Velikonoční curry

27. 11. 1993 | Rubriky: Články,Vykopávky,World Music

“Indická hudba je dva tisíce let stará. My se tu tradici učíme a vstřebáváme během prvních patnácti let života. Otec mi říkal: ‘Až se tohle naučíš, dobře se kolem sebe rozhlížej a snaž se toho co nejvíce objevit. Ale pořád už budeš vědět, že máš svůj domov.'”

Zakir Hussain, hráč na tabla, působí jak ve společnosti “západních”, tak indických hudebníků. Do Prahy přijel s jednou z nejlepších indických zpěvaček, Sulochanou Brahaspati, dvěma dalšími indickými hráči a francouzskou skupinou Gradiva, která se specializuje na evropskou hudbu ze 17. a 18. století.

Před pětadvaceti lety doprovázel Zakirův otec Alla Rakha světoznámého hráče na sitar, Raviho Shankara. Oba hráli ve Woodstocku a na dalších legendárních místech rockové historie. Ze všech rockerů se tehdy s Shankarem nejvíce sblížil George Harrison a jejich přátelský vztah měl téměř symbolický význam. Do vědomí celé beatlovské generace tehdy pronikly první orientální impulsy.

Zakir strávil uvnitř tohoto prolínání západu s Orientem celý svůj život. Když ho popisuje, užívá metaforu svého otce:

“Můžu jít navštívit přítele, který má jiný domov, vypít s ním čaj, a pak se vrátit do svého domova. Nemusím ho žádat, aby mě nechal přespat u sebe, protože já kde bydlet mám. A příště může on přijít ke mě, můžeme si dát kuřecí curry, čočku, rozmlouváme, a pak se zas on vrátí do svého domova.

Jiný příklad: Přijedu do Tokia. Potřebuju koupit walkman, protože ten doma nemám. Odvezu si ho domů, je pěkný. nový. A když pak jedu do Paříže, vezmu s sebou pěknou indickou šálu, jako dárek pro Véronique (Véronique Dietschy, zpěvačka Gradivy). A na tomhle je založena hudba a umění. Když jsem hrál s Johnem (McLaughlinem), Georgem (Harrisonem), s orchestry, to je něco, jako když se lidé navzájem obdarovávají, a jejich domov je pak krásnější.”

Tedy, vzájemné obdarovávání, prováděné s rozvahou a noblesou, nikoli obchod se smíšeným zbožím – či hudební guláš, jak by možná napadlo nezasvěceného. Proto byl také vzájemný kontakt mezi francouzským ansámblem Gradiva a indickými hudebníky, který jsme mohli v lednu sledovat v pražském Rudolfinu, zpočátku tak křehký a nenápadný.

Zazněly tu vedle sebe dvě hudební tradice, které ovšem nejsou zas tak úplně nesourodé: indické noční ragy a evropské noční mše, nešpory Velikonočního týdne, v podobě, jak ji do not zachytil před třemi sty lety Marc-Antoine Charpentier ve svých “Temných hodinkách”.

První setkání obou hudebních skupin probíhalo v Indii. Kontratenorista a umělecký vedoucí Gradivy, Alain Zaepffel, tvrdí, že když mu zpěvačka Sulochana Brahaspati předváděla nejrůznější ragy, dlouho váhal, ale nakonec zvolil právě ty půlnoční.

“Víte, Indové, ti se nechtějí předvádět jako primadony, zkrátka využívat možností koncertního podia. V hudbě hledají něco jiného, a přitom si dávají hodně záležet detailech – na přesné intonaci, na správném barevném odstínění. ”

Když jste pak v Indii společně vystupovali, reagovali tam lidé odlišně?

ALAIN ZAEPFEL: Před koncertem, při koncertě, nebo po koncertě?

Při.

ALAIN ZAEPFEL: Hodně nás překvapilo, jak se obecenstvo soustředilo, protože v Indii lidé na koncert přijdou, mluví a odejdou. Všude se používají mikrofony, všechno je nahlas. My jsme vystupovali bez nich, a všichni napjatě poslouchali, což je na místní poměry trochu netypické.

Co se dnes vlastně v Indii hraje?

ALAIN ZAEPFEL: Na severu indická klasická hudba, která má svůj řád, ale neužívá notový zápis, hraje se na koncertech i v televizi. Pak tu máte filmovou hudbu, která je taky velmi propracovaná. V Indii je běžné, že na každém koncertě se zpívá jiná raga. Indové mají úplnou svobodu, kdežto naše hudba je psaná, my vycházíme z toho, co je v notách, Oni mají prostor k improvizaci. Charpentierovy “Temné hodinky” můžeme brát jako svědectví o tom, jak se kdysi hrálo v Evropě. Jeho zápis pochází z doby, kdy se v Evropě ještě improvizovalo, a představuje tedy záznam tehdejší improvizace.

Jak tohle prolínají komentují vaši kolegové z Indie?

ALAIN ZAEPFEL: Víte, Indové říkají, bylo to fajn, ale hudebníci v toho zásadě tolik nenamluví. Když jsme společně vystupovali v Paříži, ve velkém divadle v centru, tak bylo vyprodáno, lidé seděli na schodech, a my bychom bývali mohli klidně odehrát další tři koncerty. Sešlo se tam naše publikum i jejich publikum,

Indové považují hudbu za hlubokou duchovní zkušenost. Myslíte, že posluchači v Indii vycítili tuhle rovinu i z vašeho vystoupení?

ALAIN ZAEPFEL: Jistou rezonanci mezi jejich hudbou a naší vnímali, uvědomili si, že každý se v té hudbě obrací ke svému Bohu a po svém,

Uvažujete o dalších podobných projektech?

ALAIN ZAEPFEL: Teď mi něco nabízeli, ale já se řídím intuicí, a vždycky chci mít pocit naprosté jistoty. Nemyslím si, že určitá zkušenost by se dala vynásobit.

Jak se vás dotýká hudba, která se hraje všude kolem – rock’n’roll, hity?

ALAIN ZAEPFEL: Samozřejmě, že se mě dotýká, protože žiju v tomto století, ale žádnou zkušenost z ní nečerpám.

A pokud tedy děláte starou hudbu, o níž dnes přesně nevíme, jak původně zněla, má smysl se snažit o přesnou rekonstrukci, nebo existuje jiný způsob?

ALAIN ZAEPFEL: Já věřím na imaginaci, založenou na znalosti stylu. Musíte ovládat určitý slovník, a také musíte poznat, jakou roli bude tato hudba mít v životě vašich současníků.

Myslíte, že Francie teď poskytuje místním hudebníkům více možností než jiné země?

ALAIN ZAEPFEL: Pěstovat hudbu není snadné v žádné zemi. Musíte tvrdě pracovat a stále přicházet s novými nápady, Hledám rukopisy v knihovnách. Zkouším jeden orchestr za druhým. Nejde jen o kvalitu interpretace, provedení, ale zároveň o výzkum, o objevování neznámých materiálů, zkrátka – být jen dobrým zpěvákem nestačí. To je stejné ve Francii jako v jiných zemích. I když ve Francii teď máme hodně koncertů a dobře se tam pracuje.

Skupinu Gradiva sponzoruje francouzský Télecom. Co byste si počal, kdyby žádný Télecom nebyl?

ALAIN ZAEPFEL: Doufal bych, že se najde někdo jiný. Umělec by měl mít nějakou podporu, protože jinak byste se touhle starou hudbou neuživili. I když se vaše desky prodávají a máte na vlastní obživu, potřebujete také kancelář, sekretářku, telefon, fax, což nestojí zas tolik peněz, a tady vám může pomoci sponzor, v našem případě Télecom. Výdaje na cestování pokrývá AFAA – tedy Asociace pro uměleckou činnost, a naše dnešní vystoupení připravil Francouzský institut v Praze. Na kulturu jde ve Francii daň přibližně ve výši jednoho procenta. To není moc, ale při 60 milionech obyvatel to dá docela slušnou sumu.

Náš rozhovor probíhal v restauraci v hotelu, odpoledne před pražským koncertem. Zakir Hussain dojedl jako poslední; jakmile si k nám přisedl a začal odpovídat na první otázky, bylo zřejmé, že přichází z jiného hraje, kde se děti učí dřív hrát než číst, kde hudba u přechází z generace na generaci, a možná proto je tak vzdálená chladnému evropskému uvažování.

ZAKIR HUSSAIN: Otec mě učil od tří let. Když mi bylo sedm, řekl mi: “Teď už můžeš hrát sám.” Když se třeba vrátil z vystoupení ve dvě v noci, tak mě vzbudil, a pak mi zpíval rytmy. Vyndali jsme bubínky tabla a dali na ně ručník, abychom nedělali hluk. Řekl mi třeba: “Tohle je fráze.” A předzpíval mi ji: “Dha ge te te…. Má čtyři a půl doby. Jak bys ji použil v rytmu, který má osm dob?” Já jsem mu to zazpíval, a on mě opravil. A někdy mě naučil celou skladbu: “Ta je od učitele mého učitele a je víc než sto let stará. Musíš se ji naučit, protože při ní lidé házejí květiny.” Skladby jsou spojeny s určitými akcemi, třeba s tím, jak skáče jelen, jak střílí dělo.

Když mi bylo dvanáct, hrál jsem dobře, ale svými myšlenkami jsem už byl dál, předeběhl jsem to, co dokázaly moje ruce. On tehdy jezdil po světě s Ravi Shankarem, a já jsem už mohl sedět u bubínků a sám cvičit.

To vás nevzal s sebou?

ZAKIR HUSSAIN: Já jsem musel chodit do školy, studovat zeměpis, dějepis, angličtinu.

Když vás ale v sedmi letech budil ve dvě v noci, tak jste asi stejně musel být ve škole dost unavený.

ZAKIR HUSSAIN: Ano, někdy jsem ve škole spal, někdy jsem bubnoval na školní lavici a procvičoval si, co jsem se naučil v noci. Bylo to takhle: v sedm ráno jsem šel do školy. Ve dvě jsem se vrátil domů. Dvě hodiny jsem pak cvičil. V půl páté jsem vypil čaj a udělal domácí úkoly. V půl osmé jsem byl hotov, najedl se, v devět jsem si šel lehnout. Spal jsem někdy i do tří. Šest hodin, to byla už od dětství průměrná doba mého spánku.

To je v Indii normální, nebo máte nějaké zvláštní schopnosti?

ZAKIR HUSSAIN: Je to věc zvyku, můžete se také klidně vytrénovat na dvě hodiny spánku.

Jde to i bez nějakých duchovních praktik? Třeba jógy?

ZAKIR HUSSAIN: Podívejte: já nekouřím, nepiju, jenom teď, když jsem dospělý, si občas dám kafe. Taky jsem nikdy nechodil hrát fotbal či kriket, jenom jsem cvičil na tabla. Nedělal jsem nic jiného, nepřijímal žádné další informace mimo hudby, alespoň po prvních patnáct let mého života. Otec mě také nebudil každou noc ve dvě hodiny – i když nakonec jsem si natolik zvykl, že jsem se budil sám. I teď cvičím ve dvě v noci: když jsem v hotelu, položím ručník na tabla a tiše hraju. Je to ta nejlepší doba.

Myslíte, že západní kultura přinesla indickým hudebníkům nějaký pozitivní vliv?

ZAKIR HUSSAIN: Když hraju indickou klasickou hudbu, nic do ní nemíchám, ale i tak mi poznávání jiných tradic pomáhá zdokonalovat se v indické hudbě. Když třeba pozoruji jiné bubeníky, objevuji skryté možnosti svého nástroje. Umím sice všechny ty komplikované rytmy, ale nikdy mě nenapadlo zastavit se a prohlídnout si svoje bubínky a říct si: měl bych hrát na tomto místě nebo na tomhle, třeba to bude mít jiný zvuk? Měl bych hrát otevřenou nebo nebo zavřenou dlaní? Od západních hráčů jsem se naučil, jak se dá pracovat s nástrojem, se zvukovou barvou, jak na zvuk působí akustika sálu. Teď se snažím dosáhnout co neorganičtějšího zvuku. V Indii je spousta rytmů, spousta struktur, rytmických bloků, ale neumíme pracovat s nástrojem. Za tři tisíce let se bubínky tabla nezměnily.

Jak jste se vůbec dostal poprvé do kontaktu se západní hudbou?

ZAKIR HUSSAIN: Když mi bylo šestnáct, můj otec se vrátil z Ameriky, přivezl magnetofon a spoustu nahrávek. Byl jsem zřejmě prvním Indem, který chodil po ulici s walkmanem a poslouchal Grateful Dead a Doors. On tam se všemi hrál, se všemi mluvil, a pak mi přinesl nahrávky. Už předtím jsem viděl v Indii všechny filmy s Elvisem Presleym a říkal jsem si: to je zvláštní, ta písnička skončí za tři minuty, a já jsem se ještě ani nestačil nesoustředit. Doors a Grateful Dead ale hráli skladby dlouhé sedm či jedenáct minut a to mi dávalo daleko víc smyslu. A tak jsem poslouchal víc a víc, a když do Indie přijeli Beatles, přišli k nám domů na oběd. Byla to velká událost; jel jsem do hotelu pro George Harrisona, tehdy jsme neměli peníze na vlastní auto, já jsem ho musel najmout v půjčovně, byl to starý Dodge Convertible s kulatými světly.

Ke kterému ze členů skupiny jste měl nejblíž?

ZAKIR HUSSAIN: Tak samozřejmě k Georgeovi, a taky k Ringovi. S Georgem jsem hrál na několika jeho deskách,

Nechtěl se učit taky hrát na tabla?

ZAKIR HUSSAIN: On chtěl vždycky jenom pár informací. Všichni se chtěli něco dozvědět o Indii, proto přijeli. Na hlubší poznání ale neměli čas. I když George se dost snažil, tak jeho závazky mu to nikdy neumožnily. Oceňuju, že to aspoň zkusili. Teď zas dochází k tomu, že naopak Indové hledají informace o hudbě odjinud. To je správné, nemůžete pořád růst jen ve svém vlastním domě, musíte jít občas ven, uvědomit si, co je kolem. Donedávna byli hudebníci z Indie přesvědčeni, že oni jsou mistři, že každý za nimi musí přijít a učit se od nich, a že oni se nepotřebují učit vůbec nic. Ale to není pravda, všichni se musíme učit, někteří začali dříve, jako Ravi Shankar, ale ještě toho musíme hodně objevit. Mezi hudebníky, které teď učím já, je jsou i ženy, a ty s bubny zacházejí zcela odlišně, zkrátka jemně a subtilně. Bubny jako nástroj bývají často předmětem nedorozumění a řada lidí si myslí, že se na ně musí hrát silně a nahlas.

Jak na vás působí hudba Johna Cage? Ten by s vaším názorem na bicí asi určitě souhlasil.

ZAKIR HUSSAIN: Každý procházíme nějakým vývojem, objevujeme věci a snažíme se je vyjadřovat, jak nejlépe dokážeme. Mě jeho hudba příliš smyslu nedává, ale já taky nejsem John Cage. Mám jiné zázemí a nejsem ani tak odvážný hudebník, jako byl John Cage, já jsem spíš student. Jemu se podařilo ze všech skladatelů tohoto století najít nejlepší výraz, a po něm přišli další skladatelé a snaží se také přinést něco nového. Jenže on udělal něco naprosto unikátního, navázal na starou evropskou tradici, přežvýkal ji, strávil ji, a řekl: “Podívejte, takhle to dělám já.” Když jsem to slyšel poprvé, bylo to pro mě naprosto nesrozumitelné, teď bych tomu rozuměl víc.

Říká se, že posluchačům z Asie připomíná evropská vážná hudba především vojenské pochody.

ZAKIR HUSSAIN: Možná, že ano. když znáte jen Bolero, ale když slyšíte nějaký kvartet, tak to snad ne.

Vy tam v Indii žádné vojenské pochody nemáte?

ZAKIR HUSSAIN: Ano, ale ne s orchestrem. Jen gongy, velikánské bubny a velikánské trouby. Všichni hrají hodně nahlas a uvádějí nepřátele ve zmatek. A z toho velkého válečného bubnu, který se jmenuje arabsky tabl, se pak zrodily bubínky tabla.

Jak by tedy poprvé reagoval posluchač, který nevytáhl paty z Indie, třeba na Čajkovského?

ZAKIR HUSSAIN: V Čajkovském je cosi temného, a to v Indii málokdo ocení. V Indii máme rádi krásné tóny a vyjadřujeme jen určité nálady: třeba štěstí, radost, odvahu, romantickou lásku. Nevyjadřujeme zlobu, znechucení a nechápeme, proč to dělají ostatní. V Indii také nejsou hudebníci zvyklí slyšet čtyři tóny najednou: dávají přednost jednomu, na který se mohou soustředit. Proto také naše zpěvačka, Sulochana, zpočátku nechápala, proč Alain zpívá jako kontratenor, tedy vlastně ženským hlasem, a proč má tedy Gradiva ještě skutečnou zpěvačku. Ale za dalších dvacet let se naši hráči s evropskou hudbou určitě sblíží ještě více, a když se pak zeptáte muzikanta z Indie, jak se mu líbí Schubert, tak vám toho řekne daleko víc, než teď.

Původně vyšlo v Reflexu, 1993