Sibiřská kronika 6: Šamanka s pilotní licencí

25. 8. 2008 | Rubriky: 2008,Články,UNI

Roku 2003, kdy vznikly rozhovory z předchozích dílů tohoto sibiřského seriálu, působil v abakanském divadle Skazka jako režisér Zhenia Ibragimov (původem z kavkazské Čerkesie) se svoji českou manželkou, Danou. Složení divadelního souboru je dobrým příkladem, jak se paměť národa prolíná se soudobou kulturou. Hraje tu například Alisa Kyzlasová, zasloužilá umělkyně Ruské federace, jejíž babička byla šamanka. Alisa vystupuje v divadle Skazka s šamanským bubnem. Vypráví o ní i kanadská hráčka na violoncello, Kira Van Deusen, autorka knížky Singing Story Healing Drum – Shamans and Storytellers of Turkic Siberia [McGill-Queens University Press]:

“Na konci mého pobytu v Khakassii jsem se účastnila obřadu, na němž se vysvěcoval nový šamanský buben. Probíhal v domově majitelky, Alisy Kyzlasové, která ho používá k šamanským praktikám v divadle. Obřad řídila Tania Kobezhiková. Nejprve zapálila tři svíčky a postavila je do trojúhelníku, v jehož středu stála Alisa. Poté, kdy buben i jeho majitelku nechala ovanout kouřem z větve posvátného jalovce artyš a dalších bylin, začala Tania hrát na buben a přitom bedlivě sledovala jeho majitelku. Všimla jsem si, že se snaží sladit zvuk i ducha bubnu s energií Alisy. Když bubnování skončilo, Alisa nám vyprávěla, jací duchové zvířat se jí zjevili v době, kdy už byla s bubnem sladěna. Obřad končil instrukcemi, co je s bubnem dovoleno a co je naopak zakázáno na veřejných představeních.”

V textu na svých internetových stránkách Kira Van Deusen píše: “Kobezhiková pochází ze šamanské rodiny, a podobně jako v případě většiny sibiřských tradic, je šamanství dědičné. Šamanské vlohy se obvykle projeví v dětství, ale její rodiče byli vzhledem k pronásledování šamanů za sovětské éry velmi opatrní. Kobezhikova prošla sovětským školstvím, jejím oborem je archeologie. Své znalosti z postgraduálního studia spolu se svými psychickými schopnostmi používá k tomu, že archeologům pomáhá hledat i dešifrovat vykopávky. Otevřela si kliniku ve dvou místnostech abakanského hotelu, což jí ale poněkud omezuje v praktikách, které vyžadují bubnování či přítomnost živých zvířat. Na druhou stranu jsou ale její služby dostupné pro širokou městskou klientelu.”

Tania Kobezhiková působí jako nenápadná, ale velmi pozorná a soustředěná žena. Když jsme se jednoho slunečného odpoledne v létě 2003 setkali v pouličním baru v baru v Abakanu, poskytla mi následující rozhovor:

Jakou máte profesi? A jakého koníčka?

Jezdím po vesnicích, léčím lidi. To je moje práce, a ne můj koníček.

A co tedy děláte po práci?

Trávím ráda čas v přírodě, toulám se v tajze a po horách, setkávám se zvířaty. Já jsem v tom prostředí vyrostla a nebojím se.

Byl ve vaší rodině nějaký šaman?

Moje babička byla slavná šamanka, můj děd nebyl šaman, ale léčil bylinami, také jsme měli v rodině hrdelní pěvce a vypravěče. Mého dědečka-léčitele zastřelili v roce 1937, měl 5 dětí. Někdo ho udal, odvezli ho neznámo kam, pak nám oznámili, že byl zastřelen na útěku. To byla oficiální verze, kterou jsme si nemohli ověřit.

Proběhl nějaký soudní proces?

Ne. Prostě ho sebrali a odvezli. Tehdy to dělali celoplošně, šamany deportovali. K rehabilitaci došlo koncem 80. let, tedy v době perestrojky.

A do té doby bylo tedy praktikovat šamanismus velmi nebezpečné?

Lidé za mnou chodili, abych jim udělala masáž, žádali mě o radu, a to i v rodinných problémech. Trochu jsem zkoušela bubnovat. Ale léčit s bubnem bylo nebezpečné, to se muselo dělat potají. Takhle skrytě se to praktikovalo v 70. a 80. letech, před perestrojkou. Nebylo to už tak nebezpečné jako za Stalina, ale dělali jsme to tajně.

Když si šaman pořídí nový buben, musí ho nějak iniciovat?

Výroba bubnu je jednoduchá a zároveň složitá. Když chcete buben jen na hudbu, je to jednoduché. Ale šamanský buben pracuje i s duší a to je složité.

Může na šamanský buben sáhnout i nešaman?

Existují specielní rituály, při nichž se bubnu může dotknout i publikum.

Existují šamani, kteří neléčí, ale škodí?

Existují bílí a černí šamani, a ti černí jsou nebezpeční. Každý šaman může komunikovat jak s duchy vrchního světa, tak spodního světa, můžete si vybrat, vše záleží jen na vás, je to podobný druh volby jaký děláte i když nejste šaman.

Kontinuita šamanů na Sibiři se přerušila, co děláte pro její obnovu?:

Řada lidí mě žádá, abych je učila. Člověk může mít jednoho žáka anebo celou třídu, obojí je možné, záleží na situaci, někdy je dokonce zapotřebí oslovit širší okruh, tradice se přetrhla, a je tedy zapotřebí doplnit chybějící vzdělání. Některé zákonitosti by měla znát širší veřejnost – je to podobné jako kdysi boj s negramotností. Základní pravidla by měl znát každý. Pokud se člověk šamanem narodil, pak z něj duchové šamana udělají.

Co když člověk nechce? Může odmítnout stát se šamanem?

To jsem poznala na vlastní kůži. Když odmítnete, můžete se zbláznit nebo umřít. V mé rodině čekali, že se narodí šaman. Narodila jsem se ve zvláštní situaci, moje matka zrovna jela na lodi přes řeku. V té chvíli se objevila spousta zvláštních znamení. Na loďku přiletěl orel, umýt mě pomáhal muž, což je Khakassii neobvyklé. Ale já jsem vůbec nebyla ochotná stát se šamankou. Dospívala jsem v 70. letech v éře Komsomolu, měla jsem ráda sport, vystudovala jsem univerzitu, a říkala jsem si: proč bych někde měla šaškovat s šamanským bubnem? Ale pak jsem těžce onemocněla, celý rok jsem se sotva mohla pohnout. Lidé ve vesnici za mnou chodili, radili mi, že bych to spíš měla vzít.

Prošla jste nějakým školením?

Ne. Jen v dětství mi vyprávěli o šamanech. Všechno mě naučili duchové.

Jaký sport pěstujete?

Lyžuji, alpinismus, byla jsem i na Kavkaze a na Pamiru, lezla jsem na čyřtisícovky, také řídím letadlo, studovala jsem biologii a zeměpis.

V Kyzylu, hlavním městě Tuvy, zřídili šamanskou kliniku. Zajímalo by mě tedy, jestli mohou šamani spolupracovat v teamu? V tradičních podmínkách přece něco takového nebylo možné, ten slabší šaman musel vždy ustoupit před silnějším. Platí to dodnes?

To má psychologické důvody: dříve musel každý šaman demonstrovat svoji sílu, každý měl své teritorium, podobně jako má medvěd svůj revír. Proto vznikaly ty konflikty. Dnes je ale odlišná situace.

Před několika dny, na půlnočním rituálu při festivalu Sajanskoje kolco, hrála tuvinská šamanka Ai Churek jeden rytmus, a doprovázel ji druhý buben jehož rytmus se jakoby prolínal s tím prvním. Mají ty rytmy nějaká pravidla, jako třeba u afrického bubnování?

Pokud s ní bubnovala nějaká další šamanka, tak ty rytmy řídí duchové. Nepředstavujte si, že souhra šamanů probíhá jako v nějakém orchestru, každý z nich je individuum.

Pokud mají dnes Rusku šamani prostor ke svobodné práci, objevují se i šarlatáni?

To se samozřejmě může stát, ale pokud šaman nemá výsledky, lidé si to mezi sebou řeknou, a on přijde o zákazníky.

Pracujete jen v Khakassii nebo i jinde?

V Rusku, Burjatsku, Tuvě, Mongolsku, Petrohradu, ve Spojených státech, Kanadě, i Řecku.

Berete za vaši práci peníze? A kolik?

Já nemám fixní tarif. Někdy mi zaplatí cestu. Jindy mi řeknou, prosím přijeďte, dáme vám kolik můžeme. Pokud mě ten člověk doopravdy potřebuje, nehledí na výdaje. Řadě lidí ale pomáhám gratis.

Jaká je hudební náplň vašich obřadů?

Vedle bubnu hraju na khomus, tedy brumli, a zpívám khakassky.

Z článku v UNI, 2008/8