Staff Benda Bilili

10. 10. 2011 | Rubriky: 2011,Články,UNI

Kongo jako zemi krutých extrémů barvitě vykreslil Joseph Conrad ve své knize Srdce temnoty, která se později stala inspirací pro Coppolův film Apokalypsa. O to větším překvapením je, že z Kinshasy, sídla krutovládců, jednoho z nejdrsnějších míst planety a totálně nefunkčního hlavního města Konga, přichází naopak hudba plná pozitivní energie, nezakalená ani kapkou hořkosti. Nejnovějším příkladem je Staff Benda Bilili, skupina, jejíž historie je stejně nepravděpodobná jako děj filmu Milionář z chatrče.

Aby nedošlo k nedorozumění, hned z kraje je dobré vyjasnit základní fakta. Sestavu tvoří vozíčkáři, ale jejich invalidita v tomto případě neslouží jako vějička k nějaké charitativní kampani: tito postižení dokazují na podiu každou vteřinu, že jsou vítězi, nikoli obětmi. Jejich hudba není žádné muzeální “etno”, ale plnokrevný taneční odvaz, propojující kytary s africkými i latinskými rytmy, které v tomto případě nejsou žádnou vykalkulovanou přísadou. Kubánská hudba získala v Kongu i jiných částech Afriky roli legitimního, obecně srozumitelného jazyka, podobně jako u nás anglosaský rock.

Skupině otevřel cestu ke mezinárodnímu publiku belgický team, který za podobně extrémních podmínek, v době krvavého pádu Ceausescovy diktatury, přivedl na světové festivaly romskou skupinu Taraf de Haidouks. Pracovat s Afričany z Konga je ale o něco složitější, zhruba polovina z investovaných 20 tisíc dolarů padla na úplatky africké byrokracii: “Jen abyste dostali formulář na žádost o pas, musíte zaplatit 20 dolarů. Lidé na ministerstvu nedostávají plat, takže prostředky k obživě si musejí získat jinak,” říká Michel Winter, jeden z belgických producentů. Ten ale není skutečným “objevitelem” kapely. Jeho mravenčí práci předcházela extrémně vyčerpávající odyssea dvou francouzských filmařů, kteří v Kinshase natočili sérii dokumentů. Poslední z nich, o Staff Benda, se promítá v rámci Respect Festivalu na půdě Francouzského institutu v Praze 2., 7., a 9. června.

Prvním impulsem k cestě do Kinshasy bylo podle jednoho z dokumentaristů, Renauda Barreta, zachytit demobilizační tábory dětských vojáků: “Znal jsem Afriku dobře. Všude byla hudba, nejen Koffi Olomide [tj sacharinový konžský pop, pozn. aut], ale skutečná hudba ghetta. Kinshasa je obrovský kotel se 400 etnickými skupinami, které mají společný charakter, jistou melancholii v hlasech i melodiích, a do-it-yourself hudební nástroje, vyrobené z předmětů ze smetiště, nejen kvůli chudobě, ale i k dosažení určitého zvuku. Skoro jakoby celé to město mělo recyklovanou do-it-yourself duši. ” Oba bílí filmaři v chaotickém prostředí Kinshasy nejprve tápali: aniž by to plánovali, s kamerami se ocitli na náměstí před policejním ředitelstvím, a byli zatčeni: “Ten chlapík v tmavých brýlích si od nás vzal povolení k natáčení, držel ho vzhůru nohama a předstíral, že ho studuje. Vyděsilo nás to, protože tehdy jsme ještě nechápali místní smysl pro humor. Pak přivedli chlapa, jemuž říkali Gorilla, obra s oslintanými rty a krvavýma očima. Skončili jsme v cele, s výhledem na ulici, a sledovali jsme jak se Benda Bilili shlukli na protějším chodníku. Nastartovali svá motocyklová invalidní vozítka, torpédovali brány do policejní stanice, a křičeli: ‘Pusťe naše bělochy, oni nám dají obživu, oni jsou náš kupón na oběd. Pusťte je, jinak máte všichni problém.’ A major, který měl trochu víc důvtipu než jeho kolegové na stanici, se trošku vyděsil, protože v Kinshase vozíčkáře nikdo nebere na lehkou váhu.”

To má své historické důvody: k přežití pomohl vozíčkářům jeden ze vzácných pozitivních počinů bývalého diktátora Mobutu, který tělesně postižené zprostil povinnosti platit clo. Nešlo jen o válečné invalidy, ale především o oběti obrny, která je v Kongu velkým problémem. Díky strategické poloze Kinshasy tak vozíčkáři získali lukrativní příležitost k obživě. Na opačném břehu hraniční řeky Kongo totiž leží Brazzaville, hlavní město státu, který se shodou okolností též jmenuje Kongo. Přes den hudebníci na svých motorizovaných tříkolkách převážejí cigarety a benzín, při čemž jim pomáhají pouliční děti, které s vozíčkáři žijí ve zvláštní symbioze. “Všichni ti lidé na okraji společnosti, invalidi, sirotci, prostitutky, drží v Kinshase spolu,” vysvětluje Michel Winter.

Muzikanti vycítili, že oba běloši s kamerami nejsou zcela obyčejní cizinci, kteří nabídnou almužnu, anebo jim dokonce koupí hudební nástroj. “Věřili nám, a víte proč? Protože jsme se do Kinshasy třikrát či čtyřikrát vrátili. A vždy za těmi samými lidmi. Nebyli jsme jako ti žvaniví žurnalisté, kteří každému říkají, jak je jeho hudba skvělá a jak ho dostanou do frankofonní televize. Ale přijížděli jsme uprostřed totální krize gramofonových společností. V době katastrofy. Uvědomíte si, že poskytovat gramofonové firmě vše, co jste tak těžce posbírali, je jako naložit veškerý svůj majetek na loď která se potápí. Všichni ti šéfové vám vysvětlují, co je dobré a co je špatné zatímco každý den prodělávají miliony, protože oni sami už dávno nemají potuchy co je dobré a špatné: ztratili kontakt s realitou. Ti byli jak Titanic. Uvědomili jsme si celou tu absurditu. My pracujeme s muzikanty kteří jsou ve stavu akutního nebezpečí co se týče zdravotních podmínek a života vůbec, a bavíme se o nich s lidmi z velkých firem, které mají bůhvíkolik tisíc zaměstnanců. A člověk si pak řekne: Kam se poděla hudba? Oni mluví jen o tom, jaký to přinese zisk.”

Než dokumentaristé svůj projekt dokončili, brzy se ocitli na stejné životní úrovni jako místní bezdomovci: došly jim peníze. “V jedné chvíli jsme prožívali totéž, co Benda Bilili. Ztratili jsme 8 kilo za půl roku. Muzikanti viděli, že jsme na tom bídně – a pro ně se tehdy naopak začaly otevírat možnosti. Ještě nejezdili na turné, ale zařídili jsme jim pár koncertů, aby se otrkali na podiu a něco si vydělali. Byli chvíle, kdy nám podstrčili sto dolarů, abychom mohli točit dál. Člověk se v Kongu stane trochu banditou, psancem protože tak funguje ten systém. Taky se z váš stane trochu lhář, v tom nejlepším slova smyslu,” říká Renaud Barret, jeden z dokumentaristů. “Když pracujete s muzikanty z Konga, neděláte to s fakturami, výplatními páskami, potvrzeními o tomhle a tamtom jako ve Francii. Dáte každému pětistovku, nic neřešíte, a pokud pak musíte prokázat výdaje, napíšete falešnou fakturu. V Kongu není žádný Svaz hudebníků a výkonných umělců. A pokud by tam byl, tak ho povede chlap, který shrábne všechny peníze a nikomu dalšímu nic nedá.”

Když před dvěma lety získali Staff Benda Bilili cenu na veletrhu Womex v Kodani, manažer Michel Winter vysvětloval svoji motivaci: “Když jsem se do tohoto projektu pustil, můj první cíl byl, aby každý z nich měl kde bydlet. Na tom teď pracujeme. Budou se stěhovat z ulice pod střechu.” Ale nejedná se pak spíš o charitu než o hudbu? “Kašlu vám na charitu. Já dělám svoji práci, a to je hudební produkce. Prorazit do světa s hudbou, která je zajímavá a muzikantům přinese obživu. Pracovat s muzikanty které mám rád a s hudbou kterou miluju. Stačí mi uživit se, nepotřebuju vilu s bazénem nebo helikoptéru. Lidé, co mě znají od začátku, vědí že jsem vždy pracoval s muzikanty kteří přišli odnikud ale nakonec prorazí do světa. Protože mají talent, a protože já věřím, že to co dělají se bude líbit i ostatním, což se obvykle podaří.”

Psáno pro UNI, 2011/6