Steve Tilston: Mezi londýnským undergroundem a Hollywoodem

7. 11. 2022 | Rubriky: 2021,Články,UNI

Jméno kytaristy Steve Tilstona je u nás neznámé – ale jeho příběh inspiroval slavný film Druhá Míza, s Al Pacinem v hlavní roli. Jak k tomu došlo?

Když Tilston vydal před 50 lety své první album a poskytl rozhovor londýnskému undergroundovému časopisu Zig Zag, přečetl si jej John Lennon. Bylo to pár měsíců poté, co se Beatles rozpadli a Lennon chystal album Imagine. Ideály dvacetiletého Tilstona, tedy držet se vlastního gusta bez ohledu na komerční tlaky byly Lennonovi blízké a tak mu napsal dopis, který byl ovšem doručen až o 40 let později. Tilston v rozhovoru pro Zig Zag líčí své obavy: bohatství a sláva mohou negativně ovlivnit mé písně, a Lennon dopisem odpovídá: Bohatství nezmění způsob jak myslíš. Jediný rozdíl je, že se nemusíš starat o peníze, stravu, přístřeší, ale všechny další zážitky, emoce, vztahy, zůstanou stejné jako u kohokoli jiného. Já byl bohatý i chudý a právě tak Yoko – tak co ty nato? Lásku posílá John a Yoko. Tilstonovo loňské, Such Times, se nesnaží z této fascinující historky nijak těžit – a je jen pokračováním příběhu s neměnnými hudebními preferencemi. Vzniklo podobně jako následující rozhovor uprostřed lockdownu.

S jakou hudbou jste vyrůstal? Byla to vinylová LP, rádio, živé koncerty?

Rádio, vinylové singly a později LP. Jeden z prvních koncertů co jsem zažil byl roku 1965 Bob Dylan. To ještě vystupoval sólově a akusticky. Bylo mi patnáct a objevoval jsem svět britských folkových klubů.

Na britské hudebníky vaší generace měla velký vliv americká hudba, hlavně blues. Vzpomínáte si na první impuls, který formoval váš hudební vkus?

Jako dítě jsem miloval George Formbyho, to byl anglický komik, ale taky nazpíval několik skvělých písní a hrál úžasně na banjolele, což je, jak název naznačuje, kříženec banja a ukulele. Vliv americké hudby byl silný i v mém dospívání, čerpali z ní i Beatles a Rolling Stones, a když se prosadili, tak díky nim se pozornost celé mojí generace otočila směrem k domácí tvorbě. Všichni moji vrstevníci hráli v nějaké beatové skupině s elektrickou kytarou.

Sehrál na tomto poli také nějakou roli DJ John Peel a jeho rozhlasová show, směrovaná daleko za hranice mainstreamu?

Určitě – John měl silný vliv a jeho pořady vzbudily velkou odezvu.

Vy se jako písničkář příležitostně uplatňujete i v literatuře, měl jste nějaké oblíbené spisovatele či básníky, kteří by vás ovlivnili?

Protože jsem napůl Welšan, vždy jsem miloval Dylana Thomase, stejně jako irského autora W B Yeatse a samozřejmě Boba Dylana. Silně mě též ovlivnil skotský písničkář a kytarista Bert Jansch, to byl pro mě maják, který ukazoval, kam až lze dojít s autorskými písněmi a propracovaným kytarovým doprovodem. Knihy byly vždy zásadní součástí mé existence, a můj život, nejen hudbu, ovlivnila řada romanopisců.

Klíčovým momentem vaší dráhy byl rozhovor pro časopis Zig Zag, na který pak svým dopisem zareagoval John Lennon. Britské scéně tehdy vládly hudební týdeníky Melody Maker a New Musical Express, kdežto Zig Zag byl mnohem blíž subkultuře. Znamená to tedy, že jste byl součástí takzvané undergroundové scény?

Rád bych to tak viděl. Moje první album Acoustic Confusion zrovna vyšlo a vzbudilo jistý zájem. S novinářem Richardem Howellem jsme se sešli v hospodě Shakespeare’s Head v Carnaby Street, což bylo srdce tehdejšího Swingujícího Londýna. Vypili jsme několik pint piva a hodně toho namluvili.

S érou Swingujícího Londýna jsou spojená nejen jména jako Jimi Hendrix a Pink Floyd, ale i folkaři Fairport Convention, Nick Drake, festival Isle of Wight, místa a kluby jako Middle Earth, Marquee, Roundhouse, Speakeasy. Měl jste nějakou domovskou scénu?

Do Londýna jsem se přistěhoval až v roce 1970, kdy už byla ta éra hippies trochu na ústupu, ale stále přetrvávala fantazie, že cokoli je možné. V Marquee jsem hrál několikrát, mým hlavním přístavem byl folkový klub Les Cousins v Soho na Greek Street, což je o pár ulic vedle Carnaby Street.

Vaše druhé album, 1972’s Collection, produkoval Sam Charters, uznávaný bluesový znalec. Jak k tomu došlo? Byla to jeho volba nebo plán vydavatele?

Věděl jsem o Samovi díky několika skvělým bluesovým hráčům, které objevil, a knihám, které napsal, a když mi můj vydavatel Transatlantic sdělil, že mě chce produkovat, okamžitě jsem souhlasil. Při osobním setkání jsem navíc zjistil, že Chartersova manželka Anne napsala kompletní biografii Jacka Kerouaca. Předpokládal jsem, že vzhledem k jeho zkušenostem v blues a jazzu natočíme něco jiného než přearanžované a producentsky zmanipulované album. Přesně to bylo bohužel výsledkem, který mě naprosto zklamal. On i vydavatel měli jiné priority než já. Naštěstí si distribuční práva pro USA koupila renomovaná značka MCA, mě vyplatili zálohu, což bylo docela příjemné.

Vaše třetí album, Songs From The Dress Rehearsal, jste si musel financovat sám. Jaký byl důvod? Chtěl jste pracovat nezávisle, anebo poklesl zájem vydavatelů? Anebo to byla změna priorit na přelomu éry art-rockových dinosaurů a punk rocku?

Po zklamání s mým druhým albem jsem chtěl mít naprostou tvůrčí kontrolu. Spřátelil jsem se s hudebníkem a producentem Rupertem Hinem, pár společných projektů jsme už měli za sebou, a tak jsem chtěl, aby další album produkoval on. Lidé z Transatlanticu ovšem měli odlišný názor, tak jsem od nich odešel a rozhodl se že album v Rupertově produkci vydám vlastním nákladem. Pár známých muzikantů se tehdy vydalo podobnou cestou, já byl z té vyhlídky na samostatnost docela nadšený. Přestěhoval jsem se z Londýna do Bristolu, a na moje dveře zrovna moc nahrávacích společností neklepalo. Mám na tu nahrávku krásné vzpomínky a Rupert Hine, který nedávno bohužel zemřel, se pak stal špičkovým producentem v USA, kde natočil spoustou slavných alb. Byl to opravdový gentleman a taky jeden z nejzábavnějších lidí, jaké jsem kdy potkal.

Éra písničkářů ovlivnila podobná hnutí v neanglicky mluvících zemích. Ale byla to především Velká Británie, kde tito umělci přinášeli inovativní kytarové techniky. Spolu s Johnem Renbournem, Martinem Simpsonem a Wizzem Jonesem patříte na tomto poli k mistrovským hráčům. Můžete pro nehudebníky vysvětlit, co bylo vašim hlavním cílem?

Nezapomeňte na dva nejvlivnější kytaristy: Davey Graham a Bert Jansch, jehož jsem už zmínil. Zejména Davey prošlapal cestu jak v kytarové technice, tak v metodě, jak v hudbě odlišných kultur než je americká vytvořit něco nového. Davey vynalezl modální ladění DADGAD, aplikoval je na britskou a irskou tradiční hudbu, propojil ji se styly z blízkého i dálného Východu. To byl směr, jímž jsem se nezávisle pohyboval i já, viděl jsem to jako přirozený vývoj. Davey, Bert a John Renbourn sehráli na tomto poli roli katayzátoru.

Myšlení bělošských hráčů ovlivnili i kytaroví mistři z Afriky, inspirovali vás třeba Ali Farka Toure, Tinariwen nebo D’Gary z Madagaskaru?

Mám rád každého z nich a skvělý je zvláště D’Gary – krásná melodická hra ozářená sluncem.

Poprvé jste se o dopisu od Johna Lennona dozvěděl v roce 2005. Jak se to stalo?

Člověk, který ten dopis koupil, mě kontaktoval e-mailem, aby si ověřil jeho pravost. Ptal se mě, jestli já jsem ten Steve Tilston, kterému Lennon dopis adresoval. Jak asi tušíte, byl to šok mu odpovědět že ano.

Zůstal dopis v držení sběratele? Mohl jste přece nárokovat vlastnictví, protože byl adresován vám?

Sběratel je ve Státech, z morálního hlediska bych mohl mít nárok na vlastnictví, ale protože on dopis koupil v dobré víře, je to celé sporné. Neviděl jsem originál, jenom kopii a abych řekl pravdu, nezpůsobuje mi to bezesné noci. Zpočátku jsem byl naštvaný na člověka, který mi dopis zatajil a prodal ho cizímu, ale na druhou stranu, kdyby mi ten dopis byl doručen v době odeslání, nikdy by nevznikl film Druhá míza a nesetkal bych se s Al Pacinem.

Ano, pokud by byl doručen včas, váš život by se vyvíjel jinak. Třeba byste okamžitě Johnu Lennonovi zavolal? Na co byste se ho tehdy zeptal?

On do dopisu napsal svoje telefonní číslo, takže zavolat bych mu byl mohl, ale kdo ví, kam by to vedlo. Bylo by zajímavé si společně sednout a zahrát na kytaru, ale celá věc otevírá tolik “co kdyby”, že z těch možností se vám zatočí hlava.

Pokud by k tomu ale došlo, nejspíš byste mnohem dřív dosáhl slávy i bohatství, což je riziko, o němž v rozhovoru říkáte, že může zkazit váš talent. Právě tato myšlenka inspirovala Lennona, aby vám napsal. Můžete z dnešního pohledu upřesnit, jak jste se tomuto nebezpečí vyhnul?

Haha, vyhnul jsem se slávě a bohatství tím, že jsem nepsal hudbu natolik komerční, abych se dostal do hitparády. Párkrát jsem si s tím zahrával, ale nic z toho se nechytlo. S odstupem času s tím nemám žádné problémy, jsem hrdý že jsem si vydělával na živobytí jako profesionální hudebník, což je vše, čeho jsem kdy chtěl dosáhnout.

Když vás kontaktoval Hollywood kvůli filmu s Al Pacinem, vznikla nějaká dohoda, aby vám zůstala kontrola nad výsledným příběhem?

Hned na začátku jsem odmítl, aby použili moje jméno, filmový hrdina se tedy jmenuje Danny Collins, což je i anglický název filmu. Dějová linie nesleduje moji dráhu ani přibližně, s výjimkou toho dopisu od Lennona. Režisér Dan Fogleman byl gentleman a mému přání vyhověl, a byl též velmi vstřícný ohledně mé finanční kompenzace, vzhledem k tomu, že myšlenka filmu byla mým duševním vlastnictvím.

Jak vám to finančně pomohlo? Měl jste nějaké priority, jak té kompenzace využít?

Pomohlo mi to zaplatit hypotéku na dům, část peněz jsem dal svým dětem a to je vše, co chci prozradit.

Vaše nové album Such Times obsahuje i překvapivou cover verzi Aguas de Mar‡o, což je klasika z éry bossa novy. V minulosti bylo častější, že brazilští zpěváci natáčeli cover verze anglosaského popu, a vy jste jeden z mála, kdo to udělal opačně. Současně jste musel tu skladbu konvertovat i v kulturní a zeměpisné rovině. Zatímco březen je v evropských zemích bohatý na vodu z tajícího sněhu, v Brazílii je březen na podzim, jak jste si s tím poradil?

Co se jazyka týče, tak původní autor Antčnio Carlos Jobim napsal souběžně portugalskou i anglickou verzi, a ohledně ročních období, tak právě na podzim mají v Brazílii povodně. Je to úžasná píseň od skvělého skladatele. Vzpomínám na jediný hlubší rozhovor, který jsem kdy měl s písničkářem Nickem Drakem, a oba jsme se shodli v obdivu vůči Jobimovi.

Od vašeho prvního alba uplynulo 50 let. Jak zpětně vidíte svoji dosavadní tvorbu?

Mám to štěstí, že se mi podařilo zachovat hudební spojení s mým mladším já. Když slyším své dřívější písně, je to jako otevírat starý deník. Některé vzpomínky jsou příjemné a jiné méně, ale vždy jsem zůstal upřímný a věrný své hudbě. To jsem se také snažil zrekapitulovat před třemi lety na retrospektivním albu Distant Days, kde jsou nová aranžmá mých starších skladeb.

Kromě 28 alb jste také napsal knihu All for Poor Jack, o níž se pochvalně vyjádřil i Bob Dylan. Máte nějaký další sen, čeho byste ještě chtěl dosáhnout?

Možná bude i další román, ale stále je potřeba se dál věnovat hudbě. Vzhledem k pokračující izolaci způsobenou pandémií zůstává mým hlavním cílem vrátit se na koncerty a hrát, především nové písně z posledního alba Such Times.

Psáno pro UNI, 2021/5