Trevor Coleman o mystériích i rutinách scénické hudby
12. 9. 2022 | Rubriky: 2022,Články,Harmonie
Trevor Coleman byl třikrát nominován na cenu Emmy, což je televizní paralela filmových Oscarů či hudebních Grammy. Méně se už ví o jeho projektech s českými hudebníky.
Jejich katalyzátorem je Jono Heyes, zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista, který pochází stejně jako Coleman z Nového Zélandu. Zatímco Coleman se usadil v Seville, Heyes žije momentálně v Jižních Čechách. Tam vznikl i následující rozhovor. Počátkem října proměnil Heyes tichý penzion stojící o samotě na břehu potoka v nahrávací studio. Natáčel zde nejen své následující album, s pracovním názvem The Beehive Studio, ale i filmové příběhy s písněmi propojené. Vedle Colemana a Heyese se účastnili basista Petr Tichý, houslistka Anna Štěpánová a další hudebníci.
S jakou hudbou jste vyrůstal?
Můj otec hrál v dechovce, domů mi přinesl moji první trubku. Pak mi ale ještě pár let trvalo, než jsem objevil jiné žánry.
Jako třeba punk rock?
Nejprve Deep Purple, Uriah Heep a další slavné kapely 70. let. Já začal v 9 letech na klavíru, takže klasika byla můj první vliv, ale potom zvítězil jazz.
Takže, pokud jste měl nějakého oblíbeného trumpetistu, ta volba asi byla jednoznačná?
Ano, byl to Miles Davis. Když jsem poprvé slyšel jeho album Kind of Blue, věděl jsem, že budu hrát jazz.
Váš otec hrál v dechovce. Na Novém Zélandu jsou ale asi jiné dechovky než u nás či v Německu?
Novozélandská tradice je trochu jako ta anglická. Naše dechovky nehrají jen pochody, ale i docela komplikované věci. I dechovka může být seriozní záležitost.
Kdy jste se rozhodl pro scénickou hudbu?
Když jsem se jako teenager díval na filmy, tak jsem objevil, jak důležitou roli má hudební doprovod.
Nějaký konkrétní žánr?
Hodně jsem se tehdy díval na westerny, třeba s Johnem Waynem. Jako skladatel mě zajímal Ennio Morricone, fascinovala mě hudba k Felliniho filmům.
Ennio Morricone se prosadil jako skladatel, jehož hudba je stejně unikátní jako film který doprovází. A po něm přišly další výrazné osobnosti, Ludovico Einaudi, Goran Bregović.
Ale stejně vyhraněná filmová hudba existovala i před nimi. Pro mě byl velký vzor Bernard Herrmann, ten psal pro Hitchcocka. Když ale na Hitchocka začali tlačit, aby jeho filmová hudba měla blíž k popu a jazzu, rozešli se.
Představme si, že hudební skladatelé žijí v imaginárním trojúhelníku. V jednom z jeho vrcholů jsou písně, opera, hudba vypráví příběh. Ve druhém instrumentální hudba, příběh je abstraktní a odehrává ve fantazii posluchače. A ve třetím je scénická a filmová hudba, které se odborně říká “incidental music”. Úlohou skladatele je zvýraznit a dotvořit příběh již existující. Anebo je to složitější?
To anglické označení incidental mi vždycky přišlo nepřesné a pejorativní. Protože roli té hudby snižuje. Soundtrack dokáže účinek filmu nejen zesílit, ale vyjádří i ty emoce které na plátně nevidíte. Právě tohle mě k filmové hudbě přitáhlo. Umění vyprávět ten příběh v jiné, a sice hudební rovině, která je mnohem abstraktnější než obrázky na plátně. Ta hudba může signalizovat změnu jak se příběh vyvine, ještě než k tomu dojde. Třeba když si děti hrají bezstarostně na hřišti, a hudba vám napoví, že věci nejsou tak jak se zdají. Ty jemnosti a náznaky s jakými hudba pracuje, to mě vždycky fascinovalo.
Ale na druhé straně, když sledujete televizi, ve scénické hudbě je taky spousta klišé. Existují jednoduché recepty, jak vytvořit moment překvapení, které rutinéři stále opakují.
V horrorech se napětí stupňuje určitým druhem harmonického vývoje. Já preferuji širší perspektivu. Třeba když se na plátně odehrává něco drastického ale doprovází to zcela poklidná hudba, aby se vytvořil kontrast. To je daleko efektivnější než to podbarvovat horrorními klišé. Na plátně plameny, bouračka, drama. A k tomu andělská hudba. Pak vám dojde, že ten film je o spáse, a v téhle rovině působí i hudba.
Jak jste spokojen s nahráváním tady na Šumavě? Týden jste strávil v narychlo postaveném studiu, které nemá oddělenou režijní místnost, všichni se tlačí v prostoru většího obýváků, každý muzikant má jiné zkušenosti a jiné hudební preference. Není to přesný opak profesionální studiové práce, na kterou jste zvyklý?
Při nahrávání je nejdůležitější energie. Ta energie, která přeskakuje mezi muzikanty, když na sebe reagují v reálném čase. To je úplně jiný zážitek, než když o samotě přidáváte svoji zvukovou stopu k polotovaru, který vám někdo poslal z druhého konce světa. Taky je důležité být daleko od shonu, od rušivých momentů a každodenních rutin. Přesně jako tenhle týden v domečku na louce na jihu Čech. Samozřejmě, když dojde k nějaké technické chybě, energii to zabrzdí. Anebo když někdo přijde s nápadem, aby to vylepšil, ale zabere to spoustu času, tak energie taky spadne. To je běžné, ale protože máme celý týden, čas nás netlačí. 7 lidí je na jednom místě, naplní jednu nepopsanou stránku. Přesně tohle ta nahrávka zachytí.
Tohle improvizované mobilní studio ale zřejmě není technicky příliš dokonalé, nechybí vám ty pokročilejší technické vymoženosti?
Pro to, co děláme, je to naprosto adekvátní. Chceme živou nahrávku z jedné místnosti, kde funguje živá interakce. V profesionálním studiu je každý jinde, všichni jsou navzájem separovaní. Co lidi dnes navzájem přitahuje, je vzájemný kontakt. Ten chybí, když pracujete s technikou, a o další stupeň vymizel díky pandemii. Ta nevypočitatelnost, nepředpověditelnost. Skvosty které vznikají z náhody. To je typicky lidská a ne technická záležitost.
Jaké to je pro vás jako skladatele, žít na tak vzdáleném a izolovaném místě jako Nový Zéland? Přináší to nějakou unikátní kulturní zkušenost, kterou byste neměl, kdybyste se narodil třeba v Anglii?
Na to se mě ptají často a odpověď není snadná. Na Novém Zélandu vznímáme vlivy Maorů, původních obyvatel, i tu izolaci, daleko od všech ostatních. Musíme si vystačit s vlastními nápady a možnostmi. Ale protože nemáme tak dlouho historii, nejsme zatížení historickým břemenem jako Evropané. Víc cítíme potřebu improvizovat, v hudbě se nebojíme půjčovat si z kubánských či západoafrických rytmů. Nemáme zábrany, že by se tohle nesmělo.
Jak se ukázalo po terroristickém útoku roku 2019, a později při pandemii, na Novém Zélandu sledujete politickou linii, která se otevřeností liší od jiných anglicky mluvících zemí. Pozůstatky koloniální mentality z Nového Zélandu necítím, nebo je to jen moje fantasie?
U nás je skutečně silné hnutí k vytvoření nové novozélandské identity, součástí je integrace s maorskou kulturou, a snaha uniknout z dřívějších okovů britského kolonialismu, to nás pohání.
Souvisí to s výměnou generací?
Ano, první britské přistěhovalce nejvíc zajímalo stavět domy a školy, základní kameny života. Kdežto pozdější generace hledaly pozici Nového Zélandu v mezinárodním kontextu.
Kultura Maorů, původních obyvatelů Nového Zélandu, to je hodně široký pojem. Tak třeba válečné tance byly zcela legitimní součástí bojových operací, když novozélandské jednotky osvobozovaly za druhé světové války Krétu. Je tam nějaké spojení s kulturou jiných aboriginů z Tichomoří, třeba z Taiwanu?
Podle některých teorií přišly maorské kmeny z čínské pevniny a také osídlily Taiwan. Když jsem tam jel navštívit svoji dceru, tvrdila že místní aboriginové jsou Maorům hodně podobní.
Nejslavnější zpěvačkou tohoto etnika je operní sopranistka Kiri Te Kanawa. Slyšíte z jejího hlasu nějaké maorské kořeny?
Je to kvalita jejího hlasu, intenzita výrazu, propojení s minulostí. S tím, čím prošli její předkové, tragedie, bolest, radost, vášně. Ale zároveň jsem si vědom, jak ošidné jsou generalizace.
Natočil jste desítky alb, která jsou dostupná na webu Bandcamp, u kterého by měl člověk začít?
Na jednom z nich, jmenuje se One Moment, hostuje česká zpěvačka Beata Bocek. Když před léty cestovala po Novém Zélandu, představil mi ji Jono Heyes.
Ona je naprosto přirozená a unikátní, jak konkrétně jste se setkali?
Když nás Jono seznámil, pozval jsem ji do studia abychom něco zkusili. Ona má kořeny v Slezsku, východní Evropě. Takže není divu že to, čím přispěla, bylo hodně zajímavé, originální a odlišné od toho co jsem znal.
Byl to hlas, feeling, frázování?
To všechno, a svoboda s jakou to dělala. Svoboda v tom, že se nebojí, že udělá chybu, v tom, že se nestará, co si ostatní o ní myslí. Když jsem ji viděl poprvé, zpívala tak přirozeně, jako když jiný konzumuje snídani. Tuhle přirozenou organickou kvalitu přinesla i do nahrávky, kterou jsme společně udělali.
Víte o někom dalším, kdo má dar téhle svobody a lehkosti v hlase? Třeba Cesaria Evora?
Její hlas miluju. Kdybych měl hodnotit přirozený přístup k písni a frázování, tak ona to uměla nejlíp. Z žijících zpěvaček sem patří ty se Západní Afriky: Oumou Sangare, Rokia Traore. A taky Američanka Gretchen Parlato, ta zpívala třeba s Herbie Hancockem.
Zmíněné album One Moment je součástí série, kterou jste nazval Polycyclic Trilogy. Tím je myšlen nějaký rytmický koncept?
Napsal jsem o tom doktorskou práci, které jsem věnoval 3 roky života, protože širší souvislosti rytmických cyklů nikdo předtím nezkoumal. Když třeba 3 muzikanti hrají každý v jiném rytmickém cyklu, znamená to, že místo 4 dob jsou ty cykly mnohem delší. Gamelan, indická hudba, Pygmejové z Kamerunu, Steve Reich, to vše navzájem souvisí.
Vy žijete už 4 roky v Seville, bylo to hudební nebo osobní rozhodnutí?
S manželkou jsme žili 17 let na Novém Zélandu a předtím 15 let v Německu. Vše, čeho jsem na Novém Zélandu chtěl dosáhnout, se mi podařilo, a tak nás lákalo žít zase v Evropě. Nejlépe kde je teplo a kde jsme nebyli. Andalusie zvítězila, k té volbě přispělo i velmi vstřícné společenství muzikantů.
V hudebním zeměpise je Andalusie ekvivalentem flamenca.
Ano, ale taky tam žijí jazzmani, dělají hodně zajímavých a žánrově propojených projektů. Vedle toho tam najdete muzikanty ze severní Afriky, evropskou klasiku, všechno se tam prolíná. Právě díky tomu je to ideální prostředí pro současného skladatele.
Foto (c) Barka Fabiánová, www.barkafabianova.com
Psáno pro časopis Harmonie, 2022/1
