Sibiřská kronika 2: Proč právě hrdelní zpěv?
30. 6. 2008 | Rubriky: 2008,Články,UNI
Když se od monolitu Centrum Asie vydáte po nábřeží podél Jeniseje, minete Šamanskou kliniku s vyvěšeným ceníkem a nabídkou služeb, a když pak zahnete do centra města, ocitnete se před Ministerstvem kultury, v němž sídlí Mezinárodní centrum khöömei, jehož vedoucí je folkloristka Dr. Zoja Kyrgyz.
Na dveřích vaší pracovny je nápis khöömei, ale v naší konverzaci požíváte termín “gorlovoje pjěnije”, hrdelní zpěv. Jak vlastně ten ruský termín vznikl?
V roce 1927 ho zavedl ruský skladatel a folklorní sběratel, profesor Jevgenij Gippius. Chtěl tím vyjádřit, že tón vychází hluboko z hrdla. Já se výrazu držím z respektu k tomu ruskému vědci, ale navíc jsem zavedla nový tuvinský termín, khorekteer, což znamená “zpívat hrudníkem”, a ten zahrnuje všechny stylové odnože pěstované v Tuvě.
Ve světě jsou známí hlavně muži-zpěváci. Mohou ty nejobtížnější discipliny hrdelního zpěvu pěstovat také ženy?
Potřebujete mít silný hrudník, robustní postavu, takže proto vynikají spíš muži. Jiná situace je v alikvotním či harmonickém zpěvu, což je varianta praktikovaná na Západě, která si z khöömei vypůjčila jen některé z metod, a sice ústa jako rezonanční dutinu. Takže, alikvotní a hrdelní zpěv nejsou ekvivalentní termíny, první je podmnožinou druhého. Pravlastí autentického hrdelního zpěvu je Tuva, to neříkám to jako tuvinská občanka, ale jako vědec. Dobrý zpěvák dokáže vyloudit stejné tóny jako vítr, který vibruje telefonními dráty.
Na kyzylské umělecké škole vyučuje hrdelní zpěv Kangar-ool Ondar, dříve se ale toto umění přenášelo v rodinách z otce na syna. Kdo tedy zavedl školní výuku jako první?
Prvním učitelem byl Oorzhak Khunashtaar-ool, pastevec koní, který vyučoval až do své smrti roku 1993.
Co vlastně vaše středisko khöömei sleduje?
Zkoumáme hrdelní zpěv, jeho spojení s lingvistikou, kulturou, filozofií, s tuvinskými národními kroji, nástroji. U nás je registrováno 1600 hrdelních zpěváků z Tuvy, a vedle nich existuje spousta dalších.
V Tuvě existuje také silná šamanská tradice. Je nějak spojena s hrdelním zpěvem?
Hrdelní zpěv je hudební umění, šamanismus je spirituální jev. Tradiční šamani zpívali úplně jinak než hrdelní zpěváci, a pokud teď šamani praktikují hrdelní zpěv, není v tom žádná kontinuita.
Řada mladých lidí ze vzdálených krajů cestuje do Kyzylu třeba jen proto, aby si koupili šamanský buben. Na koho se mohou obrátit?
Voloďa, výrobce šamanských bubnů, pracuje tady vedle ve Filharmonii. Ale pokud si chcete koupit buben, musí to být buben nepoužitý, protože je zakázáno dotýkat se věcí, na které sahl šaman.
Lze chránit hrdelní zpěv patentem? V době perestrojky se sovětská totalita rozpadá, Tuva se otevírá světu a zdejší hudba vstupuje do nové éry. Na světových podiích reprezentuje místní kulturu Sayan Ensemble s vyškolenými baletkami i hrdelními pěvci, kteří naopak žádným uměleckým diplomem nedisponují. Početná sestava cestuje po Japonsku autobusem, největší ovace sklízejí hrdelní pěvci. V hlavě Gennadije Tumata se tehdy zrodil plán: založím menší skupinu a soustředím se na to, co umím nejlépe, hudbu našich předků. V roce 1988 Tumat zakládá Tuva Ensemble, který v následujících letech objíždí významné světové festivaly. Roku 1993 vzniklá skupina Huun Huur Tu, Tuvinci natáčejí s Frankem Zappou, Kronos Quartetem, zpívají v soudobé opeře na Holland Festivalu. Úspěchy muzikantů bez diplomu ale dráždí kyzylský establišment. Theodore Levin ve své knize popisuje, jak se Zoja Kyrgyz pohoršovala, že “čtyři hudebníci jezdí po světě a zbývajících čtrnáct sedí doma.” Úřadující tuvinský prezident Oorzak Sherigool sděluje zahraničním novinářům, že hrdelní zpěv bude podléhat licenci. Zoja Kyrgyz usiluje, aby byl hrdelní zpěv patentován jako chráněná značka a hrdelní zpěváci, ať už z Tuvy či odjinud, odváděli tuvinskému Ministerstvu kultury licenční poplatky. Když to pak konzultuje s Unescem a mezinárodními právníky, dostává odpověď: To je něco podobného, jako kdybyste chtěla patentovat jazyk. Hrdelní zpěv není autorským, ale veřejným vlastnictvím.
Oorzhak Khunashtaar-ool (1932-1993), tuvinský pastevec, který zavedl výuku hrdelního zpěvu ve škole a v Tuvě byl respektovaný jako největší maestro 20. století, byl roku 1957 odveden do Rudé armády. Vojenskou službu trávil kdesi u Moskvy, kde o existenci hrdelního zpěvu neměli potuchy, a zpěv cvičil o samotě na vycházkách. Když ale přišly manévry, o příležitost cvičit v soukromí přišel. Při přesunech vojenským náklaďákem si vždy vybral místo nejblíž k motoru. Ostatní vojáci zpočátku pátrali odkud ten zvláštní zvuk přichází, a později uvěřili, že ho přece jen vydává motor. [z textu k CD Uzlyau – Guttural Singing, PAN Records 1993
Z článku v UNI, 2008/6
