Susana Baca přijíždí do Prahy

6. 7. 2007 | Rubriky: 1996 -2003,Články,Rock & Pop

[původně publikovánbo v: Rock & Pop, březen 2001] Hudba z Jižní Ameriky, to není jen salsa anebo indiánské kapely z horských oblastí And. Zcela zvláštní kapitolu v latinskoamerickém hudebním světě představují černošské zpěvačky, které si vybírají fascinující písně z indiánské, černošské i španělské kultury, neztratí tah ani když zpívají pomalu, a za nic na světě by se nenechaly dotlačit ke komerci. Pod jejich poklidnou fasádou se ovšem skrývá stejný oheň jako v klasických nahrávkách americké “soulové sestry” Arethy Franklin. Za svůj dobrý vkus a vyhraněnost platí tím, že je širší publikum objeví až ve vyzrálém věku. (Ale i to je nesporný pokrok – takový Robert Johnson se dočkal uznání až padesát let po své smrti.)

Ke znalcům a trpělivým propagátorům jihoamerické hudby patří David Byrne ze skupiny Talking Heads – a právě pro jeho značku Luaka Bop natočila peruánská černoška Susana Baca svá poslední alba – Susana Baca, Eco de Sombras, Espritu Vivo a Travesias. To druhé se natáčelo zčásti v jejím domě v hlavním městě Peru Limě, zčásti v New Yorku, a jako kytaristé se na něm podíleli Marc Ribot a David Byrne.

V Limě založila Susana Baca institut Negro Continuo, který mapuje historii afro-peruánské hudby – jak se dnes říká černošským stylům z území Peru. Její čistě akustickou kapelu tvoří kytara, kontrabas a spousta peruánských perkusí, včetně kuriozního bubnu-sedačky zvaného cajón. Následující rozhovor vznikl na festivalu Strictly Mundial v Zaragoze ve Španělsku.

Vzpomínáte si na vaše první setkání s Davidem Byrnem?

Já jsem znala jeho jméno, věděla jsem že je slavný, ale nevěděla jsem přesně kdo to je. Jednou mě zavolal někdo z jeho kanceláře, a když pak David Byrne přijel do Peru, tak jsem mu vařila. Zjistili jsme, že máme podobné názory na hudbu, stali se z nás přátelé, hodně mi pomohl s natáčením mého alba Eco de sombras, a v New Yorku se mnou vystupoval.

Nebojíte se, že černošská kultura je v dnešním Peru na pokraji vyhynutí?

Spousta věcí nenávratně zmizela, protože v minulosti většina muzikantů zemřela předtím, než je veřejnost stačila zaregistrovat. Když jsme pátrali po černošské hudbě na peruánském pobřeží, objevili jsme zřejmě poslední exemplář vysušené tykve, která se v Africe dodnes používá jako perkuse. Našli jsme jej u jednadevadesátiletého muzikanta. Naučil mě jednu starou píseň, a když jsem za ním přijela podruhé, byl už mrtev. Ale pro institut Negro Continuo se nám podařilo sestavit velkou sbírku nahrávek a materiálů, které pocházejí z 18. a 19. století. Dnešní mladou generaci tyhle věci fascinují.

Vaši předkové sloužili jako otroci španělských kolonizátorů. Nevyrůstala jste v nenávisti vůči Španělům?

Černoši na tom byli podobně jako Indiáni, a pokud jim něco pomáhalo přežít, byla to jejich kultura. Na násilí, které na nich bylo pácháno, reagovali tím, že se ještě více přimknuli ke svým tradicím. Myslím si, že teď je pro nás daleko důležitější tuhle kulturu znovuobjevovat a šířit, než se ve vzpomínkách vracet k dřívějšímu násilí.

Většina vašich nahrávek jsou adaptace lidových melodií nebo staré poesie. Jak konkrétně vymýšlíte jejich novou podobu?

Já si nejprve tu píseň či báseň doma zpívám sama, pak se jí ujme můj basista a kapelník a vybere nástroje. Historie některých písniček je ale dost zamotaná: skladbu La Macorina jsem například slyšela poprvé od mexické zpěvačky Chavely Vargas. Ona ji natočila jako kubánský son, ale já jsem ji posunula směrem k rytmu contradandza, to je takový synkopovaný styl, který měla ráda moje matka.

Vy často říkáte, že jste obdivovala Edith Piaf a Louise Armstronga. To byla hudba, se kterou jste vyrůstala?

Mě v jejich zpěvu fascinovalo to zcela zvláštní napětí a emoce – ale jinak jsem vyrůstala pod vlivem hudby z Peru.

Má pro vás jako pro zpěvačku španělština nějaké specifické rysy – anebo byste dokázala zpívat i v jiném jazyce?

Jednou jsem nazpívala francouzskou skladbu z repertoáru Edith Piaf, a klidně bych zpívala i v angličtině, třeba Summertime. Překvapilo mě, když jsem zjistila že to je ukolébavka – dlouho jsem si totiž myslela, že to je milostná píseň.

Susana Baca vystoupí ve středu 25. července v Lucerna Music Baru v Praze

Z článku v Rock & Pop, 2001/3