Švédské úniky před českou rutinou

3. 10. 2022 | Rubriky: 2021,Články,UNI

Flétnistka Žofie Kašparová o svém studiu world music na Akademii v Göteborgu i albu Impressions

Skandinávská hudba okouzlila řadu českých hráčů. K těm nejmladším patří flétnistka a skladatelka Žofie Kašparová. Ta měla navíc štěstí ve Švédsku hudbu studovat, a na vlastní kůži tak projít skandinávským hudebním školstvím, které se těší té nejlepší světové pověsti. Se švédskými spoluhráči působila ve skupině 13th Dimension, s níž vystoupila například v pražském Jazz Docku či na přehlídce Czech Music Crossroads v Ostravě. Roku 2020 vydala první album se svojí novou skupinou Peacock Tree, kterou tvoří opět hudebníci ze Švédska, v poněkud atypické instrumentální kombinaci s kontrabasem, saxofonem, trubkou, flétnou a příležitostným zpěvem v češtině. V době pandemie založila s Kierenem Alexanderem, v Praze žijícím australským akordeonistou, Klárou Pudlákovou na kontrabas a Janem Chalupou na bicí balfolkovou skupinu Two Steps Back.

Co formovalo váš hudební vkus v mládí?

V dětství nejvíc zpívání ve sboru Rolnička-Praha 12. To byl malý, ale žánrově otevřený kolektiv, trochu jako skautský oddíl. Zpívali jsme hodně gospelů a písniček z různých koutů světa. Což bylo mé první setkání s world music. Jinak Asonance, Spirituál kvintet, Nirvana, taky metal – třeba v třinácti letech System of a Down. Přitom jsem chodila do ZUŠ a učila se klasickou hudbu na flétnu. Takže mišmaš už od začátku. Cestu k jazzu jsem si našla kolem sedmnácti, skrz Mahavishnu Orchestra a improvizační workshop Jiřího Stivína ve Všenorech. Pak jsem chvíli snila o tom, že budu jazzovou kytaristkou, ale k tomu už bohužel nedošlo.

Sehrály nějakou roli i lidové písničky z Moravy či Skandinávie?

O Skandinávii jsem tehdy neměla ani ponětí. Lidové písničky z Moravy – neřekla bych, že jsou významnou součástí mého hudebního vývoje. Zpívali jsme něco ve sboru, něco s babičkou, ale spíš jsem k té hudbě měla bohužel typický pražský vztah: “je to starý, nudný, ale musíme to zpívat ve škole”. S klasikou to bylo podobně, k té jsem našla vztah až na gymplu a potom na konzervatoři a na hudební vědě Filosofické fakulty University Karlovy. Pořád jsem hledala, jak z toho ven, k větší svobodě, kreativitě, improvizaci. Až teď po letech si ke klasice znovu nacházím cestu, s větší volností, nezatížena interpretační a pedagogickou tradicí. Myslím, že i v některých mých skladbách je to slyšet.

A severský jazz?

K tomu jsem se dostala až když jsem se tam odstěhovala. Nejprve mě chytla lidová hudba, na severském jazzu mě baví zvukovost a volnost formy.

Jak tedy došlo k vašemu studiu ve Švédsku?

Někdy v roce 2012 mě můj kamarád akordeonista David Lomič ze skupiny Tygroo vzal na akci Etno Hist(e)ria ve Slovinsku (www.ethno-world.org). Ta funguje na konceptu mezinárodních hudebních kempů po celém světě. Sjedou se muzikanti z různých zemí a navzájem se učí písně a skladby ze svých tradic. Pak celý orchestr odehraje několik koncertů. Všechno podle sluchu, bez not, včetně orchestrálních aranží, jamy celý den a celou noc. Zpočátku jsem byla dost skeptická. Studovala jsem tehdy na Ježkárně, tedy KJJ, hrála hodně klasiku a chtěla jsem nějakou opravdu profi výzvu a ne bandu hipísáků, co hrajou kolem ohně! Úplně mě to ale nadchlo a pohltilo. Většina účastníků hrála na profesionální úrovni. V různých světových tradicích. Uvolněná atmosféra, žádná hierarchie ani koukání na někoho svrchu. A přesto virtuozita, profesionalita, kreativita, hravost. To bylo něco, co jsem si tehdy v českém prostředí vůbec nedokázala představit a úplně jsem tomu propadla. Potkala jsem tam švédského houslistu Antona Teljebäcka. Ten nás pozval na festival Umefolk, který každoročně pořádá v severošvédském městě Ume’ v únoru!! To pro mě byla tak šílená a lákavá myšlenka, že jsem tam prostě musela jet. Tam jsem se poprvé intenzivněji setkala se švédskou lidovou hudbou. Shlédla jsem spoustu koncertů a jamovala tři dny a tři noci, aniž bych pořádně věděla, co dělám, ale cítila jsem se v tom tak nějak doma a vítaná. Setkala jsem se tam taky s lidmi, kteří lidovou hudbu nebo world music ve Švédsku studují. Že jde takový obor studovat na profesionální úrovni pro mě taky byl úplný sen.

Ještě předtím mě ale k Akademii v Göteborgu nasměroval jiný zážitek. Jakási hudební škola v Uppsale měla před lety výměnný program s KJJ. Kontrabasistka Tove Brandt, která skrz tento výměnný pobyt na KJJ studovala u Jaromíra Honzáka, začala později studovat na Akademii v Göteborgu a přivezla do Prahy svoji školní kapelu. Hráli na KJJ. To mě taky nadchlo. Jejich přístup, výběr skladeb, aranže, muzikálnost. Originalita, hravost, jednoduchost, upřímnost, velký kontrast s prostředím KJJ, kde se dle mého spíš řeší standarty, tradice, rychlost, být cool. Tak se mi to všechno nějak propojilo a říkala jsem si, že na takovou školu ve Švédsku asi potřebuju jít studovat.

Oficiální název školy je Academy of Music and Drama, můžete to uvést do kontextu pro českého čtenáře?

Prostě taková HAMU v Göteborgu. V jedné budově jsou muzikanti – klasika, jazz, world music, herci, tanečníci, studenti hudební pedagogiky, já jsem tam studovala obor World Music Performance.

Hraje v Göteborgu v oboru World Music místní tradiční hudba výraznější roli než styly z jiných kultur?

Tak třetina až polovina studentů má švédskou tradici jako svůj hlavní zájem. Jinak se ale každý zaměřuje na své priority a všechno se to pak míchá v ansámblové hře.

Jak tedy na té škole vidí koncept world music? Do jaké míry se tam promítají styly z Afriky, tango, gamelan?

Vzdělávací program se zaměřuje hlavně na flexibilitu a hledání vlastního uměleckého výrazu. Schopnost přijímat nové žánry, rytmy, způsoby myšlení o hudbě. Hledat cesty jak komunikovat s muzikanty s různým zázemím a zkušeností, hledat společnou řeč, aranžovat, vnímat tu diverzitu a budovat respekt, bořit hranice, hledat svůj vlastní hudební jazyk a vyvinout se v soběstačnou uměleckou osobnost.

Ale – v žádném případě se nesnaží pokrýt všechny světové tradice. To by ani nešlo, a člověk by se při tom nevyhnul stavění hierarchií, která tradice je důležitější než jiná. Pracuje se tam tedy s žánry, které zrovna hrají ti, kteří tam učí a studují. Za mě to byla švédská a norská lidová hudba, arabská hudba, kubánská, chilská, bulharská, kurdská, západoafrická. Jen některé příklady – a z toho vycházejí obecné metody a principy. Je to hodně o spolupráci, komunikaci, kreativitě. A nějak mimochodem se tak člověk hodně z těch žánrů a tradic naučí.

Skandinávský model: studijní osnovy nemáme!

V prolínání švédských tradic a jazzu je mezníkem album Jazz p’ svenska, natočil je pianista Jan Johansson roku 1964, je to podobně hodnoceno i ve studijních osnovách?

Ano – byl to přelomový počin. A studijní osnovy? My něco takového máme?! Celá ta škola celá je směrována na individuální osobní hudební rozvoj s mentoringem. Plus diskuze o metodách, rasismu, hodnotách, rovných příležitostech, pedagogice. Ten český způsob přemýšlení, že studium je o tom, že má člověk pojmout penzum znalostí, je tady opravdu hodně daleko.

Říká se, že skandinávské školství v oblasti tradiční hudby představuje špičku, Je to pravda?

Spíš bych to formulovala, že ve způsobu, jak to dělají, nemají konkurenci.

V čem je jejich metoda odlišná?

Odlišná od čeho vlastně? Míst, kde se na univerzitě prakticky učí world music je na světě jen pár.

Třeba v USA mají dlouhou tradici, Robert E. Brown obor zavedl roku 1961 na Wesleyan University, v Evropě začali world music učit v Amsterdamu a Rotterdamu, a možná i jinde?

Tradiční hudba se dá studovat i v Plovdivu v Bulharsku a pak snad někde v Řecku. Ale tam jde opravdu jen o místní tradiční hudbu, čili hodně odlišný přístup. V Plovdivu se to třeba učí jako klasika. Myslím, že s world music je Švédsko, Finsko a Rotterdam unikátní. Ještě bych dodala, že je tam hodně důležitý vzájemný respekt, podpora, přátelské prostředí a neformální vztahy. Žádná hierarchie. Což je typické pro Švédsko obecně. Hodně jsem se tam naučila samostatnosti. Člověk je z Čech zvyklý slyšet “tohle je dobře a tohle je špatně”. Ve Švédsku žádnou takovou odpověď nedostanete, ani když se zeptáte pětkrát. Naopak dostanete sérii návodných otázek, které si postupně zodpovídáte, až najednou zjistíte, že jste na to přišel. A je to tvoje a musíš si za tím stát. Taky jsme přesně na tohle měli pár workshopů – jak dát “non-judgemental feedback,” super metoda, kterou bychom v Čechách vážně moc potřebovali! To mě hodně pomohlo si sama začít hledat metody cvičení, skládání, hledat svůj vlastní zvuk a co hudbou vlastně chci říct. Na rozvrhu toho moc není, a tak má člověk spoustu času k samostatné práci, tvoření, hledání zvuku a uměleckých konceptů. A k tomu školní budovu plnou zkušeben a vybavení. Perfektní!

Takže, žádná rutina, a místo toho neomezená volba?

Ano – student si vybere učitele hlavního nástroje podle toho, na co se chce zaměřit. Není problém ho pak každý semestr změnit. Ne proto, že by byl člověk nespokojen, ale třeba proto, že se teď potřebuju naučit zrovna tohle, a zrovna tenhle člověk to umí. Měla jsem rok a půl učitele, který vůbec nebyl flétnista. Protože jsem měla dojem, že techniky jsem za konzervatoř vstřebala dost a teď je čas na uměleckou stránku věci. Jeden rok jsem například měla lekce flétny s palestinským hráčem na oud a skladatelem Ahmadem Al-Khatibem – i moje předešlá skupina 13th Dimension začala pod jeho vedením. Taky mě učil Jonas Simonson, flétnista z Groupy. Ten obor world music v Göteborgu založil. Samostatnost a vlastní vize je hodně důležitá. Student musí být hodně aktivní, vyzrálý, sám vědět, za čím si jde. Pedagog funguje jako mentor, podpora, zkušenější partner k diskuzi. Spíše něž že by něco “vyučoval”. Pro mě to v té době a v tom věku bylo přesně, co jsem potřebovala.

Jinak se klade asi největší důraz na ansámblovou hru. Každý semestr člověk pracuje v jiné sestavě s jiným ansámblem. Pak jsou také různé projektové týdny, workshopy, turné. Učí se také, jak být freelance. Jak a kde žádat o granty, jak dělat booking, marketing, jak si zorganizovat čas, jak napsat dobrý promo text atd.

Groupa je jedna z nejstarších skupin skandinávské školy, nedávno vydala třídílný cyklus, který je antologií evropského Severu, od Švédska přes Norsko až po Island. A jaký jste měla z těch let osobně nejkrásnější zážitek? A co byl největší šok?

Já tyhlety “nej” věci moc neumím. Největší šok byl asi, že ta zima je tady opravdu dlouhá a v zimě je tady vážně tma. A připustit si, že to má vliv na lidi, kteří jsou v zimě hodně introvertní a ven je jen tak nedostanete, a nakonec připustit si, že i na mě to má vliv. To pro mě byl docela dlouhý proces. Uvědomit si, že i já, jestli to chci přežít, se musím naučit být introvertní. Žít s tím, že se toho v zimě moc neděje, akceptovat, že mám o hodně méně energie a nepeskovat se za to a tak dál. Tak jsem se dostala k meditaci třeba. A naučila se být sama.

Nejkrásnější zážitek: když jsme u toho podnebí, tak léto. Absolutní kontrast. Když někoho potkáte v zimě a v létě, je to jako kdybyste potkali úplně jinou osobnost. Světlo až do půlnoci. Všechny barvy noční oblohy. Jaro přichází pozdě a rychle, je to úplná exploze všech květů a zeleně. Koupání ve všudypřítomných velkých neuvěřitelně čistých jezerech.

A teď jsem si vzpomněla na něco, co by bylo dobré zmínit! Každoroční sauna a skok do ledového jezera po zmíněném festivalu Umefolk v únoru. Vyseká se díra v ledu, je to naprostá nádhera. Ten led. Hvězdy. Ticho. Les. Všechno se třpytí.

K ikonám téhle scény ve Švédsku patří multiinstrumentalista Ale Möller a zpěvačka a houslistka Lena Willemark. Z alb ECM je znají i jazzmani. Setkali jste se někdy? Mají učitelské úvazky?

Ale Möller učí, myslím, hodně. Je to jeden z těch, kdo stáli u zrodu tohohle způsobu studia a nového přístupu k tradiční hudbě. Lena Willemark myslím ne. S oběma jsem se setkala, ale jen zběžně, nebo jsem je viděla na pódiu. Během studií jsem se seznámila s řadou muzikantů: Jonas Simonsson a Mats Edén z Groupy, Tina Quartey, Ellika Frisell, Erik Rydvall, Emilia Amper. Někteří z nich učí, na akademiích nebo na “folkhögskola” – jakýsi mezistupeň střední a vysoké školy.

Jak lze vyvážit to, co muzikanta baví, s hmotným zajištěním? A probíhá veškerá vaše činnost v hudebním oboru? Můžete pracovat i jako učitelka flétny? Anebo i mimo hudební obor?

Před dvěma lety jsem se vrátila z pětiměsíční cesty po Austrálii, Indii a Srí Lance. Po návratu do Evropy jsem se rozhodla, že to poprvé v životě zkusím a půjdu na volnou nohu na 100%. Šlo to pomalu ale jistě, hodně práce stálo na tom, že jsem cestovala mezi Švédskem, ČR, a různě po Evropě. Přišla naděje, že konečně bude zase o něco víc práce. A pak přišla korona.

Také jsem připravovala album Impressions, které vyšlo roku 2020 v dubnu. Těžiště mé práce je v současné době víc ve Švédsku, mám tam víc rozjetých projektů a spoluprací. Jinak se nebráním práci mimo obor. Spíš se snažím najít něco, při čem si můžu zachovat svobodu plánovat si čas. Mám tedy nějaké soukromé žáky – ty, kteří se dokážou přenést přes to, že jsem hodně pryč. Vlastně mi přijde fajn mít bokem práci, ve které nemusím využívat svojí kreativitu a hodně se angažovat. Klidně třeba administrativa. Tak si šetřím síly na muziku. Teď uvidíme, jak to bude do budoucna, vše je ve hvězdách.

Ve skandinávské tradici, kde vedou houslisté, je koncept s dechy zajímavým překročením zvyklostí, inspiroval vás v tomto někdo zvenčí?

Moje tvorba má ke švédské lidové hudbě docela daleko. Jsou tam určitě skandinávské inspirace, a jsou – doufám – i slyšet, ale rozhodně to není hlavní těžiště. To bych viděla spíš v mixu klasické hudby a jazzu. A proč je sestava taková, jaká je? Peacock Tree vzniknul jako můj absolventský projekt, a tehdy jsem se rozhodla, že si do kapely vyberu lidi, se kterými se mi dobře spolupracuje a hraje bez ohledu na nástroj a pak tu muziku napíšu pro ně. Sestava se od té doby maličko obměnila, ale koncept zůstává stejný. Teď se to ustálilo – tři dechy a basa, to mě baví. Tvoří to trochu nezvyklý zvuk, zajímavě se hraje s aranžemi a rolemi, jaké který nástroj v kapele má.

A jinak, dechy jsou na švédské scéně dost rozšířené. Třeba trio Bäsk (flétna, housle, baryton saxofon), Zephyr (flétnové trio), Westan (dechový septet), Dagny (klarinet, saxofon, housle), Den Fule (fusion), osobnosti: Jonas Simonsson, Sten Källman, Jonas Knutsson (jazz i folk), Hanna Wiskari, Anna Malmström.

— Hudba ano, noční život ne. Jsme ve Švédsku.

Je nějaký zásadní rozdíl hrát ve Švédsku a u nás? Třeba srovnání s koncerty v Jazz Docku a na Crossroads v Ostravě?

Lidi ve Švédsku trochu neradi chodí na “složitou” hudbu. Na koncerty chodí hodně starší publikum, říkají tomu kulturtant, kulturní teta, typická věc pro Švédsko! K mladšímu publiku se člověk dostane víc na festivalech.

V něčem je to dané švédskými restrikcemi na alkohol a všeobecnou organizovaností. Koncerty většinou probíhají tak, že se otevře prostor, odehraje se koncert, zavře se prostor, jde se domů. Takové to povídání na baru po koncertě mi docela chybí. Spousta klubů nemá povolení k prodeji alkoholu. Ne, že by mi to nějak vadilo, nijak se opíjet nepotřebuju, ale spíš se tím změní celá ta atmosféra na “kafičko dortíček a zavřít brzo”. Na druhou stranu je super, že se starší publikum zajímá místo toho, aby seděli u televize. A zase – v létě je to všechno samozřejmě trochu jinak .

Jak těžké je postavit kapelu ve Švédsku, existuje tam nějaká podpora, granty?

Zajímavých muzikantů je rozhodně dostatek! Z hlediska grantů a publika to mají jednodušší projekty s politickým přesahem – feminismus, antirasismus, multikulturní projekty, inkluze, integrace – a projekty zaměřené na mladé publikum. Jak už jsem naznačila, těžší to mají “umělecké” projekty složitější na poslech. I z hlediska publika. Mám dojem, že publikum je tady občas trochu “líné” poslouchat složitější věci a jít na něco, co neznají.

Ale to prvně zmíněné – to je vlastně v něčem super. Protože kultura jde tam, kde je potřeba, plní sociální funkci – ve školách, domovech důchodců, vyloučených lokalitách atd. Pozoruju, že to je pro mě čím dál důležitější.

Granty jsou! Není vždycky snadné je dostat, ale v porovnání s ČR je rozhodně ve Švédsku mnohem víc grantů, méně byrokracie, více informovanosti, dostupnosti! Další věc je, že člověk většinou dostane celou sumu, o kterou žádá, nebo nic. Nestane se tedy, že by na projekt dostal jen třetinu peněz a ten pak realizoval polovičatě, všichni pracovali zadarmo. Zkrátka buď pořádně, profi. Nebo vůbec.

A natočit album? To je vždy investice financí i času. I na to jsou granty?

Ano – žádali jsme, nevyšlo to. Konkurence je velká. Vyšla nám ale crowdfundingová sbírka na a z toho jsme pokryli velkou část nákladů.

Přiměla vás epidemie nějak revidovat plány, anebo jen vše odložit?

Samozřejmě spousta věcí se zrušila a odložila, včetně křtu alba, který jsme měli mít v Göteborgu. Pro mě bylo to období hodně plodné. Jak se vše zastavilo, byla jsem hodně offline. Cvičila jsem jógu pětkrát týdně a po dlouhé době jsem také pořádně cvičila na flétnu techniku. Taky jsem trochu skládala, zaskakovala v Göteborgu na místní ZUŠ. Bylo to zkrátka celé takové introspektivní a transformativní. Teď se zase hodně ptám, kde se mám vlastně usadit. Chci žít ohleduplně k životnímu prostředí i sobě – méně cestovat, hlavně méně létat, mít dobré rutiny spánku, jídla, cvičení, být víc v klidu prostě.

Jak tedy probíhala příprava vašeho posledního alba, Impressions? Do jaké míry to bylo zkomponované a zaranžované předem, do jaké míry se hudba dotvářela ve studiu?

Ve studiu jsme měli jen dva a půl dne. A točili jsme živě. Jsou tam určitě improvizované momenty, ale aranže byly všechny dokončené už ve zkušebně.

Je to vaše kapela. Do jaké míry ponecháváte prostor spoluhráčům?

Musím říct, že víc a víc. V první fázi, tedy na můj absolventský koncert před čtyřmi lety, jsem měla o většině skladeb a aranží hodně konkrétní představu. Teď už toho ale píšu mnohem míň a míň, nebojím se jít do zkušebny s nedokončenými nápady, snažím se skladby nevlastnit. Nechat je žít vlastním životem. Když přinesu nějakou novou věc a začínáme ji spolu hrát a nezní to tak, jak jsem to v hlavě slyšela, snažím se méně korigovat a víc poslouchat to, co vzniká bez mé kontroly, najít v tom potenciál. To je poslední dobou i moje životní filosofie . Čím dál víc toho tedy vzniká přímo na zkouškách a myslím, že nás to tak všechny víc baví.

Slova “poslouchat to, co vzniká bez mé kontroly”, to zní jak citace z Johna Cage, a možná i jako z nějakého východního spirituálního učení. Každopádně je to hodně daleko od klasického evropského hudebního myšlení. Anebo se pletu?

Klasické evropské hudební myšlení by se z východní spirituality určitě mělo co učit! Souvislost s východní spiritualitou jste trefil správně. Čtyři roky praktikuji budhistickou meditaci a ashtanga jogu a to hodně ovlivnilo mou tvorbu i přístup k životu. Tedy, “ovlivnilo” – všechno se to spíš ovlivňuje navzájem, je to propojené. Mezi každodenním životem a duchovní praxí se snažím nedělat rozdíl – žádný tam totiž není. A součástí té praxe – tedy cvičení – je i uvědomění si toho, že většinu věci nemáme pod kontrolou. Myslíme si, že máme, chceme mít, a pak se rozčilujeme, když je to jinak. Snažím se tedy nechat věci plynout vlastní cestou. Méně tlačit a kontrolovat a více pozorovat a přijímat. Uvědomovat si, že to “chtění, aby věci byly nějak”, je ego.

Celý život jsem se například silně identifikovala s tím, že jsem hudebník. Už jsem mluvila o mé pětiměsíční cestě do Austrálie, Indie a na Srí Lanku. V Indii jsem byla hlavně za hudbou, ale v Austrálii jsem strávila pět týdnů v budhistickém klášteře uprostřed lesa. Tam jsem v jedné meditaci tuhle svoji identitu ze sebe shodila. Byl to hodně silný zážitek. Došlo mi, že nemusím. Nemusím být perfektní, nemusím být hudebník, nemusím nic dokazovat sobě ani jiným. Zkrátka jsem tam seděla a nebyla jsem NIC, což bylo strašně osvobozující. Myslím, že i to přispělo k tomu, že i svou tvorbu teď nevlastním a nechávám jí jít vlastní cestou, podléhat různým vlivům a interpretacím ostatních muzikantů v kapele. Nezačít se hádat, že jsem si to představovala jinak, ale říct si ok, je to jen aranž, může to být taky klidně třeba takhle. A přijmout to. I to je cvičení, cvičení ega. Konec konců to, že nemá smysl být “control freak” nás nejlépe učí doba koronaviru, kdy všechno je nejisté. Dokážeme ji dobře využít?

Psáno pro UNI, 2021/9