Sběr tradiční hudby ve 21. století, recept z Itálie

10. 4. 2024 | Rubriky: 2024,Články,Harmonie

Zpěvačka Hiram Salsano studovala patnáct let venkovské popěvky jižně od Neapole a letos získala cenu v mezinárodní italské soutěži

Jak by si počínali sběratelé jako páter Sušil, Leoš Janáček či Béla Bartók, kdyby žili dnes? Ohrožené tradice, které se jim podařilo zachytit, v některých regionech definitivně zmizely, jinde žijí dál. Zpěvačka Hiram Salsano se narodila v Agropoli, přímořském letovisku 120 km jižně od Neapole. Od roku 2005 navštěvovala venkovské farmy ve vnitrozemí a nahrávala zpěvy těch nejstarších žijících pamětnic a pamětníků.

Pokud její práci posuzujeme v širším kontextu, najdeme paralely. Americký sběratel Alan Lomax je znám především nahrávkami černošských bluesmanů z jihu Spojených států, nemenší význam ale měla i jeho pozdější sběratelská práce v Evropě včetně Itálie. Průvodcem na jeho italské expedici mu byl o devět let mladší Diego Carpitella, profesor etnomuzikologie. Lomax tehdy zjistil, že italská regionální hudba je díky zeměpisné členitosti přinejmenším stejně pestrá jako americká. “I když je to zvláštní,” napsal, “skutečnou italskou lidovou hudbu nezná ani italské obyvatelstvo, nemluvě o ostatním světě.” Když s Carpitellou objížděli venkov, často je vítal místní starosta, aniž by tušil, že sběratelé se budou snažit co nejrychleji uniknout oficialitám aby kontaktovali místního domovníka nebo uklízečku, kteří je daleko spíš dovedou k tomu pravému zdroji. Ve svém deníku Lomax píše: “Den po dni jsem se setkával s prastarými a pro mě zcela neznámými styly. Začínal jsem chápat, jak se cítili osvícenci v renesanci, když objevovali tyto pohřbené a skryté poklady z doby řecké a římské antiky.” To jen na vysvětlenou, že italské hudební dědictví má staletími testovanou výdrž, a není tedy divu, že Hiram Salsano, 60 let po Lomaxovi, měla stále co objevovat. Výsledky svých výzkumů přetavila do skladeb alba Bucolica, které letos vzbudilo pozornost specializované světové kritiky. V říjnu zpěvačka navíc získala Cenu mezinárodní poroty na soutěži Premio Andrea Parodi na Sardinii, kde vznikl následující rozhovor.

Italská tradiční hudba dnes proniká do světa především díky rytmu pizzica z jihu Itálie. Jaká hudební překvapení nabízí Kampánie, váš domovský region?

K našim zvláštnostem patří silně osobní zpěv. Ten je bohatý na ornamenty a nevychází z tonálního, ale modálního systému. Melodie jsou obohaceny o mikrotóny, které do západního notového systému nelze zapsat. Písně zbožné, pracovní, milostné, písně stesku a dálky se v různých oblastech Kampánie stále zpívají několika hlasy. Například jeden typ našich tradičních písní se jmenuje “alla longa”, se dvěma hlasy které přecházejí do polyfonie a ve finále se setkají v unisonu na tónice. Z nástrojů je nejčastější chitarra battente, tedy kytara používaná jako perkuse, šalmaj, tamburíny, akordeon a dudy.

Specifickou formou jižní Itálie i dalších středomořských regionů je tarantella, jejíž nejznámější odnoží je zmíněný rytmus pizzica v Salentu, což je ten nejodlehlejší italský výběžek naproti Albánii. Jak jsou ty varianty navzájem spřízněné?

Existují dokonce případy, kdy ve stejné oblasti vzniklo několik odlišných pojetí tarantelly. Třeba u nás v Kampánii se tarantelly z vnitrozemského Avellina liší od tarantel z pobřeží Cilenta.

Důležitým impulsem v historii italské lidové hudby byla expedice amerického sběratele Alana Lomaxe, jemuž asistoval italský muzikolog Diego Carpitella. Nahrávali i v Kampánii?

To bylo v roce 1954, zajímavé dokumenty pocházejí právě z Kampánie. Tak například, některé ze skladeb byly použity ve filmu Dekameron od Piera Paola Pasoliniho. Skladba ‘Cicci’ na mém albu je zčásti také založena na Lomaxově nahrávce. Perkuse z originální verze jsem ale nahradila hlasy.

Kampánie je pravděpodobně jediný italský region, jehož název není převzat z konkrétního místa, ale má obecnější význam: campo je pole, campagna je venkov. Je tedy Kampánie více ‘venkovská’ než třeba sousední Basilicata či Kalábrie?

Slovo Campania označovalo rovinatou a úrodnou oblast. Dnes je Kampánie velmi urbanizovaným regionem, ale přitom si dokázala zachovat rozlehlé zelené venkovské oblasti. Jednou z nich je přímořské Cilento.

Své CD jste nazvala Bucolica, což je blízké slovu “venkovský”. Proč vlastně?

Já to jméno vnímám ve smyslu ‘pastýřský’, a v daném tvaru to má ženskou formu ‘pastýřská’. Chtěla jsem tak specifikovat svůj pohled na jihoitalskou hudbu.

Studovala jste ve Švýcarsku na Goetheanu, jaký konkrétní obor?

Konkrétně na katedře Eurythmeum Elena Zuccoli, což je součástí ústavu Goetheanum v Dornachu ve Švýcarsku. Absolvovala jsem kurz eurytmie, umění pohybu, jehož základy položil Rudolf Steiner na začátku 20. století.

Souvisí jeho učení nějak s antropologií?

Jedná se naopak o odlišný pohled, antroposofii. Zjednodušeně řečeno, do antroposofie spadá vše o člověku nejen ve viditelném, fyzickém, ale i neviditelném aspektu, tedy duch, duše. Kdežto antropologie naopak studuje jen ty viditelné stopy. Hodně jsem se naučila zejména ve vztahu k pohybu těla souvisejícímu s rytmem a harmonií lidské bytosti napojené na přírodní a dokonce vesmírné živly.

Studovala jste zpěv? Nebo jste se učila poslechem lidových zpěvaček?

Nejprve jsem se několik let učila způsoby hudebního vyjadřování od tradičních zpěváků či zpěvaček. Na to jsem navázala odborným studiem základních praktik, jako dýchání, intonace, což jsem pak aplikovala na lidový zpěv.

Dominantním nástrojem jihu Itálie je tamburina, na kterou hrajete i vy. Je to stejný nástroj jaký používají hráči ze Salenta na pizzicu, anebo mistrovští hudebníci z Neapole jako Nando Citarella?

V neapolské oblasti je hlavním nástrojem ‘o Tammurre, tedy velká tamburina, označovaná též jako rámový buben, o průměru 35 až 45 cm. Jedná se o dřevěnou obruč s kozí kůží a plechovými chrastítky. Podobný nástroj užívá i Nando, každý hráč si vybere velikost, která je pro něj nejpohodlnější. Tamburina ze Salenta je o něco menší.

Jak jste prováděla výzkum? Cestovala jste s magnetofonem a navštěvovala rodiny?

Nejprve jsem s kolegy chodila dům od domu, snažili jsme se zachytit písně, které se stále zpívají. Hledali jsme mezi staršími, kteří znali nejen hudbu, ale i dřívější život na farmě. Nešlo nám o formální zaplnění archivu, ale o mapování mizejících lidských zkušeností. Nahrávali jsme na minidisk Panasonic.

Region Cilento je známý plážemi a davy turistů. Je tedy překvapivé, že právě zde přežívá hudební tradice. Kde konkrétně jste hledali zdroje?

Ne na plážích, ale ve vnitrozemí. Pohoří Lattari, mezi Neapolským zálivem a jižněji položeným zálivem u města Salerna, tam jsme sbírali pracovní, zbožné i taneční písně, vše s doprovodem tamburin. A v pohoří Alburni, což je vstupní brána do národního parku Cilento, v obcích Postiglione, Sicignano, Castelcivita, Corleto Monforte, jsme zachytili tarantelly, serenády, zbožné písně, ukolébavky. V každé oblasti jsme navštěvovali festivaly a snažili se dostat do kontaktu s lidmi, kteří ještě ty staré písně pamatovali.

Jak staří byli ti zpěváci či zpěvačky?

Když jsem začala v roce 2005, setkala jsem se s lidovými umělci narozenými mezi 1930 až 1960. Čím byli starší, tím více písní souvisejících s životem na venkově si pamatovali.

Byly to především ‘babičky’, tedy poslední pamětnice mizející tradice?

Písně od žen byly často odlišné od těch mužských. To je dáno společenskými zvyklostmi, které se v průběhu let měnily. Dříve ženy zpívaly hlavně v soukromí, pro své rodiny, pro své děti, pro svá vnoučata nebo si zpívaly při práci. Ukolébavky, modlitby, pohádky. Já se třeba hodně naučila od své babičky, která svá vnoučata bavila vyprávěním i zpěvem. Pokud zpívaly na veřejnosti, tak hlavně zbožné písně. Kdežto muži naopak zpívali nejen při práci, ale na veřejnosti, když se slavilo.

Ty nejstarší babičky uměly číst a psát?

Některé dokázaly napsat jen své jméno a příjmení, některé vychodily školu do třetí nebo páté třídy.

Aby zazpívaly, bylo potřeba prolomit led a použít nějaké triky?

Nikdy, stačila jen pobídka a začaly zpívat a vzpomínat. Ale ne každému paměť slouží. Jeden zpěvák si nemohl vybavit pracovní píseň. Pro osvěžení paměti na chvíli přešel do té pracovní rutiny, a píseň se mu okamžitě vybavila.

Vraťme se k hudbě Neapole. Nejznámějším místní stylem je “neapolská píseň”, vždy v místním dialektu a ne ve spisovné italštině. Její první světovou hvězdou byl Enrico Caruso. Nemá i tenhle žánr venkovský původ? A přinesli jeho zárodky do města lidé, kteří se v době průmyslové revoluce stěhovali z venkova za prací do Neapole?

K výměnám mezi městem a venkovem docházelo v historii mnohokrát. Nejen hudebníci, ale i spisovatelé čerpali z lokálních venkovských kořenů. Píseň “Fenesta ca lucive”, kterou také zpíval Caruso, je dobrým příkladem, jak se z původně pohřebního nářku stala klasická opera.

Což potvrzuje, že Neapol je historický tavící kotlík, kde z lokálního divadla i lidové hudby vznikla opera. Našla jste nějaké další “kořeny” té nejstarší opery nebo neapolské písně?

Existoval typ kultivovaného lidového divadla, v němž hráli sami vesničané, a ten se v průběhu staletí vyvíjel. Na tuhle oblast je specialista dnes téměř 90letý neapolský zpěvák, režisér a etnomuzikolog Roberto De Simone. Ten už od italského folkového revivalu v 60. letech přinášel na divadelní scénu příběhy, hudbu a obrazy, které tento vývoj dokumentují.

V Agropoli, kde jste se narodila, existuje od roku 2008 ulice Via Frank Zappa. Poslouchala jste někdy jeho hudbu?

Prošla jsem všestrannou hudební průpravou, Franka Zappu poslouchali moji rodiče a on stále zůstává v mých vzpomínkách.

Včera, na vašem soutěžním koncertě, jsem z vašeho hlasu slyšel nenápadný, ale důležitý ornament, který zněl jako hrdelní zpěv z Mongolska. Vy jste studovala i tuhle techniku?

Slyšel jste správně. Mě asijský hrdelní zpěv okouzlil, začala jsem jej studovat s kolegou, ten je žákem světoznámého, původem ??vietnamského mistra Trn Quang Hi. Zatím jsem teprve na začátku.

Soutěž, v níž jste získala cenu mezinárodní poroty, je věnována odkazu předčasně zesnulého zpěváka Andrey Parodiho. Pravidla předpisují, že každý z finalistů interpretuje jednu z písní z jeho repertoáru. Což není jen pocta jeho odkazu, ale test kreativity, jak sdělit něco nového prostřednictvím dobře zažitého songu. Vy jste se doprovázela na řehtačku, tedy dětskou hračku, což nebylo míněno jako vtip či provokace, a výsledkem byl spirituální zážitek. Oč tedy v té písni šlo?

Od Parodiho jsem si vybrala Stabat Mater, je to náboženská píseň ze Svatého týdne který předchází Velikonocům. Na mém domovském území existuje silná tradice velikonočních písní. Miluji lamentace, nářky a žalozpěvy, to je žánr blízký mému cítění. Pokusila jsem se tedy skladbu zpracovat v duchu mého naturelu a přidat tam prvky z Cilenta i Sardinie, Andreova domovského regionu. Ta řehtačka, kterou jsem použila jako perkusi, té se u nás říká “zerra”, hrálo se na ni na velikonočních procesích. Důvod? Kostelní zvony jsou v té době přivázané, na památku Kristovy smrti tedy nezvoní. Na ulicích slyšíte pouze “zerre” [vysvětlení: plural, proto E na konci] a zpěv v liturgických písních.

Psáno pro časopis Harmonie, 2024/2