Vozíčkáři z Konga roztančili Kodaň

24. 1. 2010 | Rubriky: 2010,Články,Rock & Pop

Veletrh Womex, každoroční přehlídka nových objevů na poli world music, se letos ze Španělska přesunula do Kodaně, a byla zvláště dobrou příležitostí prozkoumat severskou hudební scénu. O impozantní zahájení se postaral The Great Nordic Band, all-star sestava s hodně širokým rozletem: vedle skandinávské elity ji tvořily zpěvačky z Islandu i Faerských ostrovů a navíc také host s Grónska.

Rasmus Lyberth ale každého, kdo očekával cokoli seversky mrazivého a temného, přinejmenším překvapil. Vizáží i hudbou připomínal spíš dobrosrdečného farmáře z Jihu, na hlavě měl slaměný klobouk a zpíval sluncem prozářené houpavé melodie. V čele neustále proměnlivého Nordic Bandu se střídali vokalisté i hráči na typicky skandinávské nástroje, jakými jsou třeba nyckelharpa, housle s klávesami na hmatníku, anebo vizuálně méně nápadné housle z údolí Hardanger, díky sytě zvonivému tónu označované jako sitar Severu. Překvapením byl Wimme, reprezentant sámijského, tedy laponského zpěvu joik, podobně jako u nás velmi populární Mari Boine. Donedávna jsme Wimmeho znali jako průrazného sólistu zpívajícího s elektronickým doprovodem, a tady se navíc představil ve vícehlasech jako doprovazeč, který jemně, a přitom vynalézavě doplňuje sólového umělce.

Hudební zážitky umocňovalo prostředí, budova Dánského rozhlasu. Zvenčí futuristická, kobaltově světélkující krychle, která skrývala celkem pět velikostí i tvarem odlišných, a zvukově nedostižných sálů. Zvláště impozantní bylo Studio 1, s balkony rozmístěnými nepravidelně v několika úrovních a dřevěným obložením, které obřímu sálu dodávalo překvapivě intimní charakter. Zatímco předchozí ročníky Womexu v Seville provázelo příznivé počasí a katastrofální zvuk, studená Kodaň se svými superzvukaři byla pravým opakem.

Womex je nejen příležitostí poznat hudbu z dosud málo probádaných končin, ale také umožňuje nabídnout vlastní produkci. Svůj stánek tu má každoročně brněnské vydavatelství Indies, a češtinou jste se mohli domluvit i s některými z účinkujících. Tak například, Ahilea Durčovski se narodil v Československu jako syn emigrantů z Balkánu, dnes žije ve Vídni, a před svým DJským vystoupením na Womexu upozorňoval: já budu hrát balkánskou klasiku, žádné elektro. Romské remixy se svojí kapleou DelaDap nabízel vídeňský Čech Stani Vana.

Výběr zhruba 60 účinkujících sahal od Číny přes Afriku až po Brazílii. Velkým překvapením byl Cedric Eatson z Louisiany se skupinou Bijou Creole, jehož doménou jsou styly cajun a zydeco, které vznikly podobným křížením jako country či blues, s tím rozdílem, že bělošský vklad tentokrát poskytli potomci francouzských kolonistů, kteří se v bažinatém ústí Mississippi usadili poté, kdy byli vyhnáni z Kanady. Spontánní a pulsující hudba s valchou a akordeonem měla lehkost a živelnost, typickou spíš pro klasické blues a 60. léta než pro dnešek.

Womex, setkání téměř tří tisíc delegátů z celého světa, skončil předáváním cen, které se zvrtlo v taneční party. V areálu Bella Center, v němž o pár týdnů později jednaly politické špičky o klimatických změnách, probíhaly od nedělního rána zvukové zkoušky, v pravé poledne ceremoniál začíná. Na podiu se střídá několik řečníků. Ředitel Womexu Gerald Seligman udělal ve svém krátkém, projevu zajímavé srovnání: “Řada lidí v médiích a v politice zneužívá rasové či náboženské rozdíly k tomu, aby zvyšovali napětí a vytvářeli konflikty. A pak jsou jiní, kteří vyznávají toleranci. My všichni, jak tu jsme, rozdíly nejenže tolerujeme, my je oslavujeme.” Poté došlo k udílení cen, z nichž tu poslední získala skupina Staff Benda Bilili z Konga. Sestavu tvoří vozíčkáři z ulic hlavního města Kinshasy, jejich tělesný handicap ale místo lítosti budí úžas. Diváci zjišťují, že zdravotní postižení nemusí být něčím omezujícím. Koncert byl nejen průpravou do taneční euforie konžských rytmů, ale také důvodem k přehodnocení vžitých klišé. “To invalidní omezení existuje jen ve vaší duši, nikoli v tělesné schránce,” tvrdí hudebníci. Vedle veteránských vozíčkářů je v sestavě zastoupena i mladá generace: jsou to sheges, bývalé děti ulice, bezdomovci, které hudebníci na vozících mezi sebe přijali jako své vlastní děti. Jedním z frontmanů skupiny se tak stal devatenáctiletý Roger: s mistrovskou virtuozitou hraje na nástroj, který si sám vyrobil z kytarové struny a plechovky od sušeného mléka.

Cenu Womexu zatím získávali umělci, kteří za sebou mají desítky alb, zatímco Staff Benda Bilili vydali čerstvě natočený debut. Předtím ale v ulicích Kinshasy prožili třicet let tvrdého boje o každodenní existenci, na kterou navázala neméně obtížná práce managementu, přivést kapelu do Evropy navzdory vízovým problémům a dopravním nákladům.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2010/1