Tara Fuki

10. 3. 2008 | Rubriky: 2008,Články,Rock & Pop

S Andreou a Dorotou o bariérách, vyvzdorované hudbě a kouzlu improvizace.

Dvojice Tara Fuki se zdejším hudebním zvyklostem vzpírá: zpívá nejraději v polštině s atypickým doprovodem dvou violoncell, v cizině vystupuje stejně často jako u nás, a její stylově nezařaditelnou hudbu obohatili na posledním albu Auris hostující jazzmani z kvintetu Vertigo.

Jeden z posledních koncertů Tara Fuki se odehrál na veletrhu Womex v Seville, kam dvojici vybrala mezinárodní porota jako jeden ze čtyřiceti nabídkových koncertů pro festivalové organizátory. Zatímco tmavovlasá polovina sestavy Andrea Konstankiewicz se pak odebrala do svého domova v jižní Francii, Dorota Barová strávila předvánoční dny ve Varšavě s Vertigem, kde natáčela album, které letos na podzim vydá Animal Music. Česká kritika řadí Tara Fuki k brněnské alternativě – tedy nadžánrové scéně, z níž vyšla například Iva Bittová či Dunaj. Jejich společnou tvůrčí filozofii lze definovat jako opak rockového narcisismu – nikoli tedy: zkus mě okopírovat a budeš taky hvězda, ale: najdi svůj vlastní hlas a vydrž.

Vy jste obě prošly konzervatoří, kde se preferuje spíš technická dovednost nežli tvůrčí přístup. Nemáte pocit, že v evropské hudbě vznikla mezi obojím bariéra? A jak jste ji zdolaly?

A: My jsme původně chtěly hrát vážnou hudbu, ale souběžně jsme poslouchaly i leccos jiného. Zásadní zlom nastal, když jsme objevily improvizaci. Možnosti vlastní tvorby, bez ohledu na žánry a pravidla. Osobní projev. To nám otevřelo oči.

D: Já jsem tehdy vedla dva paralelní životy. Jeden byl studium klasické hudby, v tom druhém jsem u klavíru skládala písničky, a nikdy mě přitom nenapadlo do nich zapojit violoncello. K tomu došlo, až když jsem skončila konzervatoř v Ostravě a odjela do Brna, kde jsem potkala nové lidi.

A: Pro mě se navíc stalo cello životní motivací. V 16 letech jsem onemocněla, dva roky jsem nemohla hrát a lékaři mi tvrdili, že v životě už hrát nikdy nebudu. Já jsem ale měla tak obrovskou touhu, že jsem se proti osudu vzbouřila. Chtěla jsem se zkrátka věnovat hudbě a neptala jsem se jaký to bude žánr. Vlastně jsem si svoji muzikantskou dráhu vyvzdorovala.

O konzervatoři se říká, že připravuje nic netušící hudebníky na dlouhou a nepříliš dobrodružnou kariéru řadového hráče v symfonickém orchestru. Nastal ve vašich životech nějaký zlomový okamžik, kdy jste si řekly: náš osud je přece jiný?

D: K tomu došlo, když jsem po konzervatoři dělala v Brně přijímačky na JAMU na violoncello a nevzali mě. Z dnešního hlediska to beru jako štěstí, protože jsem místo toho podala přihlášku na filozofickou fakultu a hudební vědu – a právě tam jsem díky spolužákům objevila hudbu, o níž jsem dosud nevěděla že existuje. Tehdy se ta bariéra prolomila, písničky, které jsem předtím psala s pianem, jsem začala zpívat s violoncellem. Do té doby jsem na violoncello hrála jen “povinné” věci, tedy etudy a koncerty. Na hudební vědě, tam už nade mnou nikdo nestál, aby mi říkal co a jak mám hrát, což bylo vysvobození.

A: Já jsem prošla podobným vývojem, poslouchala jsem Vladimíra Václavka, Ivu Bittovou, a když jsem ve dvaceti letech přišla z Ostravy do Brna, tak zjištění, že vedle klasiky existuje i takhle otevřená hudba pro mě bylo velkou vzpruhou.

D: Když jsme se pak v Brně s Andrejkou potkaly, začaly jsme společně cvičit a improvizovat. Zeptala se mě, umíš zpívat? Hrát na cello a přitom zpívat ve skutečnosti není lehké – ten nástroj člověka tlačí na hrudník, a nám to zezačátku skutečně moc nešlo. Až jednou nastal okamžik, ani nevíme kdy, že nám to přišlo jako zcela přirozená cesta.

Jinými slovy, vy jste se oprostily od autorit a našly vlastní tvůrčí cestu…

D: …i svobodu v tom co hrát. Já jsem si třeba našla svoji cestu k Bachovi. Na škole nám vždycky říkali, jak ho máme hrát a jak ne. Bacha si ale hraju jen doma pro sebe v pokoji a ne na veřejnosti.

Vám se tedy podařilo ty uměle oddělené světy klasického školení a improvizace propojit. Máte nějakou radu pro ty, kdo by to také chtěli zkusit?

D: Improvizace je pro hudebníka osvobození. Nedávno jsem viděla dokumentární film o setkání zpěváka Bobby McFerrina s klasickým violoncellistou Yo-Yo Ma. McFerrin mu volal že ho chce na koncert a Yo-Yo Ma vyžadoval předem noty. McFerrin mu žádné neposlal, a když nakonec přišel na podium, byl celý bledý a omluvně publiku vysvětloval, že bude improvizovat a neručí za to, jak to dopadne. A nakonec McFerrinovi děkoval, že ho hodil do vody, aby se naučil plavat ve volném stylu.

Ty nejalternativnější skupiny začínají zpravidla v garáži. Kde začínaly Tara Fuki?

D: V kuchyni. Z brněnských alternativních kapel nás nejvíc uhranul Dunaj, v cítění i v lichých rytmech. Celá brněnská alternativa se do mého i Andrejčina podvědomí hluboko zapsala. Andrejka navíc žila několik let s kytaristou Dunaje Pepou Ostřanským, a právě v jejich kuchyni jsme začaly s Andrejkou hrát.

Jak dlouho to kuchyňské stadium trvalo?

D: Půl roku. Hrály jsme pro vlastní potěšení, nikdy by nás nenapadlo z kuchyně vylézt na veřejnost. Pepík Ostřanský nás nastartoval a stal se prvním manažerem Tara Fuki. Pak jsme čekaly, že se budeme tvrdě probíjet po klubech, ale měly jsme obrovské štěstí. Jako kdybychom vyplnily nějakou mezeru, která čekala jen na nás.

Alternativní scéna ale není vždy posluchačsky nejvíc přátelská. Víc než na komunikativnosti staví na zdravé dávce deprese i syrovosti. Nesměřují Tara Fuki v tomhle srovnání spíš k nějaké emocionálně vyrovnanější poloze?

D: Ta rovnováha navíc roste s věkem, směřuje k ní i náš vnitřní vývoj, čím dál víc se zklidňujeme.

Zklidňujete? Od vašeho prvního alba, které zachycovalo jen dva hlasy a nástroje, jste se propracovaly už k docela bohatému a životem překypujícím zvuku posledního alba Auris. Byl to přirozený vývoj anebo rozhodnutí?

D: Začalo to tím, jak přicházely nové písničky, a v jedné z nich jsem třeba chtěla mít basklarinet, to je přece úžasná nástrojová barva, ne? A tak jsme se rozhlížely mezi známými muzikanty.

Na vašem posledním albu Auris hostují mimo jiné i členové Vertiga, a vy jste s nimi loni nejenže koncertovala na turné, ale natáčela jste s nimi i jejich příští album s názvem Vertigo Quintet a Dorota Barová. Čím vás okouzlili?

D: Já se v té jejich hudbě našla, všichni jsou tam skladatelé, pro mě je to nová škola. Písničky pro sebe si píšu přesně na tělo, takže nevymýšlím nic krkolomného, a když dělám s někým jiným, posouvá mě to naopak dál, tlačí mě to do jiných dimenzí. Pro album jsem napsala tři texty v polštině a k jednomu z nich i melodii.

Nebudou si oba projekty konkurovat?

D: Tara Fuki zůstávají nadále prioritou, ale protože Andrea má rodinu, nehrajeme tak často a mě zbývá čas i na Vertigo.

Z článku v Rock & Pop, 2007/2