Tropické tripy Čankišou

29. 4. 2013 | Rubriky: 2013,Články,UNI

S Davidem Synákem o didgeridoo, jazykových bariérách a kulturní turistice.

Milovníci kategorií by Čankišou možná označili jako futuristické pokračování brněnské alternativy, ale jejich hudba se stereotypům vzpírá. Staví víc na komunikaci než na vymezování se vůči pokleslému popu, jejich styl je obdivuhodně všežravý. U které jiné tuzemské kapely byste vedle sebe našli tak různorodé odkazy jako je skandinávská hudba, zpěvy qawwali zpopularizované Nusrat Fateh Ali Khanem, či vlivy posbírané na výjezdech do tak vzdálených míst jako je ostrov Reunion. Loni se skupině podařilo vycestovat až do Malajsie na Rainforest World Music Festival na ostrov Borneo. Tato akce, podobně jako další festivaly v exotických destinacích, souvisí s fenoménem kulturní turistiky: návštěvníci objevují nejen pláže, ale i lokální hudbu. Čankišou natočili 5 alb a letos oslaví 15 let existence. O souvislostech mezi hudbou a cestováním hovoří saxofonista a hráč na další dechové nástroje David Synák.

Váš kolega, zpěvák Karel Heřman, v jednom zahraničním rozhovoru říká, že jste “the most ethno guy in the band”. Chtěl tím zřejmě naznačit, že máte nejlepší přehled o hudebních stylech z celé planety?

Děkuju Karlovi, asi měl na mysli že jsem v kapele největší hippie, že poslouchám hudbu z celého světa a sbírám nástroje.

Například didgeridoo? Tedy australský nástroj, který u nás mezi sólovými hráči v čajovnách získal kultovní statut, ale do ansámblového obsazení se ve srovnání se světovými zvyklostmi neintegroval – s výjimkou Čankišou. Jak jste ho objevil?

Kdysi v Brně. Na náměstí vystupovali pouliční muzikanti, dva kluci z Austrálie. Říkal jsem si, tohle bych chtěl umět. Tehdy jsem ještě nevěděl, že didgeridoo je úplně normální trubka, v níž se neskrývá žádný mechanismus.

Jak dlouho trvá než se na to člověk naučí?

V mém případě to bylo složité a trvalo to neúměrně dlouho. Bylo to asi roku 1994, neznal jsem nikoho, kdo by ten nástroj ovládal, a tak jsem si opatřil kartonové roury a na nich jsem se učil.

A nakonec jste si pořídil autentické didgeridoo z větve eukalyptu prožrané termity?

Vyrobil jsem si ho sám z kusu dřeva: rozřízl, vydlabal a zase slepil. A dodnes na nástroje takto vytvořené hraju, s výjimkou jednoho kovového výsuvného. U něj lze měnit ladění až o kvintu, vytvářet klouzavé tóny, dalo by se to rozšířit i na celou oktávu, ale ty vyšší tóny už neznějí moc pěkně.

Není ale didgeridoo spíš rytmický než melodický nástroj?

Rytmus je určen nutností se nadechnout, tak jsou formovány fráze – alespoň v mém případě.

To nadechování ale probíhá často skrytě, pokud tedy hráč ovládá nekonečný dech, odborně aleutické dýchání, kdy se nadechne nosem aniž by přestal foukat pusou, takže tón se nepřeruší.

To je pravda, ale při nádechu nosem tlak v ústech poklesne, a to vyvolá rytmickou změnu.

I v téhle technice jste samouk?

Ano, to byla ta nejsložitější část, neměl jsem nikoho kdo by mi to vysvětlil, jen jsem věděl že to nějak jít musí a že ke zvládnutí didgeridoo je nutné to znát. Zabralo mi to tak tři měsíce trénování. Techniku používají jazzoví trumpetisti i saxofonisti, třeba Roland Kirk – ten dokázal neuvěřitelné věci.

Dala by se tahle metoda a využít i mimo hudbu, třeba když člověk fouká do balonku při policejní kontrole? Anebo když nafukujete matraci?

Zjistil jsem, že tímhle dýcháním se hodně překysličí mozek, člověk se dostane do jiné reality, podobně jako při holotropním dýchání.

Takže hráč na didgeridoo se dostává do transu už tím, jak fouká?

Ano, svět pak vnímá trochu jinak.

Máte v této oblasti nějakého guru, autoritu kterou respektujete?

Líbí se mi australský hráč Charlie McMahon, ten přišel se spoustou inovací.

A obecně v hudebním světě?

Mezi saxofonisty je to Jan Garbarek, líbí se mi jeho tón, jak ho dosáhne a udrží, je to osobnost kterou člověk ihned identifikuje. A jinak mě svým přístupem silně ovlivnil Nick Cave. A také hudba Skandinávie.

Jak k tomu došlo?

Asi před 17 lety, když jsem přemýšlel jakou hudbu chci vlastně dělat. Tehdy jsem slyšel skupinu Hedningarna, švédskou sestavu s finskými zpěvačkami, to mě strašně dostalo. Pak jsem se s nimi setkal na Ukrajině na festivalu, přišel jsem za nimi po koncertě, a říkal jsem jim že právě kvůli nim jsem se začal věnovat world music. Potěšilo je to.

Neproniklo do vaší hudby i něco z Moravy, odkud jsou všichni členové kapely?

Když jsme hráli na ostrově Reunion, potkali jsme se tam s paní která z Moravy pocházela, a ta nám říkala že to v naší hudbě je znát.

Vaše kapela se od jiných liší i generačním rozpětím, nejstarším členem je bubeník Zdeněk Kluka, veteránský muzikant ze skupin Vulkán, Atlantis a Progres, která existuje dodnes. Poskytujete mu vzhledem k jeho znalostem více prostoru?

On má dlouholeté zkušenosti a věci, které my složitě objevujeme, dokáže okamžitě vyřešit, což ale neznamená, že by vedl kapelu. Všichni máme stejná práva, zjistili jsme, že kdybychom měli vedoucího, brzy by převládl jeden vliv a v naší hudbě by možná zvítězily stereotypy. Existují písničky, které jsou především Zdeňkovy, on dokáže přinést skladbu která je hotová, ale jinak jsou písničky Čankišou výsledkem společných rozhodnutí.

Vystupovali jste na festivalech v Pakistánu, Malajsii, a též na ostrově Reunion, který veřejnost vnímá jako turistickou destinaci, a přitom netuší, jak zajímavá je tam hudba. Reunion je tavící kotlík, v němž se podobně jako v severní či jižní Americe prolíná evropská kultura s vlivy z Afriky, které tam přivezli otroci. Zaujalo vás tam něco?

Jamovali jsme v jedné pizzerii s místní kapelou, 60 muzikantů s dechovými nástroji, takže zaplnili celý interiér. Základem jejich hudby byla maloya, styl místních Kreolů, tedy míšenců. Vedle všech těch dechů jako sousaphone či saxofony hráli na africké bubny djembe i na štěrbinové bubny, což je vydlabaná kláda. A samozřejmě i na místní nástrojovou specialitu, kayamb: ten vypadá jak vál na nudle, který tvoří svázaná rákosová stébla, obsahující semínka. Hráč drží desku v obou rukou a rytmicky s ní třese, výsledný zvuk není příliš hlasitý, ale jeho rytmu neuniknete, totálně ovládne mozek posluchače.

… a dovede ho do transu?

I to se může stát.

Takže maloya patří do stejné rodiny hudebních novotvarů jako blues či reggae, tedy spojení afrických prvků s Evropou?

Nejen s Evropou, na Reunionu je to ještě pestřejší, jsou tam Tamilové, Číňani a samozřejmě Indové.

Jak vypadá maloya na podiu?

Největší současnou osobností stylu je Danyel Waro, zpěvák s rysy černocha, ale vizáží bělocha, má blonďatou hřívu kudrnatých vlasů, nosí brýle, a pomohl hudbě, která byla na pokraji zániku, k návratu. Když Waro začínal, maloya se už téměř nehrála a on na ty zapomenuté kořeny navázal a styl zpopularizoval. Maloya totiž původně byla – podobně jako blues – hudbou spodiny, bývalých otroků.

Měl jste podobně silné zážitky i na Borneu v Malajsii?

Kupodivu jsme tam neviděli moc zajímavých místních kapel, ale objevem byla skupina Oreca TX z Baskicka, mají hodně zajímavé nástroje, používají šalmaj zvanou alboka – dvojitý hoboj s ozvučným rohem a pronikavým zvukem. Samozřejmě měli i nejpopulárnější baskický bicí nástroj txalapartu, což jsou fošny do nichž se buší palicemi. V Asii publikum reaguje živěji než v Evropě, jsou vděčnější, nabídka tam není tak velká jako na Západě, koncerty jsou vzácností. Celý východ je zkrátka vděčným teritoriem, které začíná už na slovenské hranici.

Zatímco jiné skupiny se snaží překonávat jazykové a kulturní bariéry tím, že zpívají anglicky, Čankišou na to jdou jinak, jaký máte recept?

My to anglicky nikdy nezkoušeli, zjistili jsme že informace se nejlépe dostane k publiku, když ji zakódujeme do imaginárního jazyka. Člověk pak nedokáže přesně uhádnout co které slovo znamená, a význam si tedy domýšlí.

Podle intonace, výrazu zpěváka?

Ano, to je samozřejmě dobré vodítko, a výsledek je záměrně velmi mnohoznačný. Posluchači nám vzkazovali: Měli byste zpívat česky, abychom vám lépe rozuměli. Ale my jsme odporovali: Tím, že nesdělujeme jednoznačné poselství, dáváme prostor posluchači, aby si píseň sám dešifroval, propojil si ji se svojí vizí.

Takže i když se texty skládají ze slov, jsou čistě abstraktní?

Ne, my víme docela přesně, co v těch textech je, nejedná se o žádné improvizace ale přesně dodržovanou strukturu. Když si z toho posluchač ale vyčte něco jiného, je to v naprostém pořádku.

Má ten váš abstraktní jazyk konkrétní jméno a historii?

To je jazyk národa Čanki, což byli jednonozí lidé. Když má člověk jen jednu nohu, pohybuje se dopředu skákáním a tím pádem má i velmi rytmický jazyk. Je to trochu jako rap, Čankiové mají zajímavou hudbu.

Já potvrzuji že takové mýty jsou skutečně doložené v historických pramenech, sahají až do antiky, kdy se poprvé objevily zprávy cestovatelů z dalekých zemí, kteří popisovali zvláštní bytosti o jedné noze.

Ano, my jsme v tomhle směru nikdy nechtěli vařit z vody, je dobré navázat na historickou skutečnost.

Ale neexistují výjimky? Třeba skladba Vardusa Saza na vašem posledním albu Fa•t, je jako jediná natočená s pomocí hostujících zpěvaček v jazyce, který zní docela evropsky.

Zpívají bývalé studentky dramatické výuky na JAMU, kde se naučily posunkovou řeč, aby se domluvily s hluchoněmými herci. Na albu zpívají lotyšsky, jsou to dva texty přes sebe – jeden je lidová píseň a druhy jazykolam: modrý zajíc modrým mečem stíná stín…

Vysvětlujete na koncertech v cizině, jak to je s tou vaší řečí Čanki?

Naši zahraniční posluchači si většinou myslí, že zpíváme česky. Karel Heřman, náš zpěvák, mezi písničkami mluví, někdy anglicky, někdy v Čanki, někdy česky. Třeba na Rainforest Festivalu bylo pár Čechů: za našimi zády divočina, před námi desetitisíce diváků a uprostřed česká vlajka. Nezapomenutelný zážitek.

Psáno pro UNI, 2013/3