkovaly mi, že to jejich umění tím dostávalo nějaký smysl. Balady, milostné písně, historické příběhy. Mě hlavně zajímaly rituály, které sahají do pohanských dob, Rusalky či Ivan Kupala, což je označení pro obřady noci Svatojánské.

Před několika lety, když jste v Německu získala první cenu v soutěži Creole, označili váš repertoár jako Ukrainische Hexengesänge, Písně čarodějnic z Ukrajiny, jak jste se s tím vyrovnala?

To je rutinní věc, když se media snaží vaši hudbu popsat, aby to přilákalo publikum. Já jsem se tomu nejdříve smála, ale teď se to na mě přilepilo jako reklamní slogan, aniž by to nějak vystihovalo co dělám. Moje jediná spojnice s čarodějnicemi jsou ty zmíněné písně letního slunovratu Ivan Kupala, v noci Svatojánské čarodějnice skutečně koncentrují svoji moc, a také vím, že ty nejlepší zpěvačky ve vesnici znají zaříkávání, jak zastavit krvácení nebo bolest hlavy.

Pomáhá to?

To je úplně jiná otázka. Ale podstatné je, že ty babičky také znají všechny byliny, takže lidé si myslívali, že ovládají kouzla. Ve skutečnosti jsou studnicemi moudrosti a zdrojem venkovské kultury, znají skladby, která já teprve objevuji, jsou to chodící encyklopedie. Nejsou to žádné Hexen, jak říkají Němci. Jak vy to slovo překládáte do češtiny?

Čarodějnice.

A v ukrajinštině to je vidma, což je od slova věděti, a to mi přijde mnohem výstižnější.

Je nějaká šance tu kulturu předat mladé generaci?

Mladí opouštějí vesnice, tam nevidí žádnou budoucnost, a ti co zůstávají, propadají alkoholu, společenství je v totálním úpadku, takže, jediný kdo to brzdí jsou etnografové z univerzit, sběratelé, a ve městech se mladí lidé snaží tu tradici obnovit, vzniká městský folklorismus. To je ale obecný jev, podobným vývojem prošla třeba irská hudba, která se hraje v městských barech, akorát že před námi má trochu náskok.

Vedle Ukrajiny jste vyjela na hudební expedice do Brazílie a na Kubu, máte ve vaší tvorbě nějakou zeměpisnou hranici, za kterou byste nešla?

Moje interpretace je hodně otevřená, zajímají mě všechny další techniky, hrdelní zpěvy z Mongolska i joik z Laponska, když mě něco zaujme, tak to použiju.

Měla jste tedy autentického sámského učitele joiku?

Oni teď často spojují joik s technem, takže už není tak snadné najít skutečný autentický joik, a když jsem si nakonec jednoho zpěváka vytipovala z nahrávky, bylo docela těžké ho odchytit, protože se neustále pohyboval z místa na místo se svým stádem sobů. Když jsme ho nakonec našli, začali jsme společně zpívat, zkoušela jsem volně opakovat po něm, byl ze Švédska, a chtěli jsme s ním cestovat až k hranici s Norskem, ale nakonec nezbyl čas.

A asijský hrdelní zpěv?

To bylo v New Yorku, seznámila jsem se s hudebníky z Burjatska, zkoušela jsem to, ale je to náročné, vyžaduje to napnout všechny zvaly, oni sami říkali, že si tím člověk ničí hlasivky, bolí to, rozeznávají několik rejstříků a já se učila to hluboké řvaní. Ale hodně mě dostal jiný typ hrdelního zpěvu, Tanya Tagaq z Kanady, viděla jsem ji s Kronos Quartetem. Zajímá mě obecně, co všechno je za lidským hlasem, jakou má funkci v lidské kultuře, jak dokáže ovlivnit ducha, tělo, život. To vše mě fascinuje.

Vy jste tady v Rudolstadtu měla workshop i sérii koncertů, půjdete se dnes večer podívat na jiné kapely?

Bohužel ne, jsem tu s těmi babičkami z Dreva, zítra ráno odlétají, počítají že s nimi strávím večer. A mě to s nima taky baví, budeme si povídat, zpívat i pít domácí vodku.

Domácí vodka, není to nebezpečné?

Ne, protože vím, že ji dělaly samy a vydestilovaly ji dobře, takže je naopak velmi zdravá. Správně se jmenuje horilka domašňa, vodka je ruské jméno.

Z článku v UNI, 2011/01