Sibiřská kronika 5: Cesta k tuvinsko-mongolské hranici

28. 7. 2008 | Rubriky: 2008,Články,UNI

Hlavní město Kyzyl je jedním z mála skutečných měst třistatisícové Tuvy. K dalším patří poněkud strašidelný Ak-Dovurak, vybudovaný jako sídliště pro dělníky z azbestových dolů, či Šagonar na Jeniseji, který se dokonce chlubí několikapatrovými budovami. Vše ostatní jsou shluky přízemních dřevěných chalup, typických pro ruský venkov. Občas narazíte i na zcela opuštěné a depresivní vesnice. Hlavní silnice, která prochází Tuvou jako velký oblouk, jehož oba konce směřují na sever přes průsmyky v hraničním sayanském hřebeni do sousední Khakkasie, je ze solidního asfaltu. Ulice ve vesnicích naopak tvoří, dle okamžitého počasí, buď bahno anebo ztvrdlá hlína s boulemi. Daleko častější než motoresty jsou buddhistické kapličky či šamanistické spirituální “power spots”, jímž se v Tuvě říká ovaa. U průsmyků, rozcestí, vyhlídek či jinak významných bodů najdete pyramidy z kamení, barevnými stuhami ozdobené větve, místa kam řidiči ukládají jako obětiny mince či dokonce lahvičky s vodkou. Jeden zvláště významný spirituální bod je pahorek Kezhege (Кежеге), hora jižně od Kyzylu, těsně před mongolskou hranicí. V průběhu festivalu Sayanský kruh jej v zákulisí doporučoval jeho ředitel, Andrej Katajev, který má jako majitel cestovní kanceláře detailní znalosti místního terénu. “To je úžasné místo v centru miniaturního skalního města. Když tam vejdete a soustředíte mysl, ucítíte jak vám do těla proudí energie.” Spolu s kolegou-novinářem z Amsterdamu jsme tehdy plánovali několikadenní výlet a tak jsme se společně s naším řidičem Mergenem snažili tajemné místo najít. Ráno vyjíždíme z Kyzylu, překračujeme malebný hřeben Tannu Ola, kde při troše štěstí narazíte na kočovníky s velbloudy. Kdyby na kraji paseky nestálo pestře opentlené ovaa a nebyla tu hejna hnědých kobylek, které na rozdíl od těch našich navíc i létají, člověk by si připadal jako na Šumavě. Najednou se ale terén dramaticky změní v pouštní oazu. Projíždíme úzkou soutěskou, na jejímž dně se vine říčka obrostlá zelení, všude jinde jsou skály a štěrk. Provoz je tu tak slabý, že na asfaltové silnici posedávají orlové, kteří před autem ulétnou až na poslední chvíli. Napjatě očekáváme Erzin, poslední město před hranicí, které i tentokrát tvoří shluk přízemních chatrčí. Hliněné ulice mají tolik výmolů že jsou nesjízdné, Mergen se posouvá hlemýždím tempem po krajnici. Nejprve se ubytujeme v místním hotelu, zděné jednopatrové budově, s latrinami na dvoře a umývárnou vybavenou vědrem a umývadlem. Místní tu platí stopadesát rublů, cizinci dvojnásobek. Na Mergenovu radu necháváme vše cenné u jeho sestry, která pracuje pro místní milici a vydáme se dále na jih. Nejprve k jezeru, jehož opačný konec leží v Mongolsku. Slunce praží, s výjimkou nedaleké jurty a stáda koz ani stopa po člověku. Před večerem začneme pátrat po skalním chrámu, který doporučil Andrej. Z hlavní silnice, která se před hranicí proměnila z asfaltky v širokou štěrkovou cestu, je podle Andrejovy rady nutno odbočit polní cestou vpravo a hledat bizarní skalní formaci, kterých je tu ale jak naseto. Terén se zhoršuje, vystupujeme abychom odlehčili nízký podvozek Mergenovy Toyoty, japonské ojetiny importované přes Vladivostok. Ztrácíme dvě hodiny blouděním, naštěstí potkáváme další kočovníky, kteří cestu znají. Úvoz se zvedá k plošině před skaliskem, pokračujeme po pěšině která vede k úzké štěrbině. Povětrností omleté balvany připomínají Prachovské skály. Najednou se před námi objeví stěna, rozdělená úzkou trhlinou. Projdeme dovnitř a otevře se prostor, podobný vnitřku kráteru. Po haldě balvanů můžete vyšplhat až na jeho okraj, a sledovat zapadajícím sluncem ozářené písečné duny v Mongolsku.

Turecké esperanto

O několik dnů později překračujeme Sayanský hřbet směrem na sever a přesouváme se do Khakkasie. Zdejší hudba i jazyk jsou spřízněné s Tuvou, ale Khakkasie v tomto srovnání působí jako výspa civilizace. Na univerzitě v hlavním městě Abakanu má pracovnu profesor Viktor Butanayev, který ale před Rusy importovaným jménem Viktor upřednostňuje turkojazyčné křestní jméno Astai. Zdi jeho pracovny jsou ověšené turistickými plakáty Istanbulu. Není divu, Butanayev je specialista na dějiny národů turecké jazykové rodiny.

Khakassové a Tuvinci jsou jazykově spřízněni s Turky. Jak velká je celková populace, která těmito jazyky mluví?

Tady pod Altají je nás půl milionu, další národy na Sibiři jsou v počtu deseti až statisíců, v celosvětovém měřítku to dělá 150 milionů.

Existuje nějaké pan-turecké hnutí? Asijská obdoba frankofonie? Pro Turecko by to přece byla obrovská šance.

Tady to funguje jinak, protože díky Sovětskému Svazu všichni mluví rusky, je to podobné jako v Indii, kde se po skončení koloniální éry užívá jako sjednocující oficiální jazyk angličtina. Třeba Kyrgyzové a Khakassové se navzájem svými tureckými jazyky nedomluví, a tak spolu mluví rusky. Až v posledních letech se to začíná měnit a Turkové se skutečně chápou iniciativy. Existují dvě alternativy, tou první je živá turečtina, tou druhou umělé turecké esperanto. Zvítězí spíš turečtina, v Khakasii vznikla spousta škol, v nichž se mluví turecky.

Je pro vás tradice hrdelníhp zpěvu podobně důležitá, jako pro Tuvince?

Ano, patří do naší národní kultury, ale kontinuita té tradice se poněkud narušila tím, že nejen ve městech, ale i na khakasském venkově se začalo mluvit rusky, a ti mladí tedy už nezpívají staré písně. Tradiční khakasská hudba se teď vrací prostřednictvím divadel.

Dnešní Khakassie působí vedle Tuvy usedlým a civilizovaným dojmem, ale předpokládám, že před tím než zemi kolonizovali Rusové, vedli Khakassové nomádský život?

O tom se dočtete v mých knížkách. Původní obyvatelé si říkali Jenisejští Kyrgyzové, používali runové písmo, které se udrželo až do 13 století, kdy sem za éry Čingischána vtrhli Mongolové. Část Jenisejských Kyrgyzů tehdy utekla na jih a usadila se v dnešním Kyrgyzstánu. Potomci těch co zůstali, jsou dnešní Khakassové. Až do konce 19. století kočovali, ale Rusové je přitom obírali o zem.

Nebyl to podobný proces, jako “dobývání divokého Západu” v dnešních Spojených státech? A nedocházelo přitom k podobným válkám, jaké byly mezi Indiány a americkými kolonisty?

Na rozdíl od Indiánů ale naši předci nebyli ve své zemi pány, protože ta byla součástí Džungarského chanátu, který sahal od dnešní Khakassie přes západní Mongolsko dolů na jih až k Tibetu. A souběžně sem expandovali Rusové, kteří postavili roku 1604 na našem území první pevnost. Roku 1703 uzavřel car Petr I s Džungarií tajnou mírovou smlouvu a přivlastnil si Khakasii. Rusové tu stavěli pevnosti i vězení, do nichž pak posílali své zločince, podobně jako kdysi Britové do Austrálie.

V sousední Tuvě se vrací šamanismus s buddhismem. Jak je to v Khakassii?

Kyrgyzové praktikovali šamanismus, ale do Khakassie také pronikalo křesťanství i buddhismus, a podobně jako v Altaji se zde rozšířilo synkretické náboženství, jemuž se říkalo burchanismus, “bílá víra”, a spojovalo křesťanství se starými spirituálními zvyky.

Jak se podařilo khakasským šamanům přežít 70 let komunistické diktatury?

Všichni šamani, stejně jako vyznavatelé burchanismu byli deportování, poslání do vyhnanství do jiných regionů. Někteří se mohli koncem 50. let vrátit, ale museli podepsat prohlášení, že se šamanismu vzdávají. Tradice ztratila kontinuitu, přerušil se řetězec předávání zkušeností mezi generacemi. Také musíte vzít na zřetel jeden ne zcela zřejmý aspekt: šamanem se člověk stává nikoli vlastní volbou, ale výběrem zvenčí. Šamany vybírají duchové, a pokud jste měl mezi předky šamany, tak po jejich smrti začnou jejich duchové hledat, v kom by se usídlili. My v Khakassi věříme, že každý člověk má určitý počet kostí, ale šaman má jednu kost navíc a ten duch ho podle toho najde. Pak se stane, že dotyčný třeba těžce onemocní – a v té chvíli má šanci se stát šamanem. Ta osoba nemůže před duchem uniknout a nakonec se stane šamanem.

Když tedy bylo tak těžké přežít, jak to, že dnes nějací šamani existují?

Praví šamani jsou ti, kteří se narodili do let 1920-1930. Ti mladší mohou mít talent, ale za autentické šamany je nepovažuji. Někdy se jedná o business, jindy o obyčejné šarlatánství. O šamanech jsem toho hodně prostudoval, ale sám nemám šamanské vlohy, šaman ze mě tedy nikdy nebude. Byl jsem na několika šamanských setkáních a připomněly mi schůzky čarodějnic. Spoustu šamanů najdete v Koreji. Zpravidla umějí dobře zeměpis, když mají schůzi, sedí v jurtě, vyprávějí kudy letí a co vidí. Zvláště nebezpeční jsou “černí šamani”, kteří používají své schopnosti k negativním cílům. Ti napáchali v Khakassii spoustu škody, podobně jako zloději dobytka či koní, s tím rozdílem, že šaman vám ukradne duši.

Z článku v UNI, 2008/7