Se skupinou Volga o pohanských psychedelikách

20. 4. 2008 | Rubriky: 2008,Články,UNI

Koncem letošní zimy přijela do Česka poprvé ruská skupina Volga. Vystoupila v miniaturním vinohradském sklepním klubu Skutečnost s programem ruských lidových písních s elektronickým doprovodem. Volga existuje už deset let a v německých a holandských klubech si vybudovala téměř kultovní undergroundový statut. Její ohlas kupodivu souvisí daleko víc s elektronickou scénou nežli s mnohem populárnějším fenoménem Russendisko, který se šíří z berlínských diskoték.

Hudební páteří sestavy je Alexej Borisov, který začínal jako kytarista moskevské new-wave kapely The Center a roku 1985 založil dodnes funkční “techno-industriální” Nočnoj Prospekt. Seznam jeho dalších, většinou mezinárodních aktivit, vyplňuje na MySpace více než jednu obrazovku. V Praze vystupoval poprvé v roce 1996 na festivalu Alternativa s multimediálním projektem Nord, v němž měl roli zvukového designéra. Nástrojovou část Volgy dotváří multiinstrumentalista Jurij Balašov a Roman Lebedev, který hraje na elektroniku a kytaru. Navzdory přítomnosti “fyzických” nástrojů – k nimž patří i kuriozita zvaná “zvukosuk” – si doprovod uchovává elektronicky abstraktní tvář, obsahuje křišťálové plochy i lehce drásavé smyčky, a vytváří účinný kontrast k ryze etnickému, ale stylově tvárnému zpěvu Anžely Manukian [rusky: Анжела Манукян]

Zpěvačka čerpá z tradice, která pokrývá nejen velký zeměpisný prostor, ale i časové rozmezí, nejstarší písně jsou z 12. století. Obrovité rozměry ruského imperia mívají neblahé geopolitické důsledky, ale do hudební alternativy se promítají přínosně. Kultura ruských většin i menšin sahá od křesťanství přes islám a šamanské praktiky až k buddhismu, Rusko je pro nás dosud neznámý tavící kotel duchovních cest i hudebních myšlenek. Pokud tedy skupina svoji hudbu označuje za “pohanskou psychedelii”, něco na tom bude.

Pro koho doma v Rusku hrajete?

Většinou pro studenty, mladou generaci, někdy přijdou i úředníci. Mladí lidé u nás znají elektronickou a industriální hudbu, ale nic neví o své vlastní tradici. Takže, i když čerpáme z minulosti, říkáme jim možná něco nového. Naši hudbu neděláme jako nějakou etnografovou práci. Nezkoumáme zkamenělého trilobita, v lidové hudbě vidíme stále žijící proces.

Kolik času trávíte v Rusku a kolik v cizině?

Větší část roku jsme v Rusku, ale každoročně míváme dvě menší turné na Západě, většinou Německo a Holandsko, letos navíc také Praha a Lublaň. My ale nejsme kapela stavěná na dlouhá turné, spíš nás zajímají festivaly.

Vy máte v sestavě zvukosuk. Co to je?

Ten nástroj zkonstruoval Jurij Balašov. Kus dřeva, větev, s jednou strunou. Vydává to syrový zvuk, který je zesilován a elektronicky manipulován.

Vaše poslední album se jmenuje Pomol. Co to znamená?

Mlýnek.

Není ale za tím slovem nějaký skrytý význam či symbol?

Když někdo moc mluví. Pokec. V případě naší titulní písně to znamená zaklínání. Třeba když někoho chcete zbavit nějakého problému. Píseň má autentický text, a ukázalo se, že dodnes funguje. Vyzkoušela jsem to. Možná znáte skupinu Myllärit z Karélie, finsko-ruského pomezí, z města Petrozavodsk. A já jsem tou písní vyléčila jednoho z jejich muzikantů, který se chtěl odnaučit pít. Skutečně pít přestal, ale potom za tři měsíce za mnou znovu přišel, chtěl po mě abych ho odčarovala, měl chuť si dát skleničku, ale to kouzlo mu to nedovolilo. Další z písní, Žito, je o bohatství, plodnosti a úrodě. Většina našeho repertoáru má vztah k přírodě, posluchači na takové zaklínání reagují.

Na jednom z vašich dřívějších alb je skladba Konopa, inspirovaná plodinou, která byla před dvěma sty lety natolik strategickou surovinou, že přiměla Napoleona k invazi do Ruska. Ale předpokládám, že píseň je spíš o jiném než průmyslovém využití?

Konopa je o lektvaru, nápoji lásky, který žena uvaří muži, aby ztratil hlavu. I tuhle metodu jsem vyzkoušela.

K praktikám šamanů ze Sibiře patří zase pojídání hub, dokonce i muchomůrek červených. Ty jste nezkoušela?

S houbami mám ty nejhorší zkušenosti. Po lysohlávkách jsem se dokonce dostala do nemocnice. Měla jsem problémy s játry, skoro jsem umřela. To si dám radši vodku.

Jak vlastně tvoříte repertoár? Sbíráte písně v terénu jako Sergej Starostin?

Ne, já hledám texty ve starých knihách. V Rusku existují zápisy z různých dob, mnohé vznikly poměrně nedávno, v 60. a 70. letech, kdy se zvedla velká vlna zájmu ruské inteligence o folklór. A Sergej Starostin, o němž jste se zmínil, to je náš kamarád, má obrovskou sbírku nahrávek a zásobuje nás. Já nejraději začínám u textu, a k němu si pak vymýšlím hudbu, tak aby byla v duchu tradice. Samozřejmě, používám i autentické tradiční melodie.

Z vaší hudby je ale zřejmý i význam hlasové stylizace. Někdy zpíváte jak ukrajinská bosorka, jindy jak stará ruská bábuška, někdy to na cizince působí až jako pitvoření se. To všechno jsou regionální odstíny?

Jak u nás zpívají bábušky, to se mi líbí, a nemusím se ani moc snažit, protože sama budu letos čerstvou babičkou. Těch regionálních odstínů máme skutečně hodně. Když zpívám něco ze severu, hlas postavím tak aby byl přesný, krásný a majestátní. Písně z jihu musí znít vláčně, jsou v nich kudrlinky, ozdoby, melismata. Bábušky zpívají – jak u nás říkáme – “bílým” hlasem. To je projev spíš zdrženlivý než expresivní.

Plachty a lanoví byly počátkem 19. století, ve zlatém věku námořních plachetnic, tou nejdrahocennější součástí lodi. Zatímco trup tvořil deset procent celkové ceny, konopná lana a plachty, která se navíc musela každé dva roky obnovovat, představovaly zbylých 90 %. Rusko, disponující levnou prací nevolníků i obrovskou rozlohou úrodné půdy, dodávalo na západní trhy více než tři čtvrtiny celkové produkce konopí. Za napoleonským tažením na Moskvu bylo podle historiků právě konopí: Napoleon se tak snažil odříznout Británii od dodávek strategické suroviny, kterou tehdy přivážely americké lodě z petrohradského přístavu Kronstadtu. (více: Alfred W. Crosby Jr.: America, Russia, Hemp, and Napoleon, 1965.)

Z článku v UNI, 2007/4