Snakefarm

6. 5. 2013 | Rubriky: 2013,Články,Rock & Pop

Nejobskurnější z kultovních kapel poprvé v Praze

Zpěvačka Anna Domino si nemůže stěžovat na nedostatek podnětů. Narodila se v Japonsku, vyrůstala v Itálii i Kanadě. Mnohokrát stanula na počátku cesty, která by ji dovedla k úspěšné kariéře, pokud by ovšem nenastalo ono příslovečné kdyby.

Pamětníci tvrdí, že to byla původně ona, kdo přišel s písničkářským stylem, jímž se později proslavila o tři roky mladší Suzanne Vega. Anebo že její chytře napsané skladby mohly získat stejný potenciál, jako hity dua Eurythmics. Mimo veškerou diskusi je fakt, že její mix pomalých, zvukově vybroušených rytmů se zdrženlivým hypnotickým zpěvem předznamenal styl později známý jako trip-hop a umělce jako Björk či Portishead.

V devíti na Beatles

Její kariéra je stejně přehledná jako roční období. V každém z nich zpěvačka oslnila hrstku labužníků novým albem, její kultovní statut zazářil, a poté nečekaně a záhadně zmizela. A i když o anglicky zpívajících umělcích v této rubrice píšeme jen zřídka, její vrcholná alba v sestavě Snakefarm sem patří, jsou totiž – podobně jako velká část world music – rafinovaným spojením lokálních kořenů se současným hudebním jazykem. Dnes je Anna Domino součástí veteránské generace, první rockovou zkušeností prošla ve svých 9 letech, když ji otec vzal v Detroitu roku 1965 na koncert Beatles.

“Můj dědeček byl bankéř, o všechno přišel v době krize a potom založil soukromou školu, do níž samozřejmě chodili oba jeho synové, tedy i můj otec,” vzpomíná zpěvačka v rozhovoru pro britský časopis fRoots. Prvním absolventem této školy byl světově proslulý a kontroverzní spisovatel William Burroughs. Rodiče byli angažovaní v hnutí za občanská práva, účastnili se protestů a za občanskou neposlušnost se občas dostali do vězení. “Můj otec chodil někdy domů opilý, běhal po domě s puškou a vyhrožoval, že nás postřílí. Nikdy jsme se nenudili.”

Zlaté časy v New Yorku

Roku 1977, když se vlády ujímá punk rock, se Anna Domino přesouvá do New Yorku, původně dvoutýdenní návštěva se nakonec protáhne na dvacet let. Pracuje jako bytový architekt v tehdy módních newyorských loftech, navrhuje oblečení a nábytek, zpívá v kapelách. Jedna z nich se jmenuje Polyrock, její album – poté co ji Anna opustí – produkuje nový objev newyorského minimalismu, Philip Glass. Ohniskem subkultury se stává Mudd Club, který je pro Annu druhým domovem. “Obvykle jsme tam vydrželi do tří do rána, pak jsme zašli za roh najíst se do Dave’s Luncheonette,” tedy non stop kavárny kde personál z Mudd Clubu končil každodenní směnu. Vejce, toast, hranolky a hrůzné kafe, vše za dolar. “A pak jsme courali po městě až do rozbřesku. Anebo jsme vylezli na nějakou z newyorských střech pozorovat úchvatný východ slunce. Řadu nocí jsem takhle strávila ve společnosti Talking Heads a viděla jsem několik východů slunce na Washington Square ve společnosti Briana Ena.” K této subkultuře patřil i Andy Warhol. “Nikdy jsem ho neměla ráda, byl tak chladný a manipulativní. Jednou jsem vystupovala v klubu Tier 3 se skupinou krásných německých holek, Mania D, náš koncept byl, že všechny používáme stejnou rtěnku. Jedna z nich se zeptala: Jdu do centra. Nepotřebujete něco? Já nevěděla co tím myslí. Koupila heroin pro všechny, byla jsem taková naivka.” Anna se nakonec v žádné kapele nechytla, a koupila si levný Korg, jako perkuse používala kuchyňské náčiní, stínítko lampy a zapalovač Zippo. Když dokončila demokazetu, její kamarádka, zpěvačka Miranda Dali jí dala tip. Belgický producent Michel Duval, u jehož značky Crepuscule vydávala alba, hledá další ženské hlasy z New Yorku. Potkají se na koncertě, kde hraje průkopník hip-hopu Africa Bambaataa z Bronxu a jeho Soul Sonic Force, Anna mu posílá kazetu a několik měsíců poté dostane odpověď a letenku do Bruselu. První nahrávku, Trust in Love, vyhlásí vlivný britský týdeník NME singlem týdne, hraje ho John Peel na BBC. Duval objednává studio a muzikanty z Tuxedomoon z Kalifornie, výsledkem je minialbum East & West. O dva roky později komentuje Anna v týdeníku Sounds své písně: “I když tématem je často prohra a texty působí jako drtivé břemeno, nemyslím si že nastane konec světa. Ale připouštím, že skládám z pozice člověka, který nemá věci pod kontrolou.” Další dráhu zpěvačky zásadně změní rok 1986, kdy natáčí s Michelem Delorym, Belgičanem jehož kytarové party jsou pro Annu naprostým ideálem. Michel sice nemluví anglicky, ale během 48denního turné se z obou umělců stane milenecký pár.

Mordýřské balady v novém kabátě

V 90. letech se oba umělci odmlčeli, ale čekání na další album se vyplatilo, Anna Domino a Michel Delory se vracejí pod společným jménem Snakefarm. Album s příznačným názvem Songs From My Funeral, Písně z mého pohřbu, přináší sbírku často nahrávaných amerických balad, známých třeba od Johnny Cashe, Animals či Louise Armstronga. Dvojice se soustředila zvláště na epické historky o vraždách, pití či vězení, nechybí tu Dům u vycházejícího slunce, což je navzdory poetickému názvu drsný příběh z neworleanského bordelu. V tomto kontextu ještě silněji vyniká citová zdrženlivost i fatální, hypnotický zpěv Anny, který je ovšem propojen s tanečním rytmem. Výsledný kontrast není pocitově příliš vzdálený starým Doors. Zpěvačka přiznává, že vůbec netušila že by tohle spojení mohlo fungovat. “Ty písně jsou dlouhé litanie s důrazem na slovo, některé z nich mají 67 slok! Začali jsme tedy s St James Infirmary a Streets Of Laredo, a ráno jsme už měli hrubé obrysy.” Album vzbudilo velký zájem kritiky a umístilo se ve výročních anketách. Poté se umělci opět po anglicku vytratili ze scény, a stejně nečekaně se vrátili roku 2011 s albem My Halo at Half-Light.

Další pauza byla relativně krátká. Na jaro 2013 naplánovali Anna a Michel unplugged miniturné s koncerty v Londýně, Kalifornii i Německu, poslední přidané vystoupení bylo v Praze ve středu 27.března v Cafe v lese.

Psáno pro Rock & Pop, 2013/3