S Frankem Londonem po stopách balkánských dechovek, funku a židovského gospelu

1. 6. 2005 | Rubriky: 2005,Články,Rock & Pop

Klezmaticz, Photo Kai Uwe Heinrich

Klezmatics, kapela světově proslulá kombinací hudby s židovstvím, svým posledním živým albem Brother Moses Smote The Water leckoho překvapila. Přizvala na ně totiž Joshuu Nelsona a varhanici Kathryn Farmer, jejichž gospelově syrový a exaltovaný zpěv evokuje daleko spíš křesťanské kostely amerického Jihu než židovskou synagogu. Ale trumpetista kapely Frank London tvrdí, že mezi židovskou hudbou a gospelem vlastně žádná bariéra není.

K nejpřekvapivějším hostům vašeho nového alba patří Joshua Nelson: černošský zpěvák, který zpívá gospel stejně dobře židovské zpěvy ze synagogy. Jak se člověk stane najednou černochem i Židem?
Joshua je fenomén a unikátní zpavák, a je to skutečně Žid a gospelový zpěvák najednou. Tradice černého judaismu má ve Spojených státech více než stoletou historii, vznikla na americkém jihu jako odboj proti segregaci. Joshua zpívá často v synagoze – a někdy až s rockovým nasazením.
Černoští křesťané, kteří zpívají gospel, dokážou být hodně funky, na rozdíl od bělošských křesťanů. Myslíte si, že podobná dělící čára probíhá i v židovské poulaci? Anebo se bílí Židé naučili být funky díky kapelám jako jsou Klezmatics?
Souhlasím, že funk je vymoženost černých Američanů, ale odmítám, že tato kvalita je doménou jedné skupiny. Jak kdysi řekl George Clinton, šéf kapel Parliament a Funkadelic: “Dej volnost své mysli, tvá zadnice ji bude následovat.” Funk jako hudba pochází hlavně od černochů, ale funk jako estetická hodnota existuje ve všech kulturách. Funk je upocený a klouzavý, podmaní si vaše tělo a nastartuje váš vnitřní pohyb. Existuje třeba bělošský hillbilly gospel, který je hodně funky, a na druhé straně máte černošského televizního kazatele Jimmy Swaggarta, a ten je absolutně prkenný. Mimochodem, Klezmatics nebyli první, kdo Židům ukázal jak být funky. My jen kráčíme ve stopách některých hodně funkových Židů: Naftuli Brandwein, Belf’s Orchestra, Reinette L’Oranaise. A odkdy jsou vlastně Židé považování za “bílé”?
Klezmatics natočili své vůbec první album před 17 lety v Berlíně. Nebyl to šok, že se vám dostalo tak vřelého přijetí v bývalém centru nacistické moci?
Nebyl to ani tak šok jako spíš radost s pikantní příchutí. Tehdy jsme záměrně zařadili do repertoáru bavorský lidový tanec, abychom publiku ukázali, jak nesmyslné je zbožňovat kulturu utlačované skupiny a přitom odmítat svoji vlastní, tj. utlačovatelskou. A stejně šokující je získat kritické ocenění pro náš vlastní židovsko-funkový styl doma v USA, kde jsem vyrůstal uprostřed té nejkonzervativnější židovské hudby, jakou si můžete představit.
Vy máte řadu dechových projektů s balkánskými muzikanty – například Brothehood of Brass s Bobanem Markovićem. Česká hudební veřejnost má k české dechovce averzi, jak to vidíte vy?
Dechovými nástroji jsem dlouho posedlý a když jsme v roce 1989 měli s Klezmatics jednu z prvních šňůr po Evropě, hráli jsme ve Vídni a další koncert byl v Berlíně. Nejkratší cesta vedla přes tehdejší komunistické Československo, člověk musel mít tehdy viza. Jeli jsme naším autobusem, před Prahou jsme se dostali do jakéhosi malého města, tam byla svatba a hrála česká dechovka. Bylo to perfektní situace, protože ten pár byl zrovna v kostele, kde je oddávali, dechovka je doprovázela když šli dovnitř, a teď čekali, měli své nástroje na trávníku před kostelem, a tak jsme řidičovi přikázali, aby zastavil. Já jsem tehdy neuměl ani německy, natož česky, a tak jsem na muzikanty začal gestikulovat a dali jsme si společně pivo.
Na vaše albu s Brotherhood of Brass je židovská skladba Shalom Aleykhem, což by v překladu do arabštiny znělo skoro stejně: Salaam Aleikum. Je nějaký zásadní rozdíl mezi židovskou a arabskou hudbou ze Středního Východu?
To je stejná hudba. Pokud bych tvrdil že ne, je to jako říct že Češi a Slováci nemají nic společného.

Nahrávky na internetu


Rubriky

Poslední články