Sefardské písně, Yasmin Levy, kora a paraguayská harfa.

3. 3. 2008 | Rubriky: 2008,Články,UNI

Sefardské písně z židovských komunit maurského Španělska představují výjimečnou odnož evropského středověkého repertoáru. Vznikly totiž předtím, než evropskou kulturu zdecimovala katolická inkvizice. Po násilném odsunu Židů královnou Isabellou navíc přežívaly v exilových útočištích sefardské diaspory, z nichž mnohé se nacházely mimo Evropu, například v Maroku či Turecku. Jak tedy k sefardským písním přistupovat, a jsou vůbec Evropané schopni je zpívat? Jako příspěvek do diskuse lze brát alba izraelské zpěvačky Yasmin Levy, která patří na tomto poli k nejpovolanějším i proto, že její otec, hudební sběratel a zpěvák, byl původem ze sefardského rodu z Turecka. Své třetí a zatím poslední album Manu Suave natočila Yasmin Levy v produkci britské muzikoložky Lucy Durán. Následující rozhovor vznikl při osobním setkání na veletrhu Womex.

Sefardské písně prošly v posledních dekádách plodným revivalem. Myslíte si, že Yasmin Levy má nějaký zvláštní dar, jímž se od ostatních odlišuje?

Je pravda, že některé z těch evropských nahrávek znějí trochu akademicky, a Yasmin má výhodu v tom, že čerpá z orální tradice, má tu hudbu v krvi, zpívali ji její předkové. Její projev je přirozený, nedotčený evropskou klasikou.

V čem se tedy třetí album zpěvačky liší od těch předchozích?

Myslím, že obě jejích předchozí desky nevystihují, co Yasmin skutečně dokáže. Ona studovala flamenco, snažila se tak sefardský repertoár spojit se současným Španělskem, což je dle mého názoru jako vozit sovy do Atén. Já jsem ji chtěla znovu spojit s jejími kořeny a ty leží v Turecku, tam žili po řadu generací její předkové.

Není ale její hlas až příliš emocionální? Někteří kritici jej dokonce označují za sofistikovanou hysterii.

Já se snažila ji držet zpátky. Říkala jsem jí: na koncertě se můžeš do hlasu položit, ale ve studiu, tam je potřeba emoce lékárnicky vážit. Důvěřuj svému hlasu, on dokáže komunikovat sám o sobě, divadelní emoce tam není třeba přidávat.

Vy jste donedávna jako producentka natáčela výhradně s Afričany z Mali, kde jste dokonce studovala hru na koru. Tohle je tedy vaše první ne-africké album?

Ano, byla jsem z toho i trochu nervozní. Nedokázala bych produkovat nahrávku z kultury s níž nemám přímé spojení. Ale mě osobně se sefardská tradice hluboce dotýká, protože můj otec byl španělský hudebník a sefardský repertoár miloval. Jednu z písní mého otce jsme dokonce zařadili na album, jmenuje se Mal de l’Amor, je v katalánštině, můj otec ji napsal roku 1952 s jednoduchým klavírním doprovodem, a já jsem k ní přidala část, kde hraje kora. A protože na koru nehraju moc dobře, natočila jsem jen demo, a můj part pak ve studiu nahrál absolutně brilantní hráč na paraguayskou harfu, Kike Pedersen. Podle mě to je zcela přirozená volba, řada sefardských Židů odešla do Latinské Ameriky, takže i paraguayská harfa má v jejich hudbě legitimní místo.

Z článku v UNI, 2007/2