Sibiřská kronika 3: Témbrově orientovaná hudba a kvantová fyzika

14. 7. 2008 | Rubriky: 2008,Články,UNI

Najít Mezinárodní centrum khöömei a Zoju Kyrgyz nebylo zdaleka tak těžké, jako vypátrat ústav, v němž pracuje Dr Valentina Süzükei. Můj ruský průvodce jej našel během pátrání po šamanském bubnu na okraji města, kde se dřevěné chatrče v ruském stylu střídají s omšelými kamennými budovami. Jedna z nich je sídlem Tuvinského institutu humanitních studií.

Čím vším se váš ústav zabývá?

Vznikl roku 1945 jako Institut pro studium jazyka, literatury a dějin, a v 90 letech ho přejmenovali na Tuvinský institut humanitárních studií.

Na Západě je hrdelní zpěv známý z nahrávek z Tuvy, Mongolska i od mnichů z Tibetu. Jaký je mezi nimi rozdíl, a kde to umění vlastně vzniklo?

V tibetských klášterech se pěstuje sborový zpěv, kdežto u nás naopak sólový. A rozdíly mezi mongolským a tuvinským stylem jsou jemné a poměrně nedávného data, kdy v tomto regionu vznikly státní hranice. Předtím se jednalo o společný prostor kočovníků z turecké jazykové rodiny, státní formou to byl turecký kaganát, který vznikl v 4. – 6. století po Kristu. Ti nejstarší hrdelní zpěváci pocházeli z turkojazyčných kmenů, jižní a východní Mongolsko tuto disciplínu neznalo. Epicentrem byla Tuva, pohoří Sayan a Altaj, odtud se pak zpěv rozšířil na nejrůznější strany, včetně západního Mongolska.

Národy turecké jazykové rodiny jsou spřízněné kulturní historií, k níž patří šamanismus. Za sovětské éry ale šamanismus představoval ideologickou diverzí, a jeho praktikování se tedy nejspíš trestalo gulagem?

Hodně šamanů tehdy postříleli.

Jak tedy šamani dokázali přežít tři generace trvající genocidu?

Řada šamanů pracovala potají, aniž by se projevovali navenek, stahnuli se do podzemí. V každé vesnici byl šaman a lidé to věděli.

Po pádu sovětského imperia se šamani nejen vrátili do veřejného života, ale třeba tady v Kyzylu se navíc dokázali přizpůsobit městskému prostředí. Vytvořili kliniku s ceníkem. Ale může vůbec šaman z principu pracovat v teamu?

V minulosti něco takového skutečně nebylo možné. Šamanství je zvláštní dar, dříve měli šamani rozdělené teritorium, podobně jako má třeba medvěd svůj revír. Nebylo možné, aby v jedné oblasti působili dva šamani. Pokud se tak stalo, došlo mezi nimi k duchovnímu střetu, jeden zvítězil a ten druhý musel ustoupit. Ten co prohrál, v řadě případů krátce poté zemřel. Ale život ve městě má jiná pravidla, což šamani respektují.

Může mít šaman rodinu? Anebo se koncentruje jen na svoji profesi?

Pro lámy, buddhistické duchovní učitele, bylo typické neženit se, což se ale teď mění. A šamanství se často dědí z rodičů na potomky. Šamani mají děti i vnoučata a každý šaman dobře ví, kdo byli jeho předkové.

Je podle vás nějaké spojení mezi šamanismem a hrdelním zpěvem? Dr Zoja Kyrgyz se domnívá, že obě disciplíny k sobě nepatří.

Dnes už to spojení existuje, znám mladou šamanku, která zpívá sygyt, což je ten hvízdavý způsob hrdelního zpěvu. Já se specializuji na hudební nástroje. Zjistila jsem, že bohatství harmonických tónů, spojované s hrdelním zpěvem, je i ve zvuku nástrojů. Přesněji řečeno, zvuk nástrojů lze modifikovat způsoby, které evropská hudba považuje za “nestandardní”. Tak třeba igil, který vypadá jako evropské cello, anebo brumle khomus vydávají velmi složitou strukturu alikvotních tónů. Napsala jsem o tom knížku, ale to je jen začátek, celý ten hudební systém ještě není dokonale prozkoumán. Pokud byste ho totiž analyzovali z evropského pohledu, tedy notovým zápisem, dostáváte se vedle. Zdejší tradici nemůžete zkoumat cizími metodami nejen proto, že máme odlišné intervaly, a hlavně protože barva tónu se mění v čase. Když hráč na igil tahne smyčcem, zároveň se mění napětí struny a její tvar.

Jak tedy analyzovat středoasijskou hudbu? Jakou používat notaci?

Podívejte se na fyziku. Nejprve byla klasická fyzika, po ní přišla kvantová fyzika. Evropskou hudbu můžete zachytit dvourozměrným zápisem, ale na asijskou potřebujete tři rozměry. Vraťme se k igilu, který má žíněné struny a žíněný smyčec. Na rozdíl od houslí či cella je ve hře víc proměnných. Hráč v průběhu jednoho tónu mění napětí žíní v smyčci. A tlakem prstu na strunu mění její tvar, “natahuje” ji. Takže, v době trvání tónu se mění nejen jeho hlasitost, ale i barva, a to dost citelně. Podobně jako při hrdelním zpěvu se mění obsah harmonických tónů. To, co je u zpěvu zcela evidentní, nastává tedy i u hudebních nástrojů. Zkuste si představit světlo, které prochází hranolem a rozkládá se na barevné spektrum. A to spektrum se přitom mění v čase.

Post scriptum

Rozhovor probíhal ještě předtím, než vyšla knížka Where Rivers and Mountains Sing, kterou Valentina Süzükei napsala společně s Theodorem Levinem, a v níž velmi přesně popisuje, co měla v našem rozhovoru na mysli. V jedné z úvodních kapitol spoluautorka vzpomíná, jak se poprvé pokoušela analyzovat hudbu hráče na igil. Ve škole jí učili, že před analýzou musí zapsat ladění každé struny. Ale její hudebník odmítl hrát na struny odděleně, pro něj bylo naopak důležité, jak znějí dvě sousední struny dohromady. Toto souznění pro něj byl základní stavební kámen. Nejdůležitější tedy není tónová výška, ale zvuková barva, komplexní a vícerozměrný harmonický obraz tónu, který dvojrozměrný notový zápis nezachytí. Valentina Süzükei popisuje hudbu Tuvy a přilehlých oblastí jako “témbrově orientovanou”, na rozdíl od západní hudby orientované na tónovou výšku.

Z článku v UNI, 2008/6