Středomořská nadílka mezi přístavními kontejnery

9. 5. 2011 | Rubriky: 2011,Články,Rock & Pop

Francouzský přístav Marseille hostí každoročně obrovitý festival a hudební veletrh Babel Med, který se i ve svém letošním, sedmém ročníku drží stoupající trajektorie. Koncerty probíhají střídavě v celkem třech sálech různé velikosti, od komorního Cabaretu až po impozantní halu Salle Des Sucres, která ve svém předešlém životě sloužila jako skladiště cukru. Celý areál vznikl totiž přebudováním předměstských doků na hudební centrum, což dodnes dosvědčuje jeho název Dock de Suds. Kontejnerová architektura dodává festivalu atmosféru věčného provizoria v duchu moderní nomádské filozofie: i pro milovníky cizokrajných hudebních lahůdek platí, že cesta není pouhým prostředkem, ale celoživotní náplní.

Akce získala název Babel proto, že směsice stylů a kultur zde prezentovaná připomíná příslovečný Babylon, zatímco jeho druhá část, Med, je zkratka pro Méditerranée, tedy Středozemní moře. Jeho břehy – od Maroka až po Egypt a Turecko – zpočátku vymezovaly stylové rozpětí programu. Tyto zeměpisné limity ovšem už dávno padly, letošní program nabízel třeba spektakulární hráče na bicí z Koreje, ohnivou cumbii z Chile a hned několik slibných objevů z Afriky. Ta největší překvapení ovšem tradičně pocházejí z místní, marseillské kuchyně. Letos to byla skupina Kabbalah, propojující punkovou kousavost s atmosférou futuristického kabaretu a repertoárem východoevropských klezmerbandů. Pozoruhodné je, že rodilí Francouzi jsou v této sestavě v menšině – skupina má zpěvačku z Petrohradu, basistu z Kamerunu a polského kytaristu. Kaballah nehráli na Babel Medu poprvé, ale za léta co mezitím uplynula, udělali velký skok dopředu, a na koncertě uvedli program ze svého nového CD Boxes, Bagels & Elephants se skladbami v angličtině, ruštině i židovském jazyce jiddiš. Hudebním slovníkem patří Kabbalah do zatím nepojmenovaného žánru, jemuž by elegantně padl název “nová generace klezmeru” – stejně jako DJ a rapper So Called z Montrealu, detroitský zpěvák Daniel Kahn či Yiddish Twist Orchestra z Londýna, jehož skvělé video nedávno vzbudilo zasloužený rozruch na Facebooku i Vimeu.

Jižní Francie je ale také velmi štědrou líhní romské hudby se silnou příchutí flamenca, což je styl, který před třiceti lety zpopularizovali Gipsy Kings. Podobný – i když méně prvoplánový – mix rumby a flamencového zpěvu cante jondo v Marseilli představil zbrusu nový projekt Chants Sacres Gitanes en Provence. A zatímco provensálští Gitanes vystupovali v Chapiteau, tedy v prostřední ze tří hal marseillských doků, v největším Cukrovém sále se střídaly divácky nejatraktivnější kapely. Titul nejvíce sebestředného a nejhlasitějšího showmana získává Chico Trujillo z Chile, se skupinou spojující latinskoamerické styly cumbia či salsa se ska i punkrockem.

Když se ďáblovy hudby zmocní žena

Babel Med mapuje též hudbu ze zámořských francouzských départementů, například z ostrova Reunion. Z pracovních písní otroků z reunionských plantáží se vyvinuly zpěvy maloya, dlouho považované – podobně jako americké blues – za ďáblovu hudbu či projevy necivilizovaných divochů. Zpěvačka Christine Salem patří k prvním ženám, které se tomuto rytmicky strhujícímu žánru věnuji: “Poprvé jsem slyšela maloyu na ulici, když mi bylo 8 let, tehdy ji zpívali jen muži. Ženy do tohoto žánru vstoupily až v době mojí generace, já znám ještě jednu zpěvačku, takže v téhle chvíli jsme dvě. Inspiraci sbírám i v dalších zemích, odkud pocházejí naši předkové, na Reunion dovezení jako otroci: z Madagaskaru, z africké pevniny.”

Christine Salem se doprovází na perkusi zvanou kayamb: ta vzhledem připomíná vál na nudle a tvoří ji desítky stébel cukrové třtiny, naplněné obilnými semínky, skleněnými střepy či korálky, v závislosti na tom, jakého zvuku chcete dosáhnout. Její koncert svým silně divadelním rázem i obrovskou energií připomínal šamanský rituál: “Otroci byli vystaveni katolicismu, ale uvnitř si ponechali původní náboženství, a dnes se k němu vracejí. Ty rituály jsou známé jako ‘servis kabaré’, přičemž to druhé slovo v reunionské kreolštině znamená hudbu, je to oslava předků, podobná tomu, co probíhá na sousedních ostrovech, včetně Madagaskaru.”

K dalším hudebně zajímavým ostrovům Indického oceánu patří Komory. Obyvatelé části tohoto souostroví, známé jako Mayotte, se v lidovém hlasování rozhodli zůstat součástí Francie – a právě odtud pochází projekt Afrique du Soleil Levant – tedy Afrika vycházejícího slunce, v němž vedle tří zpěváků z Komor hraje ansámbl perkusí a tři Evropanky – zpěvačka, houslistka a violoncellistka. Na rozdíl od vulkanických rytmů z Reunionu to byla hudba mnoha barev, propojení afrických živlů s evropskými probíhalo decentně a neokázale.

Turecko-izraelská hudební strategie

Středozemní moře, rámující festival, je ale také živnou půdou náboženských a politických konfliktů, které bohužel zasahují i do hudby. Muzikanti, kteří chtějí hranice mezi znesvářenými stranami svobodně překračovat, se potýkají s byrokracií, předsudky i bojkotem, v němž jsou jak aktéry tak obětmi. Příklad: ani ti nejliberálnější hudebníci z islámských zemí nevystupují v Izraeli, protože by si tím u domácího publika zničili kariéru, stali by se snadnou kořistí populistických médií ve svých domovských zemích a fanoušci by se od nich odvrátili. Jak tyto hranice přemostit, je výzva pro festivalové promotéry, pro které je Babel Med dobrým lovištěm nových talentů. Jeden z nejzkušenějších, Riza Okcu z Istanbulu tvrdí, že Izrael a Turecko, jediné demokratické země východního Středozemí, vytvářejí v hudební rovině velmi pozitivní partnerství: izraelské kapely v Turecku běžně hrají a na jejich koncerty se sjíždějí fanoušci z širokého okolí. V době incidentu u pobřeží Gazy měla v Istanbulu vystoupit izraelská zpěvačka sefardských písní Yasmin Levy, ale tentokrát svůj výjezd do islámské země vzhledem k celkem pochopitelným obavám o bezpečnost chtěla odvolat. Riza Okcu ji ale dokázal přesvědčit aby přijela – a lístek na její koncert, který proběhl v srdečné atmosféře, si objednal i turecký premiér.

Z článku v Rock & Pop, 2011/5