Takových setkání jsem za svůj život prožila samozřejmě mnoho, některá jen letmá a povrchní, některá oficiální a škrobená a jiná opravdu hluboká a intenzivní. S dětstvím si bohužel žádná z nich nespojuji, zřejmě kvůli nedostatku etnické různorodosti v dobře pěstované monokultuře, za jedno takové setkání by se snad dal považovat zpěv amerických country songů (dokonce v originále!) v trampské osadě u táboráku, kde moji rodiče vlastnili chatu.

Jak jsem dorůstala a prošla si nutnými hudebními obdobími všech dospívajících (Nirvana,…) a také si prožívala všechny ty nutné -náctileté světoboly, které bylo samozřejmě nejlepší léčit nějakými vlastními alternativními uměleckými pokusy, došla jsem až k world music, která v té době právě nabírala na dechu i popularitě. Svět „multikulturněl", západní civilizace cítily potřebu hudby, která je v transu zanese až kamsi ke kořenům lidstva, neboť samy takovou schopnost již dávno ztratily. V té době se moje setkávání s etnickou odehrávala na festiválcích po Čechách i v zahraničí a pražských klubech typu Akropolis.

První opravdové setkání mi ale přinesl až měsíční pobyt v Maroku v létě roku 2003. Jela jsem tenkrát pracovat na dobrovolnický projekt, při kterém jsme měli s malou skupinkou lidí cestovat po celém Maroku. Vyrazili jsme ještě s osmi dalšími mladými lidmi z celého světa a dvěma arabskými průvodci ze severu z Casablanky až na jih do pouště. Díky našim průvodcům a statusu dobrovolných pracovníků jsme se dostali do míst, kam před námi nevkročil žádný cizinec a celou cestu doprovázela neuvěřitelná hudební setkání.

Pouliční muzikanti, skupinka pasáčků hrajících na flétny ve Vysokém Atlase, královský orchestr na slavnostní večeři, sbor holčiček z dívčího internátu, zpěvy na svatbě…všechno bylo neuvěřitelné…to nejneuvěřitelnější mělo ale teprve přijít. Po třech týdnech cestování jsme v srpnu dorazili do pouště, do izolované berberské vesnice, kam ani islám nepronikl v podobě, jak je běžně praktikován a místní vyznávali jakousi směsku islámu a animismu. Po večeři, kdy i po setmění bylo pořád ještě nepředstavitelné horko, asi jako když vás někdo obalí do velbloudí deky a neuvěřitelný klid, se muži z vesnice sešli, aby si trochu zahráli. My jsme byli pozváni také. Asi kilometr od vesnice v naprosté tmě a naprostém klidu, rozdělali ohně a začali hrát. Jenom bubínky a tamburíny s hlubokým monotónním zpěvem, postupně se zrychlující.

Většina z „bílých tváří" odešla, protože to byla „prostě nuda", zůstala jsem jenom já a jeden kamarád z Keni a začali jsme tančit. U ohně, v tom nejsálavějším horku, uprostřed pouště, to byl můj první a absolutní hudební mystický zážitek. Oba jsme si tenkrát prošli zasvěcením a obětováním poušti, tak jak to vyžaduje, aby vám zůstala příznivě nakloněna. Projela jsem předtím i potom hodně zemí, ale k Maroku mám i díky téhle zkušenosti zvláštní vztah. Ještě dlouho se mi pak ozývala ve snu.

Hned po návratu z Maroka jsem odjela na rok do andaluské Granady. Granada byla a je neuvěřitelnou směskou všech kulturních vlivů, z nichž tři hlavní- cikánský, arabský a židovský vytvořily flamenco…olé, guapa, vamos ya!! Rok, který jsem ve Španělsku strávila, byl nezapomenutelný. Žila jsem nejprve v arabské čtvrti Alabayzín a pak v cikánské čtvrti Sacramonte, které jsou muzikou přímo prodchnuté. Zvláště svět Sacromonte je cikánským flamenkovým ostrovem, světem, kde se žije v jeskyních už po staletí mezi kaktusy a osly…kde vás přijímají s nedůvěrou, ale o to víc vás pak milují.

Samozřejmě se pořádaly flamenkové show pro turisty, které až k jeskyni dovezl autobus, kde jim za přesně vyměřenou hodinu byla předvedena co nejlíbivější a nejuhlazenější podívaná. My jako usedlíci jsme do jeskyň vyráželi kolem čtvrté ráno, kdy cikáni opravdu hráli pro sebe, syrově a bolestně, zarostlí chlapíci v kožených vestách na holé tělo, černým kloboukem a jointem hašiše, jejich manželky v krásném, ale tvrdém, skoro násilném tanci, nic líbivého, jenom pravdivost a hloubka a tíha života a nenaplněné lásky. Bylo vidět, jak jsou ženy po tanci vyčerpané, pláčou, třesou se na pokraji zhroucení…a jejich osmileté děti mezi nimi v těch pět hodin ráno, jak suverénně a s tím samým melancholickým pohledem tak vlastním cikánům buší do cajy. To byl pravý cikánský flamenkový svět, s celou svou láskou k životu i ke smrti. Ani koncert Paca de Lucii, který v Granadě koncertoval na Plaza de Toros, pro mě nebyl takovým zážitkem. Ještě znásobená byla tahle zkušenost při cikánském procesí na Semana Santa (Velikonoce), které vyráží v jedenáct v noci z centra Granady na Sacramontský klášter, všude podél cesty hoří ohně, zpívá se a tančí flamenco, cikáni vynášejí z chrámu svoji Pannu Marii a Ježíše, všude je cítit kadidlo, lidé tleskají, křičí, omdlévají, nakonec procesí k ránu doputuje až ke klášteru, kde se ještě dlouho tancuje a zpívá.

Bydlení v arabské čtvrti bylo také něco výjimečného. Arabů tam už tam moc nezbylo, zato bílé domečky s patii a terasami osídlili místní hippies, kteří přijíždějí z celého světa. Každou noc se tedy na některé z teras odehrává improvizovaný etnický koncert a tyhle koncerty mi přinesli můj druhý nejsilnější hudební zážitek. Totiž být součástí jam session, ve které funguje dokonalé napojení na sebe navzájem i na něco nad vámi a kdy cítíte užasnou jednotu s ostatními i sami se sebou, jak to popisoval Jack Kerouac u jazzových muzikantů.

Na Granadě jsem milovala, jak se všechno odehrává na ulici, všechno je naprosto spontánní, otevřené a neoficiální, neexistuje ten ostrý předěl jako u nás: divák -umělec, umění není něco určeného pro výlučné vrstvy a výjimečné talenty, je každodenní součástí života, na každém kroku je slyšet muziku. Proto mám tak ráda to, co můžeme nazvat etnickou hudbou-ještě pořád se dotýká kořenů, je součástí života i smrti, svatby i všedního dne.

Během pobytu ve Španělsku jsem navštívila WOMEX v Seville, WOMAD v Cáceres, i Etnosur v Jaénu, ale nejlepší ze všeho stejně bylo jen tak chodit Granadou a poslouchat, co zní z kterého okna a kterého rohu.

V současné době jsem v Praze, která se mi samozřejmě jako všem navrátilcům z jihu zdá poněkud studená a neúsměvná a svoji žízeň po vřelých etnických zážitcích teď hasím na koncertech skupin Al-Yaman, Ahmed má hlad, Traband a jim podobných. Přesto mi pořád chybí onen bezprstřední a přímý kontakt s hudbou, jak jsem ho zažila v Maroku a ve Španělsku a proto plánuji zase co nejdřív někam vyrazit.

prosinec 2004
Miroslav Syrovátka
JSOU HUDEBNÍ KULTURY OHROŽENÉ? MÁ SMYSL JE ZACHRAŇOVAT? PROTEKCIONISMUS VERSUS DŮVĚRA V "NEVIDITELNOU RUKU DARWINOVSKÉHO PŘEŽITÍ"?
pohledem ekonoma

Podle darwinistické teorie probíhá evoluční proces nikoli zcela náhodně, avšak podle jedné zásady. Ty organismy a druhy, které přežívají, mají zkrátka něco, kvůli čemu dává evoluce přednost jim a ne konkurentům. Podobný příměr můžeme aplikovat i na lidskou společnost, a to i na její kultury. Stejně jako existuje neviditelná ruka trhu, která rozhoduje o tom, jaké firmy a výrobky „přežijí", existuje také neviditelná ruka, která rozhoduje o tom, jaké kultury přežijí a jaké zaniknou.

Neviditelná ruka trhu však neřeší otázku „jak by to být mělo". Vyvstává tedy otázka, má-li o tom, jaké kultury (např. v rámci kultur hudebních) přežijí, rozhodovat lidská společnost prostřednictvím určitých zásahů, nebo prostřednictvím neviditelné ruky darwinovského přežití s tím, že právě ona „vyselektuje" ty správné kultury. Z větší části bude tvořena znovu neviditelnou rukou trhu: interpreti těch hudebních kultur, za které budou spotřebitelé ochotni zaplatit více, přežijí; jiné hudební kultury, jejichž interpreti nebudou spotřebiteli preferováni, zaniknou.

Vrátím se nyní k prvním dvěma otázkám. Domnívám se, že hudební kultury ohrožené jsou. Za prvé, striktně vzato, je těžké nalézt něco, co tím či oním způsobem ohroženo není. Za druhé a především, v dnešním světě je jakýkoli typ rozmanitosti dobrou protiváhou unifikace vytvářené globalizací. Každá hudební kultura je částí světové kultury a zánikem kultury jedné je ochuzena i kultura jiná - stejně jako „smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva". Jistým způsobem tedy ztrácí i kultury, které přežijí, protože již nemohou a v budoucnu nebudou moci čerpat z kultur již zaniklých.

Má smysl je zachraňovat? Předně musím říci, že nejsem příznivcem ani jednoho z obou názorových pólů - tedy buď je protekcionismem přespříliš chránit, nebo věřit, že zde má pracovat pouze „neviditelná ruka". Především proto, že dnešní povaha globalizace je v tomto směru dvojsečná. Na jedné straně tlačí na unifikaci, standardizaci, zkrátka „zestejňování" všeho, čímž může zapříčinit zánik některých kultur - ať už přímo (daná kultura pod tlakem globalizace zanikne), nebo nepřímo (ono „zestejňování" danou kulturu natolik vyprázdní, že už nemůžeme mluvit o specifické kultuře). Na straně druhé však globalizace, nebo alespoň určitá propojenost národů a kultur, umožňuje, aby se jednotlivé kultury mohly navzájem poznávat, inspirovat se a čerpat ze sebe. Rovněž také umožňuje to, aby (hudební) kultura, která by jinak byla odsouzena k zániku, byla zachráněna někým, kdo do dané kultury nepatří.

Domnívám se tedy, že by v určitém rozsahu (hudební) kultury zachraňovány být měly. Velmi však váhám na tím jaké a jak. Protekcionismus, alespoň v ekonomické terminologii kde je tento termín nejčastěji používán, znamená „ochranu neefektivního domácího odvětví před konkurencí efektivnějších zahraničních firem". Tato, pro účely této eseje zdánlivě nesouvisející, definice nám překvapivě dost pomůže. Především si všimněme slova „efektivní". V ekonomii se za efektivní podnik uvažuje ten, který za prvé vyrábí to, co spotřebitelé poptávají a za druhé je schopen to vyrobit za nižší cenu než jeho konkurenti. Zatímco na trhu zboží a služeb je za určitých podmínek tato konkurence výhodná pro všechny (alespoň v průměru), je těžké tento princip aplikovat na hudební kultury. V této oblasti by nebylo moudré aplikovat princip efektivnosti za každých podmínek. Hudební kultura totiž není pouhý výrobek, který se dá kdykoliv vyrobit a prodat. Je pevně svázána s minulostí, s časem a místem, kde se vyvíjela. Je-li zničena, nedá se znovu „vyrobit" v původní podobně.

Ochrana protekcionismem by znamenala ochranu domácí hudební kultury, tedy domácích hudebníků daným státem. To jistě mohou dělat bohaté země, pokud si chtějí svoje hudební kultury zachovat. Například Francie, pokud věří, že to její kultuře pomůže, může vyhradit určité povinné procento domácích pořadů ve francouzské televizi. Anglie může vyhlásit vládní programy na záchranu velšského jazyka. Hůře to však mohou aplikovat státy chudé, které pokud nemají dostatek peněz ani na obživu svých obyvatel, těžko budou ochotny (a měly by být?) financovat záchranu svých (hudebních) kultur. A právě zde může propojenost světa pomoci. Kultury, které si v rámci své země pomoci neumějí (nevydělají si na sebe a stát je nepodporuje), mohou být podporovány na úrovni mezinárodní. Budou to zřejmě kultury, (a) kterým hrozí zánik a které nemohou čekat podporu od „svých" států, (b) které budou považovány za cennější než jiné. Tím se dostáváme k největšímu problému mezinárodní podpory, totiž cennost, hodnotnost určité kultury. Je zřejmé, že je to kritérium značně subjektivní, je velmi těžké shodnout se na nějakých měřítkách cennosti či hodnotnosti (hudebních) kultur. V našem světě je cenné to, co je vzácné. Má však být tento zákon vzácnosti jediným měřítkem? Zřejmě ne. Jak tedy však stanovit hodnotu určité kultury? Nejde pouze o vrtoch ekonoma, který chce mít vše podloženo čísly. Stojíme-li před rozhodnutím, kam směřovat podporu, které je vždy omezené množství, musíme, byť i nenumericky, nějaké hodnocení provést. Pokud jde o hudební kultury, posuzování je ještě o to těžší, že hudební kultury se z generace na generaci nepřenášejí jako určitý relikt, dochovaná památka kultury minulé (jak tomu je o například u staveb), ale přenášejí se také živou reprodukcí živých muzikantů. A zatímco stavba jako neživý předmět nemůže mít sama zájem na tom, aby byla udržována, hudebníci jako živí lidé často na své produkci závisejí. Proto se trochu bojím, že za jakýmkoli rozdělováním, přidělováním a rozhodováním bude nejenom problém „objektivně" rozhodnout o nejlepším řešení, ale také velké riziko, že se hledat řešení nejlepší ani nebude.

Závěrem bych chtěl zopakovat, že hudební kultury do jisté míry ohroženy jsou a částečně by měly být podporovány. Pokud nemohou být podporovány z domácích zdrojů, měla by v určitém rozsahu nastoupit podpora mezinárodního společenství. Obtížné však bude určit rozsah této pomoci, jak konkrétně vybírat podporované kultury a především jak v rámci těchto kultur vybrat to, co budeme podporovat.