Tim Eriksen: Hardcore. Folk. Gospel. A co bylo předtím?

7. 7. 2008 | Rubriky: 2008,Články,Rock & Pop

Současný americký freak-folk má i svoji syrovější paralelu. Tim Eriksen čerpá z éry před válkou Jihu proti Severu, kdy dnešní žánry jako blues, folk, či gospel ještě neexistovaly a na banjo hráli především otroci na plantážích.

Eriksen začínal jako punkový hardcorový kytarista v legendárním newyorském klubu CBGB, ale brzy pronikl do dalších muzikantských profesí: hraje například jihoindickou klasickou hudbu, se svojí bohužel už nežijící manželkou Mirjanou Laušević (1966-2007) se věnoval hudbě z Bosny, v newyorském Lincoln Centru hraje experimentální noise a příležitostně přednáší na Dartmouth College a University of Minnesota.

Lidské varhany

Archaický repertoár, sahající až do doby, kdy dnešní Spojené státy byly součástí Britského impéria, představil Eriksen středoevropskému publiku poprvé před 12 lety, kdy vystupoval na festivalu v Rudolstadtu se skupinou Cordelia’s Dad, hudebně definovanou jako post-punk a folk-hardcore. Materiál čerpal ze starodávných zpěvníků, jejichž notace, tedy trojúhelníky, kolečka a čtverečky určují výšku tónu a umožňují číst noty i těm, kdo neznají houslový klíč. Tradici se podle kuriozního zápisu říká shapenote singing, a praktikovala se třeba ve vícehlasých sborech na náboženských shromážděních.

K jejímu revivalu přispěl Oskarem odměněný film Návrat do Cold Mountain (2003), odehrávající ze za americké občanské války. Hudbu k němu mimochodem natočil tentýž T-Bone Burnett, který svým dřívějším soundtrackem k filmu Bratříčku, kde jsi inicioval revival starého blues. Cold Mountain obsahuje sklaby Jacka Whita (White Stripes), Elvise Costella a Stinga, i hlas zpěvačky Alison Krauss. (Burnett produkoval i její nedávné společné album s Robertem Plantem). Eriksena si filmaři najali proto, aby herce naučil zpívat repertoár shapenote v autentické podobě a v jedné písni se dokonce objevuje na plátně.

Jak takový sborový zpěv působí na současného diváka? CNN popisuje workshop v ulicích Chicaga: “Hlasy jsou rozmístěné podle rozsahu, takže máte pocit, že zdroj zvuku jakoby mění polohu, sóloví zpěváci se střídají ve vedení a tleskají do rytmu. Výsledkem je hlasitý, čistý zvuk, který někteří popisují jako archaický, jiní jako lidské varhany.” A Tim Eriksen dodává, že nejzajímavější není tuto hudbu poslouchat, ale zpívat ji.

Eriksen pojmenoval svůj repertoár podle významné sbírky, The Sacred Harp, která vyšla roku 1844 – což se mimochodem s odchylkou 9 let shoduje s prvním vydáním sbírky tuzemského folkloru Františka Sušila. Na svém letošním sólovém turné odehraje Eriksen tři koncerty v Česku, včetně festivalů v Náměšti a Ostravě.

Vy označujete repertoár Sacred Harp také termínem Northern Roots, “severské kořeny”, můžete ten název dešifrovat?

Když Američané mluví o kořenech své hudby, mají na mysli staré písně amerického Jihu, ať už blues či bělošské. Kdežto stará hudba Severu, zvláště Nové Anglie, byla dosud zastřena tajemstvím, i když odtud pochází řada krásných písní. Používám ten název proto, abych na ten rozdíl upozornil.

A existuje nějaké spojení mezi Northern Roots a současnými folkařskými směry, jako je Neo-Folk nebo Freak Folk?

K těmhle moderním trendům, které jdou do hlubších a někdy i temnějších rovin, vedou daleko přímější spojnice nežli k tomu, co se v USA obvykle rozumí jako folk. A osobně mám daleko blíž k hnutí jako je “freak folk” nežli k folkařům z 60. let, i když i oni zpívali staré a tradiční písně.

Často se zmiňujete o dalších inspiracích ve své hudbě: Bosna, Indie. A někdy se doprovázíte dokonce na “saraswati veena”, což je na Západě ne zcela běžný nástroj z jižní Indie. Jak jste k němu přišel?

Ten nástroj mám už 25 let. Je dost obtížný a komplikovaný. A pokud mě nějak ovlivnil, projevuje se to velmi subtilně. Studiem na ten nástroj jsem se naučil především disciplínu i vnímavost vůči nejjemnějším detailům.

Vaším dalším hudebním zdrojem je hudba Balkánu, a kdysi jste dokonce působil v americko-bosenské skupině Žabe i babe, která měla v repertoáru prubířský kámen všech vokalistů, turecko-slovanské balady sevdalinka. Promítá se to nějak do vašich nahrávek?

K balkánské hudbě mám blízký vztah díky rodinným vazbám, jsou to písně, které velmi zřídka zpívám mimo domov, což se doufám v budoucnu změní. Znám několik sevdalinek a baví mě žánry z venkova i měst Bosny. Skupina Žabe i babe představovala unikát, v její hudbě byla láska i znalost žánru, ale už bohužel neexistuje.

Předěl mezi komerčním popem a alternativou se zvětšuje, máte třeba nějaké favority v současných hitparádách?

Nynější hitparáda ve Spojených státech mě příliš nezajímá, ale mám oblíbené nahrávky z popu všech dekád. A mám také rád pop z jiných zemí: z bývalé Jugoslávie, Rumunska, východní Afriky, Turecka, filmovou hudbu z Indie. A také něco od Björk, P J Harvey, Cat Power a z nového metalu.

Hudba, na kterou jste se zaměřil, se původně zpívala mimo budovy, na veřejných prostranstvích. Nemáte chuť ji vrátit tam odkud pochází a zpívat jako pouliční hudebník?

Část té hudby je skutečně určena pro otevřený prostor, baví mě třeba zpívat v lesích či na polích západního Massachusetts, kde bydlím, ale většina repertoáru zní nejlíp uvnitř. Často zpíváme v dřevěných místnostech se sádrovými stěnami a nízkými stropy, někteří říkají že to je podobné jako být zavřen uvnitř houslí.

Přijedete sám, anebo máte spoluhráče?

Cestuji sám, ale člověk nikdy neví, koho cestou potká.

Letos jste vystupoval v Carnegie Hall, při jaké to bylo příležitosti?

Spolu se dvěma operními vokalisty, sopranistkou Anne-Carolyn Bird a tenorem Nicholasem Phanem jsme účinkovali v symfonické skladbě Evana Chamberse, který také hraje tradiční irskou hudbu na housle. Udělali jsme nahrávku pro značku Naxos a naše turné skončilo v Carnegie Hall.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2008/7