Sergej Starostin: Tradici neuchováte zápisem, ale poslechem

28. 4. 2008 | Rubriky: 2008,Články,UNI

Hudební sběratel Sergej Starostin, o němž se zmiňuje Andžela Manukian v předchozím rozhovoru, vystudoval klarinet na moskevské konzervatoři a dnes patří k největším znalcům ruských lidových tradic, na které navazuje vlastní tvorbou jako zpěvák i hráč na kuriozní lidové dechové nástroje. Spolu s ukrajinským pianistou Michailem Alperinem a dechovým hráčem Arkadijem Šilkloperem působí v Moscow Art Triu, spolupracoval s bulharským ženským sborem Angelite, tuvinskou skupinou Huun Huur Tu i norskou sámijskou zpěvačkou Mari Boine, u nás vystoupil například jako člen skupiny Farlanders se zpěvačkou Innou Želannajou. Následující interview vznikl na sibiřském festivalu Sajanský kruh, jehož se Starostin zúčastnil jako účinkující i člen poroty. I přes jazykové nesnáze to bylo velmi příjemné setkání, Starostin totiž své odpovědi často ilustroval zpěvem.

Jak je to vlastně se vztahem ruské veřejnosti k lidovým tradicím? U českého publika přetrvávají ty nejkřiklavější stereotypy: Alexandrovci a folklorní megaansámbly, podle jejichž vzoru pak vznikaly folklorní orchestry v celé Východní Evropě. Existovalo v Rusku vedle toho i nějaké spontánní hnutí, jaké třeba v Irsku iniciovali Chieftains, v Bretani Alan Stivell, anebo v Maďarsku skupina Muzsikás?

Existovalo, a dokonce ve stejné době, tedy v 70. letech. U nás se mu říká “první folklorní vlna”, lidé z měst se tehdy začali intenzivně zajímat o lidovou hudbou, a díky tomu vznikla řada nových skupin – třeba Pokrovsky Ensamble, ve světě dobře známý díky albům u Real World, anebo Narodnyj Prazdnik. Druhá folklorní vlna, ta začala po perestrojce v 90. letech, a trvá dodnes.

Kdy jste vy sám začal se sběrem lidových písní?

Mezi oběma vlnami, v roce 1983, a stále pokračuji.

Nechystáte se to vydat – jako to se svými terénními nahrávkami udělal Alan Lomax?

Chystám, spolu s nahrávkami z jiných sbírek.

Co všechno tvoří vaši sbírku?

Pásky a kazety. Notové transkripce nemohou být podle mého názoru přesné. Cesta k uchování tradice nevede zápisem, ale poslechem. Já zpívám, ty posloucháš, jedině tak lze předávat písně se všemi jejich detaily.

To asi souvisí s tóninami a laděním. V jakých tóninách vlastně zpíváte? I laik pozná, že to většinou není ani dur, ani moll.

Právě v tomto směru je ta ruská tradice tak bohatá. Existují specielní stupnice, které ladí s moji fyziologií. V ruštině máme slovo lad. To je jak ladění, tak intonace, i správná cesta, tedy být v souladu s ostatním. Když zpíváš, tak mistr může říct: Ty ně ládiš, anebo ty ládiš.
Váš kolega z Moscow Art Tria, ukrajinský pianista Michail Alperin, jednou prohlásil, že za úhlavního nepřítele lidové hudby považuje konzervatoř. Není těžké pochopit co tím chtěl říct – unifikované hudební školství převádí všechnu tu bohatost ladění a intonace do durových a mollových tónin a temperovaného ladění. Ale, třeba ve Finsku se lidová hudba úspěšně učí na Sibeliově akademii, kde specifika lidových tradic berou na stejnou váhu jako vážnou hudbu. Co si myslíte vy?

Já jsem optimista, tradiční metody intonace se samozřejmě učit dají. U nás se učí lidový zpěv děti ve školkách.

Velmi specifický druh lidového zpěvu člověk slyší v ruských kostelech, z úst spontánních zpěvaček té nejstarší generace. Prostý, zdrženlivý projev bez příkras. Existuje v ruské hudbě nějaké spojení mezi lidovou a duchovní hudbou, jako třeba v Americe mezi rock and rollem a gospelem?

Ne, v Rusku je ta duchovní hudba na rozdíl od gospelu jakoby bez vášně, je skutečně velmi zdrženlivá. Ta duchovnost se neprojevuje v emocionalitě zpěvu. Ruský duchovní zpěv nemá dynamiku, nepracuje s hlasitostí, expresivností.

Ale duchovní stránka se promítá do hudby poslední generace skladatelů, kteří ještě žili v éře Sovětského svazu: Arvo Pärt, Sofia Gubajdulina. Jak to souvisí?

To lze vysvětlit jako reakci na sovětskou klasiku – Rimskij Korsakov, Prokofjev, Šostakovič. Oni hledali nějakou alternativní cestu.

Když zpíváte, zní to jako kdybyste svůj přirozený hlas vyměnil za jiný, s poněkud odlišnou barvou i výrazem. Je to zrcadlo tradice anebo váš vlastní vynález?

Půl na půl. Hodně jsem se učil od tradičních zpěváků, a snažím se být vůči tradici ohleduplný, zachovat ji.

Máte nějaké oblíbené regiony?

Jižní a západní Rusko. Kursk, Belgorod, Smolensk, Kaluga. Ta místa mám moc rád.

Ale teď jsme na Sibiři, na půl cesty mezi Uralem a Vladivostokem. Co pro vás tenhle festival znamená?

Sibiř je obrovský prostor, spousta zajímavých národních kultur. Líbí se mi tu. Myslím že tímto jsem Sibiř objevil a porozuměl jsem jí.

Jak vlastně vypadá současná hudební scéna v Rusku??

Publikum hodně sleduje hudbu z Indie, Číny a Tibetu, není to od nás daleko. Ale také se k nám promítají trendy odjinud. Tak například, v Moskvě máme 100 kapel které hrají ruský folk a 150 které hrají keltskou hudbu.

Ústně tradované příběhy z Karélie, hraniční zóny mezi Ruskem a Finskem, zapsal v polovině 19. století Elias Lönnrot v eposu Kalevala, a o století později inspirovala hudba z Karélie řadu finských skupin, včetně Värttinä. Existují také skupiny z ruské části Karélie?

Nejvýznamnější z nich jsou Myllärit, zpívají rusky i karelsky.

A kterou skupinu byste jako znalec ruské scény doporučil do ciziny – třeba na veletrh Womex?

Určitě Volga. Čerpají z tradice, ale přitom se vyjadřují současným hudebním jazykem.

Stalinistická zemědělská politika zničila venkovský způsob života a tím zabila i hudbu. Nahradila ji ansámbly typu Balalajka a Kazačok, které předstíraly, že lidovou hudbu hrají, ale ve skutečnosti s ní neměly nic společného.
Dmitrij Pokrovskij sledoval, jak skutečná hudba z venkova mizí a věděl, že tradiční melodie si pamatují už jen ti nejstarší lidé. Proto založil ansámbl a léta s ním cestoval po vesnicích a sbíral lidové melodie a tance. Společně tak vytvořili obrovský repertoár, především z jižního Ruska a severní Ukrajiny.
Za Brežněvovy éry měl jeho ansámbl jen málo příležitostí k veřejným vystoupením, turné a koncerty ve větších halách umožnila až Perestrojka. Za svoji péči o ruskou kulturu získal Pokrovskij řád od Gorbačova. O ruské hudbě přednášel na amerických univerzitách, několik let žil v USA, ale pravidelně se vracel do Ruska. Když na podzim roku 1993 došlo v Rusku k ústavní krizi a poslanci obsadili moskevský Bílý dům, Dmitrij zavolal své americké přítelkyni a radil jí, aby za ním nejezdila do Moskvy. “Možná, že tu začala občanská válka, ale když bys přece jenom přijela, přivez mi vodu po holení.”
Téhož roku se mi poštěstilo vidět jeho koncert po více než pětileté pauze v moskevské Čajkovského hale. Po dvou setech opustil ansámbl podium a začal spolu s diváky tančit ve foyer. Lidé tančili i cestou domů na eskalátorech moskevského metra.
— Cornelie Müller-Gödecke, německá fotografka a novinářka, z nekrologu za Dmitrije Pokrovského, který zemřel roku 1996 ve věku 52 let.

“Na své první cestě do Sovětského Svazu roku 1984 jsem se dostal až na Sibiř k Bajkalu, a vůbec jsem nebyl připraven na to, s jak autentickou podobou ruské tradiční hudby se setkám v Moskvě, díky Dmitriji Pokrovskému a jeho zpěvačkám. S Consortem jsme s nimi vystoupili na moskevské univerzitě a prostřednictvím tlumočníků jsme plánovali, že natočíme společné album.
V březnu 1987 jsme se vrátili do Moskvy a začali jsme společně komponovat a nahrávat. Západní harmonie a afro-brazilské rytmy Consortu se prolínaly s prastarými ruskými sborovými písněmi. Zážitek ze společné práce s ruským muzikanty patří k nejinspirativnějším v mém životě.”
Paul Winter, americký saxofonista, vedoucí průkopnické skupiny The Paul Winter Consort.

Z článku v UNI, 2007/4