Santa Paella
1. 3. 2010 | Rubriky: 2010,Články,UNI
Silný posun oproti našim folklorním festivalům jste mohli sledovat i ve dne. Ulice zaplnily průvody: excentrické kostýmy a masky, davy hlučných bubeníků. Nejnápadnější byly mechanické loutky, alegorické vozy s pyrotechnikou a obrovití draci a ještěři, kteří projížděli hlavní třídou a v pravidelných intervalech prskali oheň a dým. To vše patří ke katalánské tradici, stejně jako Gaudího architektura či paella.
Této pochoutce byl dokonce věnován pouliční happenning. Náměstí Placa Gisbert leží mimo centrum a patří v Manrese spíš k těm tišším místům. Odpoledne v předposlední den festivalu tu ale bylo nebývale rušno, pod podiem vidíme dvě obrovské dvoumetrové pánve, v nichž se vaří paella, rýžový pokrm oblíbený v celém Španělsku. Člen divadelně performerské skupiny Compartir Dona Gustet má dnes roli šéfkuchaře. “Tohle je paella dle klasického receptu z Valencie, což je kořen všech těch dalších variant. Původní paella není z ryb, ale z králíka a kuřete. Důležité je, že se vaří na ohni ze dřeva, protože aromatický kouř chuť jídla dotváří. Doporučuje se dřevo z pomerančovníku, mandlovníku, jehličnatých stromů. Zajímavé je, že k téhle autentické paelle se nepodává omáčka alioli na bázi česneku a olivového oleje, s níž se paella jinak zcela běžně servíruje.” A později, když vypnu mikrofon, mě upozorní na politický kontext: ve Valencii i Kalatalánsku se mluví dvěma variantami téhož jazyka, a pokud se tedy někde píše, že se jedná jazyky rozdílné, jsou za tím politické síly, které se snaží oba regiony separovat. Když je paella hotová, pánve se chopí šest mužů a žen a odnášejí ji přes ulici do odsvěceného kostela, kde program pokračuje: v téhle chvíli se už pokrm jmenuje Santa Paella, a je servírován více než stočlennému publiku.
Na festivalu proběhla i prezentace projektu Coetus, který lze s trochou licence přirovnat k našemu Sletu bubeníků. Sestavu tvoří perkuse i hráči ze všech regionů Ibérie, ale na rozdíl od Sletu nejde o bubnová sóla, rytmy jsou propojené s písněmi. Hostem sestavy jménem Orquesta de percussion Iberica je například zpěvačka La Chica, která před dvěma lety koncertovala v Praze na United Islands. Překvapením a hvězdou alba Coetus je Sílvia Pérez Cruz, ve svých šestadvaceti letech zpěvačka s překvapivě širokým stylovým záběrem, její stránky na MySpace ji zachycují v jazzovém repertoáru Billa Evanse i v živelných nahrávkách inspirovaných flamencem.
Sortiment perkusí této sestavy pokrývá celý list papíru, v nabídce má čtvercové tamburíny, chřestidla z kostí, tance na pět osmin, i zabijačkové katalánské písně Sa Xibomba z ostrova Mallorca. Jejím iniciátorem a šéfem je zpěvák Eliseo Parra. Ty, kdo ho dnes znají jako respektovaného znalce tradiční hudby, určitě překvapí, že začínal v rockové kapele, pojmenované Mi Generacion dle slavného hitu The Who. Později objevil jazz a hudbu Karibiku a až poté se dopracoval k lidové hudbě Španělska, kterou pak studoval na vesnicích jako sběratel.
La Rumba Catalana
Výčet katalánských stylů by nebyl kompletní bez rumby, což je termín s odlišnými, i když spřízněnými významy v závislosti na lokalitě. Na Kubě označuje celou rodinu rytmů, v Kongu kytarovou taneční hudbu s kubánskými vlivy, a v Andalusii jednu z forem flamenca. Katalánskou rumbu v Manrese prezentovala skupina Dijous Paella, která jakoby všechny ty tři definice rumby propojovala, včetně Afriky i salsy. Katalánská rumba se utvářela jako globální fuze už dávno předtím, než se vžil termín world music. Alexandre d’Averc z Barcelony to popisuje v seriozním flamencovém portálu www.flamenco-world.com:
“Přehlížená jako nezákonný žánr, sotva dost dobrý k doprovodu svatby či dokonce pijácké sešlosti, vzdálená a nechtěná sestřenice flamenca. Promiskuitní hudba, vzpírající se jakýmkoli snahám o klasifikaci. Hybridní, věčně těkavá a proměnlivá povaha katalánské rumby byla důvodem k podezíravým pohledům už od jejího zrození.”
Její kořeny sahají do 17. století, kdy se v Barceloně usazovali romští přistěhovalci z jižních, španělsky mluvících oblastí, zpravidla to byli obchodníci se starožitnostmi a textilem. Počátkem 20. století se už natolik integrovali, že mluvili katalánsky. Ale migrace pokračovala dále do Francie. Romskými muzikantskými komunitami je známý Perpignan ve francouzské části Katalánska, Montpellier i oblast La Camargue v ústí řeky Rhony, kde katalánská rumba inspirovala jednu z nejúspěšnějších romských kapel vůbec, Gipsy Kings.
Z článku v UNI, 2010/1
