Sam Lee, vizionář z Londýna

15. 4. 2013 | Rubriky: 2013,Články,Rock & Pop

Jedním z motorů britské scény jsou písničkáři, Sam Lee mezi nimi patří k objevům dekády. Díky svému debutu Ground of It’s Own byl loni nominován na prestižní Mercury award, na podzim se stal největším překvapením veletrhu Womex. O to větším šokem je, že hudbě se věnuje pouhých 6 let, jeho původní profesí bylo totiž výtvarné umění.

Talent tohoto londýnského mladíka oslnil dokonce věhlasného producenta Joe Boyda, který stál před půl stoletím u začátků Erica Claptona, Pink Floyd či Boba Dylana: “Sam se neučil od těch, kdo se sami učili od jiných. Porušil tak začarovaný kruh rutinních folkařů, šel přímo ke zdroji. Pokud proniknete do romských tábořišť a dostanete se k originálu, výsledkem je zcela jiný způsob zpěvu.” Tím, čím byl pro Dylana Woody Guthrie, se stal pro Sama Lee skotský bard Stanley Robertson z komunity “travellers”, tedy cestovatelů, kteří se po generace drželi kočovného způsobu života. Jejich společenství na rozdíl od evropských Romů není definováno etnicky, ale životním stylem. “Pro nás v Británii jsou stejně důležití jako Indiáni pro Ameriku, praktikují svůj druh šamanismu promíchaný s křesťanstvím i archaickými rituály,” říká Lee. Travellers jsou na britských ostrovech nositeli lidových písní, z jejich repertoáru čerpá už několik generací písničkářů. K žákům Stanleyho Robertsona, který zemřel roku 2009, patřil například jeden z nestorů britské scény a držitel Řádu Britského imperia, Martin Carthy. Sam Lee vystupuje s nezvyklou kombinací trubky, houslí, cella, indického harmonia a perkusí, jeho debutové album zvítězilo ve výroční anketě časopisu fRoots, a na Womexu natolik oslnil organizátory festivalu Colours of Ostrava, že není vyloučeno že v létě přijede poprvé do Česka. V repertoáru má hypnotické balady které přežily staletí: hrdina jedné z nich, venkovský šlechtic George Collins, se o zimní noci vrací na koni domů a cestou se mu přihodí tragické neštěstí. Příčinou jeho nemoci a následné smrti bylo, že během své cesty políbil vodní vílu, která se ho pak snažila stáhnout pod hladinu.

Kočovníci mají něco navíc

Jaký je tedy rozdíl mezi tím, když zpívá běžný britský folkař, a “traveller”?

Slyšel jsem řadu písní z Anglie, Skotska, Walesu a Irska, ale “travellers” se zpěvem od usazených lidí podstatně liší, je tam něco navíc, feeling, ostří, přesah za normální hranice vnímání. Stejná skladba má v podání romských zpěváků či travellers větší sílu, hlouběji vás osloví.

Pokud hudbu berete jako komunikaci, vidíte nějaké spojení s výtvarným uměním, vaší dřívější profesí?

Ano, vím, že malování je abstraktní vyjádření emocí a jistým způsobem navazuje na rituály. Když jsem před 6 lety objevil hudbu, zjistil jsem že abstrakce a propojení s rituály tam funguje ještě hlouběji, takže pro mě to byla docela snadná změna.

Hudba a písně mají ale nejblíž k vyprávění příběhů.

Stanley Robertson, můj hudební guru ze Skotska byl nejen písničkář, ale i vypravěč: pocházel z dlouhého rodu s uměleckými sklony, a dokázal se stejným zaujetím sdělit nějakou současnou anekdotu jako starý příběh, který se odehrál před staletími.

Jak jste se poprvé setkali? Takovíhle utajení velikáni bývají před veřejností často docela rezervovaní.

Když jsem ho poprvé slyšel z CD, myslel jsem si že už je dávno mrtvý, protože dnes už takhle nikdo nezpívá. Pak jsem se s ním setkal na festivalu, vystupoval v mrňavé místnosti kde bylo tak dvacet lidí. Po koncertě jsem za ním zašel abych mu poděkoval, a on – aniž bych mu to prozradil – poznal že jsem také zpěvák. Tihle travellers mají úžasnou intuici. Řekl mi, půjdeš se mnou – a já se nejdřív vylekal, ocitl jsem se v neznámé části země uprostřed neznámých lidí, ale Stanley mě bral jako člena rodiny. Uspořádal dokonce ceremonii aby mě ustanovil svým chráněncem.

Návrat do tajgy

Byl to romský traveller?

Jeho otec měl skutečně trochu romské krve, ale jeho rodokmen zjevně sahal až k těm nejstarším skotským kmenům, kteří v zemi žili ještě v době kamenné.

Na vašem webu se píše, že se vedle zpěvu zabýváte i spoustou dalších disciplin, například učíte umění přežít v divočině. Je vám bližší džungle nebo tajga?

Moji předkové jsou nejspíš z tajgy, do Anglie totiž přišli z Polska a Ruska, moje příjmení Lee vzniklo z polského jména Lipnicki, což je odvozeno od stromu lípy. Pokud mí předkové žili v lese, rád bych se tam vrátil.

Jak je to s písněmi, nacházíte vy je, anebo naopak přicházejí za vámi?

Dobrá otázka, ale na to abych podal dobrou odpověď jsem přece jen trochu mladý. Vím jen že písně si vás najdou i když to sám netušíte. Tak třeba některé z těch, které jsem se naučil před pěti lety, dokážu naplno ocenit až teď. Jsou také písně na které ještě nejsem připraven, ale vím, že jednou přijde den a ukážou na mě prstem: Same, teď je ten správný čas. Písně jsou jako přátelé. Každý ví, že nemůžete být přáteli se všemi najednou, a i ty písně do vašeho života přicházejí a odcházejí.

Není to podobné s nástroji? Jsou umělci, kteří se snaží počtem nástrojů ohromit, kdežto vy preferujete komorní a přitom hodně originální obsazení. Třeba indické harmonium připomíná koncerty sufijských zpěváků..

Shruti box, jak se mu někdy říká, je docela jednoduchý nástroj, ale má takřka lidské rysy: dýchá, čiší z něj radost, a dalším nenápadným nástrojem je brumle, kovová podkova kterou vložíte do úst, zvuk vzniká uvnitř vaší hlavy. Připadám si jako kdybych ten nástroj spolkl, je mi to daleko bližší než nástroje, které musím ovládat složitými pohyby.

Psáno pro Rock & Pop, 2013/2