Sibiřská kronika 9: Hrdelní pěvci v opeře
29. 9. 2008 | Rubriky: 2008,Články,UNI
Ještě před dvaceti lety znali hrdelní zpěvy z Tuvy či Mongolska jen specializovaní muzikologové, jedinými dostupnými záznamy byly terénní nahrávky, které vydala sovětská značka Melodia či maďarský Hungaroton. Situace se ale změnila, když se po perestrojce otevřely hranice a skupiny z Asie začaly cestovat na západ. Vůbec první nahrávky hrdelního zpěvu na CD, které byly určeny pro světovou veřejnost, vydal v Holandsku roku 1991 Bernard Kleikamp na své značce PAN, která se dodnes specializuje na ty méně komerční proudy world music. Kleikampovi se tehdy zřejmě jako vůbec prvnímu podařilo přivést do moderního západního nahrávacího studia hrdelní zpěváky z Tuvy. Byli to členové Tuva Ensemblu. Když o dva roky později přijel do Tuvy Dalajláma, dva z těchto elitních mistrů khöömei získali čestnou roli přivítat ho zpěvem: Gennadi Tumat a Kaigal-ool Khovalyg. Ten se poději stal vedoucím světově nejznámější tuvinské skupiny Huun-Huur Tu. Následující rozhovor s Bernardem Kleikampem proběhl letos na jaře v Rotterdamu v průběhu hudebního veletrhu Dutch Blend (www.dutchblendworldmusicguide.com).
Vzpomínáte si, kdy jste poprvé slyšel hrdelní zpěv?
Roku 1988 z vinylového alba francouzské etnografické značky Ocora, na němž byl jeden track vydaný v licenci sovětské značky Melodie. Takže, o tom hudebním žánru jsem věděl, ale naživo jsem jej poznal až o tři roky později.
První z vašich tuvinských alb, Music From the Land of Eagles, vyšlo roku 1991. Jak došlo k jeho natáčení?
Kapela byla v březnu na turné v Evropě, tak jsem se jich na koncertu zeptal, jestli chtějí natočit CD, které pak vzniklo během jednoho dne. Měli s sebou manažera který vypadal spíš jako bodyguard a s hudbou neměl zkušenosti. Tvářil se jako zarputilý vyjednávač, s natáčením souhlasil, ale trval na tom že CD nebude delší než 45 minut. Nakonec nám ve studiu zbyla volná hodina na další písničku, ale on byl zásadně proti. Natáčel jsem se třemi členy tehdejšího Tuva Ensemble, což byli Gennadi Tumat, v té době dle mého názoru nejtalentovanější zpěvák žánru, Kaigal-ool Khovalyg, který je dodnes členem Huun Huur Tu, a Kongar-Ool Ondar, dnes známý hlavně jako pedagog. O rok později přijeli na další turné, které bylo taky v triu, ale Kongar-Oola nahradil Anatoli Kuular, který pak působil v Huun-Huur Tu až do roku 2003. A v téhle sestavě také vystoupili na Folk Festivalu rozhlasu WDR v Kolíně nad Rýnem, což bylo i nafilmováno, já jsem dostal nedávno kopii na betacamu, a rád bych záznam vydal na DVD.
Zdá se tedy, že Tuva Ensemble byl štědrým zdrojem talentů, Kolik členů měla vlastně plná sestava?
Když jsem je se svojí agenturou Paradox pozval na turné o rok později, přijelo asi 9 lidí, a skupina se brzy poté rozštěpila, protože Kaigal-ool Khovalyg a Gennadi Tumat neměli chuť vystupovat společně, každý chtěl být hvězdou ve vlastní skupině. Ten pocit byl vzájemný. Nějakou dobu tedy existovaly dva různé Tuva Ensembly. Já jsem pracoval s oběma: s tou částí, z níž vznikli Huun-Huur Tu, jsem jel roku 1993 na turné do USA a Kanady, ale pak jsem se rozhodl pokračovat dál jen s tou druhou frakcí, vedenou Gennadi Tumatem, protože jsem ho považoval za talentovanějšího a také víc excentrického. Ten ale bohužel o několik let později zemřel.
Do svého studia je tehdy pozval Frank Zappa, a natočil s nimi velmi bláznivou jam session na níž dále přizval Chieftains a Johnny Guitar Watsona.
To setkání zdokumentovala televize BBC, a došlo k němu několik měsíců před Zappovou smrtí. Zappa zemřel v prosinci 1993.
Nemáte teď po 15 letech, když jsou Huun-Huur Tu trvale úspěšní, pocit že vy jste jim vyšlapal cestu a někdo jiný sklízí úspěchy?
Cestu jsem jim vyšlapal, ale bylo to moje rozhodnutí, že s nimi nebudu dál pracovat. V té chvíli přece nikdo nemohl předvídat, jak se věci budou dál vyvíjet, takže nemám, co bych někomu vyčítal.
Také se vám podařilo uvést Tuva Ensemble na operní podium, v rámci velmi prestižního Holland Festivalu. Jak to probíhalo?
Holandský skladatel Guus Janssen je obsadil do své opery Noach, která je variací na příběh Noemovy archy. Skupinu jsme pozvali asi půl roku před dokončením kompozice, protože skladatel potřeboval získat představu, čeho jsou ti zpěváci schopní, aby to pak zakomponoval do opery. Přípravy byly velmi rozsáhlé a detailní. A protože tři ze čtyř Tuvinců neznali noty a skladatel jim tedy nemohl poslat partitury, museli přijet šest týdnů před premiérou, aby všechno nacvičili. Vysvětlováním a předváděním se nakonec dopracovali k výsledku. Opera měla velký úspěch, hrála se asi desetkrát, a pak ji za tři roky uvedli znovu. Já jsem jednu nahrávku zařadil na posmrtné album Gennadi Tumata, které vyšlo roku 2000.
A v témže roce přijel Tuva Ensemble do střední Evropy na festival do Rudolstadtu, kde vystoupil už pod svým novým názvem Ay-Kherel. Hudebníkům z izolované země uprostřed Asie se během dvou let otevřely dveře do západního světa. Neměli z toho kulturní šok?
Z dnešního pohledu mohu potvrdit že ano. A také se musím přiznat, že tehdy jsem vůbec netušil, jak velký je pro ně problém vzdálit se z domova na delší dobu a cestovat. Někdy jsem jim naplánoval turné na 8 či 10 týdnů, i když únosná doba byly maximálně 4 týdny. To, že jsou mimo domovské prostředí a nemají svoji obvyklou stravu, je hodně stresovalo. Mezi Tuvinci obecně a hrdelními zpěváky zvláště byla už tehdy silná náklonnost k alkoholismu. A když byli na turné, ztratili jakýkoli denní řád a motivaci. Nechodili po městě a nákupech či památkách, protože to nepatří k jejich kultuře. A tak se zavřeli v hotelovém pokoji a pili.
Tuvinci tvrdí, že alkohol do jejich kultury patří, ale v tradičním životě byl povolen jen pro bezúhonné zralé muže, kteří úspěšně založli rodinu a vychovali potomky. Nynější alkoholismus tam prý zavedli Rusové, když v 50.letech čepovali na náměstí v hlavním městě Kyzylu zadarmo vodku z cisteren, aby zlomili národní charakter Tuvinců.
Alkoholismus má v Tuvě drastické rozměry. Tři z celkem čtyř členů skupiny, která hrála v opeře Noach i v Rudolatadtu, do dvou let zemřeli. Gennadi Tumat dostal na Silvestra infarkt, Orlan Chudekpen spáchal sebevraždu, Leonid Oorzhak pil natolik, že jsme ho ráno museli v hotelu často násilím budit a nalévat do něj čaj. Zemřel ve 30 letech na selhání ledvin.
V ruských archivech jsou určitě velmi cenné historické nahrávky hrdelního zpěvu. Máte k nim přístup?
Albm Uzlyau, které zachycuje hrdelní zpěvy z Altaje, Tuvy i Uralu, jsem vydal ve spolupráci s moskevským muzikologem Vyacheslavem Shchurovem. Loni mě pozval do Moskvy na oslavu svých 70. narozenin. Roku 1967 ho sovětská značka Melodia vyslala natáčet terénní nahrávky do Tuvy. Výsledky z té expedice jsou i v jeho soukromém archivu. V archivech Melodie existují také nahrávky ze 30. let, ale mě se je tam nepodařilo najít. A před deseti lety jsem koupil hodinu a půl hudby z tuvinské televize. Měly to být jen historické nahrávky hrdelního zpěvu, ale trochu mě podvedli, protože polovinu tvoří písničky s doprovodem klavíru. Zbytek jsou ale autentické nahrávky z 50. a 60. let. Vydal bych je, ale na jedno CD to je málo.
Kolikrát jste byl v Tuvě?
Mnohokrát mě pozvali, ale nikdy to nevyšlo. Loni na poslední chvíli změnili termín festivalu, na který jsem chtěl přijet, a já jsem pak nechtěně strávil týden v Moskvě.
Z článku v UNI, 2008/9
