Sommelo festival, Kalevala i medvědi, Finsko

3. 10. 2011 | Rubriky: 2011,Články,Rock & Pop

Pohanská hudba z obou stran finsko-ruské hranice

Karélie je pro Finy podobným symbolem, jakým je na Moravě Horňácko. Lékař a literát Elias Lönnrot sbíral v tomto izolovaném regionu v 19. století tradiční zpěvy, z nichž pak sestavil epos Kalevala. Ten později inspiroval Tolkienova Pána prstenů a dodnes z něj čerpají stovky finských skupin.

Karélie leží těsně pod polárním kruhem na obou stranách finsko-ruské hranice, mluví se zde finským dialektem. V červenci tu každoročně probíhá festival Sommelo. Jeho první část se koná ve finském městečku Kuhmo, a poté část publika i účinkujících nasedne do autobusů a vydá se na nepříliš pohodlnou cestu na východ. Nejprve překračujeme ruskou hranici: ploty i ostnaté dráty připomínají totalitní minulost. Po zdlouhavém čekání u celkem čtyř checkpointů se asfaltová silnice změní v hrbolatou lesní cestu, stopadesátikilometrový úsek do městečka Uhtua zabere skoro celý den. Příroda je tu ale stejně nedotčená jako za časů Eliase Lönnrota, který Karélií cestoval pěšky či lodičkami přes jezera, z nichž některá jsou desítky kilometrů dlouhá. Texty, které tu nasbíral, jsou plné archaických symbolů a nedotčené křesťanstvím. To má historickou příčinu: tato část Karélie byla i v minulosti pod ruskou správou, místní lidé tedy ruským misionářům nerozuměli a dlouho se drželi se svých pohanských zvyků.

V době Sovětského svazu se finsko-ruská hranice neprodyšně uzavřela, mnohé z vesniček zanikly, obyvatelé byli za Stalinovy vlády deportováni. Dnes se ruská i finská Karelie stala atraktivní destinací kulturní turistiky. Kuhmo hostí například i jeden z nejzajímavějších evropských festivalů komorní hudby, v lesích jsou turistické základny, v nichž můžete pozorovat medvědy. K hlavním atrakcím festivalu Sommelo patřila dvojice finských zpěvaček, které byly před dvaceti lety součástí průkopnické švédské skupiny Hedningarna. Obě jsou navíc zajímavé instrumentalistky: Liisa Matveinen hraje na citeru kantele, finský národní nástroj, a Tellu Turkka na klávesové housle moraharp a bubínek udu.

Koncert jste uzavřely trojicí písní bez pauzy, zřejmě jde o příběhy které na sebe navazují?

Tellu Turkka: Je to příběh dívky Anni, hodně smutný, ale velmi silný a krásný, jmenuje se Tuonelaan, Smrt. V té první písničce je Anni znásilněna, ve druhé spáchá sebevraždu, leží v rakvi a čeká až bude pohřbena. Přitom stále zpívá, a sice že už dlouho zpívat nebude a že na ní brzo poroste tráva a stromy. A v té třetí písni se vdává.
Liisa Matveinen: Ty texty jsou hodně staré, melodie jsou naše, jen k té třetí písni jsme si text dopsaly samy, chtěly jsme skladbám dodat happyend.

Svatba mrtvé dívky je podle vás happyend? Není to trochu drsné?

Liisa: My to ve Finsku vidíme jinak. Je to svatební píseň pro Anni, která se setkává se Smrtí, a bude se vdávat za jejího syna, který ji požádal o ruku.

Do finského pekla čert nesmí

U nás Smrt symbolizuje zubatá s kosou. I to je ve Finsku jinak?

Liisa: My nezpíváme o téhle Smrti. Ta píseň je o lidech, kteří po smrti žijí v podsvětí, což je šamanský, či chcete-li pohanský princip. Naše podsvětí je něco jiného než vaše peklo s čerty, což je křesťanský vynález.

Ta vaše Anni je tedy něco jako zombie?

Tellu: Nene. Představte si antiku. Řeka Hades. Bohyně Persefona, která vládne podsvětí. V říši mrtvých se lidé přece také vdávají. Celý ten trojdílný příběh jsme vydaly na našem živém albu Viena Naisia, což jsou písně z obou stran hranice – z finské i ruské Karelie.

Naisia znamená tuším ženy, a viena?

Liisa : Viena je ženské křestní jméno, ale také se tak jmenuje řeka, která protéká Karélií a vlévá se do Bílého moře. Bílé moře se finsky nejmenuje Bílé, ale Viena, což je i naše označení pro ruskou část Karélie. Naše album Viena Naisia tedy zachycuje písně o ženách z této oblasti, což je trochu jiný pohled než prezentuje epos Kalevala, který akcentuje spíše mužské hrdiny.

To je pravda. Když čtete Kalevalu, jsou tam jen muži a jejich odvážné kousky – ale žádné ženy.

Tellu: My zpíváme ty původní příběhy, z nichž později vznikla Kalevala. Když Lönnrot příběhy skládal dohromady, vybral spíš ty mužské, protože si to žádala tehdejší doba. Tehdy bylo nemyslitelné, že by v eposu hrály ženy větší roli. A my je proto zpíváme.

Liisa: Já Lonrothovu práci respektuji, ale on to v té době musel udělat způsobem jakým to udělal. Aby to fungovalo a uspělo. Ale my jsme zkoumaly ty původní básně a našly jsme v nich spoustu humoru, poesie, silnou ženskou stránku.

Tellu: Všechny ty ženy jsou něčí dcery, manželky, milenky či matky nějakého chlapa, a vždycky se snažily vyřešit problémy co ti chlapi vytvořili svým nezodpovědným chováním.

Severské Amazonky

Od Kalevaly jste ve Finsku udělali velký krok dopředu. Na finské scéně teď dominují ženské skupiny, včetně vás i té vůbec nejznámější finské sestavy, Värttinä. Je to jen souhra náhod?

Liisa: Finské ženy jsou hodně silné, když v téhle zemi dokážou přežít. A styl našeho zpěvu přibarvují zvukové kvality finštiny.

Někdy se zdá, že samotná finština má tak silný rytmus, že zpěv ani nepotřebuje doprovod bicích. Když žijete v téhle krajině, plné jezer a lesů, ovlivňuje to nějak vaší hudbu?

Liisa: Ovlivňuje to nejen hudbu, ale celou finskou náturu, nejsilnější vliv má střídání období. V zimě skoro všechno zanikne, a na jaře se vše znovu vzchopí k životu. To u nás lidé prožívají velmi silně, tak silná změna z vás udělá úplně jiného člověka.

Chvála tuzemáku

Vy jste u nás kdysi hrály na festivalu v Rožnově.

Liisa: To bylo roku 2000, krásný festival v krásném prostředí, zrovna když jsme vydaly naše album Mateli.

Co vám nejvíc utkvělo v paměti?

Tellu: Že máte v Česku strašně dobrý rum. Vlastně to prý není opravdický rum, spíš nějaká lokální specialita.

Tuzemský rum?

Tellu: Ano, tak se to jmenovalo. Díky jeho konzumaci se nám tolik vryl do paměti.

Psáno pro Rock & Pop, 2011/9