Návrat na home page WORLD MUSIC
Odkaz na časopis Rock & Pop
| Rock & Pop, prosinec 2005 |
CHEIKH LO
Zpověď senegalského světoběžníka
Cheikh Lo je mezi africkými muzikanty unikát, nikomu se nepodobá. Dnes je známý především jako zpěvák a autor - ale svojí původní profesí je bubeník, a mnozí z jeho posluchačů ani netuší, že na svých předešlých albech natáčel také party bicích.
Jeho nahrávky se přitom podstatně liší od vžitých představ o africké hudbě, v níž bubny dominují. U Cheikha Lo naopak převládají impresionistické barvy kytar, žesťů a kláves, jeho melodie jakoby hnal dopředu svěží mořský mistral. Navzdory tomu, že k jeho ranným inspiracím patřil americký soul a funk, nesnaží se vás zahltit zvukem. Skládá písně s křehkými a jemnými konturami, jejichž naléhavost stojí hlavně na Cheikhově zpěvu a ornamentech perkusí. Své posluchače Cheikh Lo nehodlá ani zahltit kvantitou - od jeho posledního alba totiž uplynulo plných šest let.
Svůj debut Ne la thiass - který produkoval jeho krajan Youssou N'Dour - vydal Cheikh Lo v roce 1996, a když o tři roky později natočil druhé album Bambay Gueej, v rozhovoru pro britský časopis fRoots prohlásil: "Afričtí zpěváci se zpravidla drží jednoho stylu. V případě Ali Farky Toureho je to blues z oblasti Songhai, Baama Maal hraje styly ze severního Senegalu, kdežto Cheikh dokáže zahrát cokoli."
Taková stylová pružnost nepochybně souvisí s faktem, že Cheikh Lo je svým životním osudem světoběžník. Narodil se senegalským rodičům v Burkině Faso, vyrůstal pod vlivem guinejské skupiny Bembeya Jazz, poslouchal Jamese Browna a Otise Reddinga. V 80. letech se v Paříži živil jako studiový bubeník, hrál konžskou rumbu a zaskakoval v kapele Papa Wemby. Jeho inspirace sahají daleko za hranice mateřského kontinentu; zahrnují flamenco, reggae a na posledním albu i brazilské rytmy. Cheikh je natáčel v Dakaru, Londýně a Bahii, což je ta nejvíce africká část Brazílie. Ve skladbě Sénégal-Brésil hostuje 40 bubeníků z karnevalového ansamblu Ile Aiye, s nimiž v poněkud neobvyklé kombinaci hraje africký mluvící buben. Na rozdíl od nové generace senegalských hudebníků se ale Cheikh Lo neztotožňuje s hiphopem, o němž prohlašuje: "To je hudba včerejška, zatímco já hraju hudbu předvčerejška."
Nové album s názvem Lamp Fall má - podobně jako loňský Egypt od Youssou N'Doura - silnou vazbu na senegalskou podobu islámu, která na rozdíl od fundamentalismu spojuje spiritualitu s obecně prospěšnými a velmi praktickými cíli. Hlavním idolem obou zpěváků je Cheikh Ahmadou Bamba (1855-1927), který se pro svůj odpor proti francouzské koloniální moci dvakrát ocitl ve vyhnanství a založil řád Mouridů, propagující fyzickou práci. Vzhledem k houževnatosti a cílevědomosti se Mouridům přezdívá "protestanti Islámu", jejich počet v Senegalu i v exilové diaspoře se odhaduje na miliony. Nápadné sešívané kostýmy, v nichž se Cheikh Lo tak rád nechává fotit, vyjadřují jeho sympatie k recyklaci i obětavé práci. Cheikh Lo své nové album věnoval vedoucímu náboženského bratrstva Cheikhovi Ibra Fallovi (Lamp Fall je tedy Fallovo světlo), a koncem letošního října přijel jako neoficiální host na veletrh Womex do Gateshead poblíž Newcastlu. Nevystupoval, ale uděloval rozhovory.
Vy se podobně jako Youssou N'Dour snažíte ukázat tu přívětivou tvář islámu, představoval pro vás N'Dourův Egypt nějakou inspiraci?
Pokud byl v tomhle směru někdo někým inspirován, pak se Youssou N'Dour nechal ovlivnit mnou. Zatímco on hrál před Egyptem hlavně mbalax, já se obracel ke spiritualitě už od začátku.
Řada afrických muzikantů má několik povolání. Ali Farka Toure je farmář, členové Orchestra Baobab se dali na podnikání. Je pro vás hudba jedinou profesí?
Nedělám nic jiného, každý týden hraju v Dakaru.
V senegalské hudbě je hodně vlivů z Kuby. Když jste točil vaše poslední album v Brazílii, připadala vám tamní hudba podobně blízká?
Je tam hodně souvislostí, oba styly jsou ze stejného kontinentu, v Bahii je silný africký vliv. Také jsem tam ale objevil spoustu barev - ve zvuku nástrojů jako je berimbao, akordeon, housle.
Ústředním stylem je v Senegalu mbalax. Z čeho vznikl?
Rytmus mbalax existoval v Senegalu odjakživa, ale hrál se jen na bubny. Až v 70. letech získal novou podobu, roli bubnů převzaly moderní nástroje.
TAJ MAHAL NA ZANZIBARU
Bi Kidude, držitelka letošní Ceny Womexu, hostuje také na jednom z neprávem opomíjených alb posledních let. Natočil je Taj Mahal, považovaný za posledního žijícího bluesmana-klasika. Jeho pohodou zářící nahrávky výrazně kontrastují s bluesovou modernou, která často připomíná spíš hudbu z posilovny. Mahalovy přirozené sklony k uvolněnosti souvisí i s jeho oblibou reggae (Mahalův otec pocházel z Jamajky) i s rozhodnutím usadit se na Havaji. Odtud také pochází jeho doprovodná kapela Hula Blues Band, s níž natočil pro německou značku Tradition und Moderne alba Hula Blues (1998) a Hanapepe dream (2001). Ostrovem uprostřed teplých moří se nechal inspirovat i na svém zatím posledním albu Mkutano (2003). Tentokrát se ale vydal k východnímu pobřeží Afriky na Zanzibar, kde se mísí smyčce z Káhiry s černošskými vlivy. Zdejší styl se jmenuje taarab, patří k němu loutny, housle i akordeony, a jeho první dámou je Bi Kidude.
| Rock & Pop, listopad 2005 |
HUDBA PIKANTNÍ JAK CURRY
"Susheela Raman je posedlá ďáblem. Na jevišti se chovala jako šašek, zneuctila naše posvátné skladby tím, že je interpretovala ve stylu Michaela Jacksona, mládež svedla na šikmou plochu nám cizí hybridní kultury a našim skvělým hudebníkům popletla hlavu svojí špinavou a prodejnou komercí." Noviny v Madrásu o společném koncertu Susheely Raman s indickými hudebníky.
V posledních letech trávíte hodně času v domově vašich předků. Jaký zážitek je bydlet v Jižní Indii?
Máme krásné dlouhé pobřeží, ale moře je docela divoké, jsou tam silné spodní proudy, na koupání to moc není. Tsunami se našeho místa naštěstí moc nedotklo, ale sousedních regionů ano, těžce to odnesli rybáři. Zajímavé je podívat se do vnitrozemí: všude je spousta zeleně a dobrého ovoce i výborného a pálivého jídla. Sloni a staré chrámy. Vedro. Ženy v barevných sárí.
Ti, kdo znají indickou realitu, často poukazují: indická tradice je bohatá, ale také představuje zátěž. Systém kast může být zvláště pro ženy drastickou zkušeností. Myslíte si, že Indie by byla lepším místem bez kast?
Tak to určitě. Hlavně na venkově. Tam ta tradice přetrvává dodnes, kasty vládnou životu. Ve městech se to mění, tam vládne byznys. Firmy si vyhledávají zaměstnance podle schopností a ne podle původu. V městském životě panuje hodně vysoké tempo, hlavně díky sektoru informačních technologií, který prodělává v Indii konjunkturu. Lidé, kteří v něm pracují, rychle vytvořili silnou střední vrstvu. V indických městech jsou dnes už kasty promíchané.
Máte nějaké vysvětlení pro to, že Indové jsou přirozeně talentovaní v tak rozdílných profesích jako je hudba a softwarové programování?
To je zřejmě vzdělávacím systémem, tím jak jsou lidé zvyklí se učit. Na západě převládá spíš analytický způsob, kdežto v indickém systému je hodně drillu, memorování, a to člověku úžasně posílí soustředění a paměť. A taky tu hraje roli motivace, snaha rychle postupovat nahoru. Informační sektor Indii umožnil, aby si uvědomila svůj potenciál.
Kterou píseň z vašeho nového alba byste českým posluchačům doporučila?
Všechny. Ale jedna je specielní. Jmenuje se Light Years, anglický text jsem napsala na starou melodii, jejím autorem je Sri Tyagaraja.
Lidé poukazují, že spiritualitu je slyšet i ve vaší hudbě. Hlásíte se k nějaké víře?
Nehlásím, ale ta hudba byla tak dlouho propojena s duchovním světem, že obě stránky dost dobře nemůžete oddělit. Nic na tom nezmění fakt, že nejsem Hinduistka. Nevěřím na žádná náboženská dogmata, ale na svobodu.
Hudba je to nejvíce abstraktní umění. Vaši hudbu konkrétně lze prožívat v mnoha rovinách. Jak ji prožíváte vy?
Hudba je také divoké umění. Muzikant nemá důvod proč by se držel zpátky. Hudba je úžasný dar přírody, skvělá možnost k sebevyjádření jednotlivce i skupiny. Je to cesta, která vede hlouběji a hlouběji.
| Rock & Pop, říjen 2005 |
BANTU & AFROBEAT ACADEMY
Tím nejslavnějším nigerijským muzikantem je dnes už nežijící saxofonista Fela Kuti. Jeho afrobeat, inspirovaný Afrikou právě tak jako Jamesem Brownem, s dlouhými instrumentálními plochami, které stojí na výrazném rytmu a opakovaných figurách, je jako stvořený pro dnešní dancefloor. Není tedy divu že se afrobeat vrací, a to nejen zásluhou DJů, ale i živých kapel jako newyorský Antibalas Afrobeat Orchestra.
Zcela odlišný a kontrastní styl představuje juju music kytaristy Kinga Sunny Adeho, postavená na minimalistických ornamentech proplétajících se kytar, pod jejichž jakoby poklidným pulsem tušíme temné síly africké magie.
Fuji, další z nigerijských stylů, je vedle sofistikovaného juju o třídu zemitější, někdy bývá konce označován za "juju bez kytar". V Nigérii bylo v 80. letech fuji dokonce populárnější než juju - a dnes jej hraje už druhá generace hudebníků. Z nigerijských stylů čerpá i album Fuji Satisfaction, na němž hostoval původní kytarista Fely Kutiho i současná nigerijská hvězda fuji Adewale Ayuba. Iniciátorem nahrávky je v Evropě žijící Adé Bantu. Ten se narodil německé matce a nigerijskému otci v Anglii. Dnes žije v Německu, a s repertoárem z alba a skupinou Afrobeat Academy absolvoval letos na podzim evropské turné, v jehož rámci vystoupí 1. listopadu v pražské Akropoli.
KRONOS V BOLLYWOODU
Indie ročně produkuje téměř dvakrát víc filmů než Hollywood, bombajským filmovým studiím se přezdívá Bollywood, a tamní filmoví skladatelé jsou světově proslulí svojí obojživelností. Na rozdíl od svých západních kolegů totiž nevystačí se znalostí domovské hudební tradice, a indické ragy ovládají stejně dobře jako principy západní hudby. Jejich tvůrčí odvahu stimuluje i vděčné indické publikum. S lehkostí se proto pouštějí do hudebních extravagancí, které by evropská kritika zatratila jako kýč.
Rahul Dev Burman (1939 - 1994) má dnes mezi indickými skladateli statut klasika a průkopníka. V 70. letech, kdy jeho dráha kulminovala, dodal bollywoodským filmům mladickou jiskru a energii rockové éry. Podobně jako evropští avantgardisté používal metodu šoku - ale jeho přístup byl, řečeno jazykem computerové éry, uživatelsky přátelský. Více než 300 soundtracků, které za života zkomponoval, stálo na nepředvídatelných stylových kombinacích. Burman čerpal z indické klasické i lidové hudby, jazzu swingové éry, psychedelického rocku i z cirkusové hudby. Zpívajícím filmovým hrdinkám propůjčovala svůj hlas playbacková zpěvačka Asha Bhosle, která se stala Burmanovou manželkou. Vzhledem ke své pružnosti a všestranností bývá ale spíš než za zpěvačku-interpretku označována za "hlasovou herečku". Přesná čísla, kolik prodala nosičů (a kolik jich vyrobili piráti) dnes nikdo nezjistí, ale na svém kontě má nahrávky celkem 20 tisíc písní, a je považována za nejčastěji nahrávaného umělce ve světovém měřítku.
Poklonu Burmanovi složil na svém posledním albu You've Stolen My Heart Kronos Quartet. Z dvanácti Burmanových skladeb, které album přináší, zpívá Asha Bhosle na osmi, zbývající čtyři jsou instrumentálky. Výsledek má blíž k Bollywoodu než k smyčcovým kvartetům evropské klasiky. Ve zvukové extravagantností i pestrostí zůstává Burmanovi věrný, a Asha Bhosle má i ve svých 72 letech hlas jakou proutek.
| Rock & Pop, září 2005 |
ČAJ, VODA A SENHOR VINHO
S MARIZOU O PORTUGALSKÉ TOTALITĚ I HUDEBNÍ KUCHYNI
Velká část 20. století probíhala ve znamení anglicky mluvící popkultury. Hollywoodské filmy, jazz, blues, Beatles, country & western, to všechno byly impulsy, které zbytek světa sváděly k napodobování... ale kdo by bral vážně francouzského Elvise Presleyho či německé Beatles? O 40 let později se situace obrací, kdysi opomíjené kultury nabízejí překvapivě silnou hudbu. K těm nejzajímavějším objevům patří portugalská zpěvačka Mariza, která se v červenci představila českému publiku na festivalu Colours of Ostrava.
Portugalsko prošlo podobným vývojem jako Československo, v obou zemích vládla diktatura, která degradovala kulturu na propagandu. U nás režim zprotivil celé generaci posluchačů lidové písničky. Nestalo se něco podobného fadu?
Portugalská diktatura tu hudbu 40 let zneužívala. Když padla, lidé chtěli poslouchat jiné věci - zvláště ti vzdělaní a intelektuálové. Fado tehdy žilo, podobně jako ve svých počátcích, jen mezi obyčejnými lidmi.
Proč jste se rozhodla natáčet své poslední album v Brazílii?
Brazílie má k Portugalsku blízko, mluví se tam stejnou řečí, a já mám navíc ráda brazilské rytmy, stejně jako řadu zpěváků a muzikantů: Tom Jobim, Elis Regina či Caetano Veloso. Jeho kapelníkem je violoncellista Jaques Morelenbaum. Jednou jsem ho potkala v Lisabonu a napadlo mě, že bychom mohli udělat společný projekt, natočit třeba jednu písničku. Zavolala jsem mu a on měl v diáři volno zrovna když jsem měla volno já, zbývalo nám dost času na celé album. Do Brazílie jsem si vzala dva kytaristy, Jaques vybral další hráče. Pro mě bylo cenné, že jsem pracovala v cizině s někým, kdo není svázán tradicí fada, a nebojí se že něco udělá špatně a poruší tabu.
Amália Rodrigues, která zemřela před šesti lety, je dodnes považována za tu největší postavou fada. Setkali jste se někdy?
Ne. Amálii jsem objevila hodně pozdě. Nikdy jsem ji nepotkala. Ale fado jsem poznala už jako dítě v Lisabonu, zpívalo se v restauraci mých rodičů.
Co je pro zpěvačku fada nejdůležitější? Potřebujete hlasového pedagoga?
Já jsem žádným hlasovým školením neprošla, ale piju hodně čaje a vody a to mému hlasu prospívá. A vedle toho mám svého učitele a lékaře kteří o můj hlas pečují.
Skutečně jenom čaj a vodu? K nejpůsobivějším skladbám vašeho repertoáru patří Senhor Vinho z prvního alba, píseň o tom, jak "pan Víno" nahlodává pevnou vůli a smysl pro pořádek. Ta vznikla také přímo pro vás?
Ne - roku 1976 ji natočila Amália Rodrigues. Mimochodem, v Lisabonu existuje dokonce podnik jménem Senhor Vinho, v němž se zpívá fado a pije víno. Najdete ho v jedné ze starých lisabonských čtvrtí, Madragoa.
Jak to v takovém podniku vypadá?
Velmi intimní atmosféra, spousta positivní energie, lidé se baví, setkávají, a zároveň prožívají emoce, které fado přináší. Já do těch podniků ráda chodím i jako posluchačka.
Existuje nějaké spojení mezi fadem a literaturou?
Fado, stejně jako poesie, vyjadřuje nejrůznější druhy emocí. A poesie je ta nejvyšší literární disciplina. Fado a poesie k sobě mají v Portugalsku blízko.
| Rock & Pop, červenec 2005 |
MORAVA JE VLASTNĚ NEZAŘADITELNÁ
Čechomor v těchto týdnech pokřtil album Co sa stalo nové, které natočil s přispěním dvou zahraničních hostí, irského zpěváka Iarly O'Lionaírda a japonského hráče na flétnu šakuhači i bubny taiko Joji Hiroty. Na rozdíl od předešlých desek ale nevzniklo "producentskou svépomocí". Čechomor hledal producenta světového formátu, volba nakonec padla na Bena Mandelsona, hudebního světoběžníka, hráče na desítky strunných nástrojů a spoluzakladatele veletrhu Womex.
Ben dokáže být hodně nenápadný, ale jeho myšlení je pronikavé jako rentgen. Jak se vám s ním pracovalo?
On je nejen skromný a pracovitý, ale také vstřícný. Svůj producentský záměr vyjádřil takhle: Čechomor má silnou identitu a mým úkolem je tu identitu zesílit. Což se mu povedlo. Jeho pečeť leží v hlubší vrstvě, ne na povrchu. Pomohl nám překročit hraniční čáru hřiště a slyšet naši hudbu ušima diváka.
Jak konkrétně na to šel?
Třeba nám řekl: Nahrajte tam všechno co umíte. A pak nás poslal ať si jdeme zakouřit, začal nahrávku editovat. Přenesl ty zvuky úplně jinam, kde dávaly větší smysl.
Znalci světové lidové hudby tvrdí, že nejkrásnější písně jsou vždy ty smutné. Je nějaká souvislost mezi obsahem smutku a kvalitou?
Asi je... a nakonec to bereš, že tak nějak to v životě chodí. Poezie lidových textů plyne hladce jak voda. Ale třeba Erben mi přišel hrozný, jako dítě jsem se ho bál jak hrůzostrašného filmu. My se snažíme ty emoce vyjadřovat co nejcivilněji.
Často naznačuješ, že nové album by kapele mohlo otevřít dveře do ciziny. Jaké šance má Čechomor ve světě?
Kapela, která hraje moravskou nebo slovanskou hudbu, je v jiné situaci, než třeba Afričani. Africká hudba má spoustu festivalů stejně jako třeba pro indická nebo brazilská. Všichni vědí, co si pod tím představit. Jako Brazilci bychom třeba nebyli tak výjimeční, ale patřili bychom k daleko propracovanější infrastruktuře. Na africký festival si moravskou hudbu nikdo nevezme. A třeba do Roskilde, na world music podium, chtějí něco neznámého z hodně daleka. Ne z Moravy. Morava je vlastně docela nezařaditelná, kdo bere moravskou hudbu, projevuje velkou odvahu.
Ale před deseti lety říkali totéž Finové. A zrovna teď se finská Värttinä úspěšně exportuje k nám, nikoli naopak.
To je pravda. Já myslím že i naše situace je docela nadějná. Nám ti Dvořáci, Janáčci a Martinů tu cestu docela prošlapali.
| Rock & Pop, červen 2005 |
S FRANKEM LONDONEM PO STOPÁCH BALKÁNSKÝCH DECHOVEK, FUNKU A ŽIDOVSKÉHO GOSPELU
Klezmatics, kapela světově proslulá kombinací hudby s židovstvím, svým posledním živým albem Brother Moses Smote The Water leckoho překvapila. Přizvala na ně totiž Joshuu Nelsona a varhanici Kathryn Farmer, jejichž gospelově syrový a exaltovaný zpěv evokuje daleko spíš křesťanské kostely amerického Jihu než židovskou synagogu. Ale trumpetista kapely Frank London tvrdí, že mezi židovskou hudbou a gospelem vlastně žádná bariéra není.
K nejpřekvapivějším hostům vašeho nového alba patří Joshua Nelson: černošský zpěvák, který zpívá gospel stejně dobře židovské zpěvy ze synagogy. Jak se člověk stane najednou černochem i Židem?
Joshua je fenomén a unikátní zpavák, a je to skutečně Žid a gospelový zpěvák najednou. Tradice černého judaismu má ve Spojených státech více než stoletou historii, vznikla na americkém jihu jako odboj proti segregaci. Joshua zpívá často v synagoze - a někdy až s rockovým nasazením.
Černoští křesťané, kteří zpívají gospel, dokážou být hodně funky, na rozdíl od bělošských křesťanů. Myslíte si, že podobná dělící čára probíhá i v židovské poulaci? Anebo se bílí Židé naučili být funky díky kapelám jako jsou Klezmatics?
Souhlasím, že funk je vymoženost černých Američanů, ale odmítám, že tato kvalita je doménou jedné skupiny. Jak kdysi řekl George Clinton, šéf kapel Parliament a Funkadelic: "Dej volnost své mysli, tvá zadnice ji bude následovat." Funk jako hudba pochází hlavně od černochů, ale funk jako estetická hodnota existuje ve všech kulturách. Funk je upocený a klouzavý, podmaní si vaše tělo a nastartuje váš vnitřní pohyb. Existuje třeba bělošský hillbilly gospel, který je hodně funky, a na druhé straně máte černošského televizního kazatele Jimmy Swaggarta, a ten je absolutně prkenný. Mimochodem, Klezmatics nebyli první, kdo Židům ukázal jak být funky. My jen kráčíme ve stopách některých hodně funkových Židů: Naftuli Brandwein, Belf's Orchestra, Reinette L'Oranaise. A odkdy jsou vlastně Židé považování za "bílé"?
Klezmatics natočili své vůbec první album před 17 lety v Berlíně. Nebyl to šok, že se vám dostalo tak vřelého přijetí v bývalém centru nacistické moci?
Nebyl to ani tak šok jako spíš radost s pikantní příchutí. Tehdy jsme záměrně zařadili do repertoáru bavorský lidový tanec, abychom publiku ukázali, jak nesmyslné je zbožňovat kulturu utlačované skupiny a přitom odmítat svoji vlastní, tj. utlačovatelskou. A stejně šokující je získat kritické ocenění pro náš vlastní židovsko-funkový styl doma v USA, kde jsem vyrůstal uprostřed té nejkonzervativnější židovské hudby, jakou si můžete představit.
Vy máte řadu dechových projektů s balkánskými muzikanty - například Brothehood of Brass s Bobanem Markovićem. Česká hudební veřejnost má k české dechovce averzi, jak to vidíte vy?
Dechovými nástroji jsem dlouho posedlý a když jsme v roce 1989 měli s Klezmatics jednu z prvních šňůr po Evropě, hráli jsme ve Vídni a další koncert byl v Berlíně. Nejkratší cesta vedla přes tehdejší komunistické Československo, člověk musel mít tehdy viza. Jeli jsme naším autobusem, před Prahou jsme se dostali do jakéhosi malého města, tam byla svatba a hrála česká dechovka. Bylo to perfektní situace, protože ten pár byl zrovna v kostele, kde je oddávali, dechovka je doprovázela když šli dovnitř, a teď čekali, měli své nástroje na trávníku před kostelem, a tak jsme řidičovi přikázali, aby zastavil. Já jsem tehdy neuměl ani německy, natož česky, a tak jsem na muzikanty začal gestikulovat a dali jsme si společně pivo.
Na vaše albu s Brotherhood of Brass je židovská skladba Shalom Aleykhem, což by v překladu do arabštiny znělo skoro stejně: Salaam Aleikum. Je nějaký zásadní rozdíl mezi židovskou a arabskou hudbou ze Středního Východu?
To je stejná hudba. Pokud bych tvrdil že ne, je to jako říct že Češi a Slováci nemají nic společného.
Nahrávky na internetu
http://www.piranha.de/records/english/recordsindex.htm
http://www.piranha.de/records/english/download/download.htm
| Rock & Pop, květen 2005 |
BRITSKÁ FOLKAŘKA NA SLOVÁCKÉM FAŠANKU
"Pro jednoho pochoutka, pro jiného jed," říká Eliza Carthy.
Předávání cen BBC Radio 3 World Music Awards bylo dobrou příležitostí ke konfrontaci a srovnávání. Tak například: program uváděla houslistka Eliza Carthy, jedna z nejvýraznějších postav nové generace britských folkařů. Když na scénu přišel Argentinec Chango Spasiuk aby převzal cenu jako objev sezóny, Eliza se chopila houslí.
Argentinské chamamé a anglické lidové písničky, jak to jde dohromady?
To vymysleli v BBC, aby se vědělo, že konferenciérka je i muzikantka. Vybrali jsme 2 kousky, jednu zpívanou a tradiční polku. Ta polka se jmenuje Starosta.
Do Argentiny ji nejspíš přivezl Changův dědeček, ten byl z Ukrajiny. Ale v Argentině ji pak rytmicky zmodifikovali Indiáni Guaraní. Nemáte chuť za nimi vyjet?
Zatím nic neplánuju, ale před 3 týdny jsem byla na Moravě. Tam nás pozval starosta vesnice Komňa, pan Karel Navrátil. Bylo to v době karnevalu, kterému se u vás říká fašank. Hrála jsem pro místní taneční skupinu. Tancovali s šavlemi. Pili jsme slivovici, chutnala mi, ale bylo jí moc. Taky tam měli dechovku. Celá vesnice tancovala, všichni zpívali. To u nás už nemáme. Ty naše staré anglické písničky už nikdo nezná.
Ale vy zas hrajete na housle, to u nás umějí nejlíp na Horňácku.
Tam na housle nehrál nikdo. Hrála jen dechovka a taky spousta akordeonů. Jediným houslistou byla malá holčička. To mě překvapilo. Ale je pravda, že to bylo v nížině, daleko od hor.
Máte jako anglická houslistka něco společného třeba s houslisty ze Skandinávie?
Máme společné styly, písničky i příběhy. Lidé v minulosti hodně cestovali, víc než se předpokládá. Třeba tady v Newcastle se vyprávějí podobné pohádky jako v Rusku.
Co to vlastně obnáší, hrát lidovou hudbu na housle?
K tomu patří spousta svobody. Existují třeba archivní záznamy na voskových válečcích. Ta hudba je otevřená k interpretaci, máte naprostou volnost, jak s ní naložíte. Neexistuje správný způsob a zakázaný způsob. Můžete tam přidat rytmus, akordeon, cokoliv co tam dříve nebylo, máte možnost volby.
Ale přece existuje hranice mezi dobrým a špatným vkusem?
Myslíte? To je ale věc osobního názoru. Pro jednoho pochoutka, pro jiného jed.
Takže všechno berete?
Ano, mimo odpadků, špatné hudby. Ale i to je záležitost názoru. Jsou věci, které nerada, ale líbí se mi všechno, co lidé hrají s vášní.
AFRICKÁ VÝBUŠNINA NA RESPECTU
Také se vám zdálo, že Manu Chao je spíš... dejme tomu mistr koktejlů, než autorská osobnost? Jeho poslední recept má dobrou šanci stát se mezi albovými novinkami tím, čím je mezi míchanými nápoji Molotov. Manu umí udělat chytlavý popěvek, aniž by vám ho znechutil tuctovostí a bulvárností.
Kytarista Amadou a zpěvačka Mariam se už dobrých deset let prokousávají mezi hudební špičku Mali, k níž patří kytaristé a zpěváci Habib Koite, Ali Farka Toure či Boubacar Traore. Jedno mají všichni společné: navazují na lokální tradiční hudbu, která zní jak rodná sestra blues - a prastaré tradice se jim daří aktualizovat se samozřejmostí, která je pro Malijce typická. Křivolaké ale úderné melodie přitom přenášejí z malebných afrických louten na hmatník elektrické kytary. Pro upřesnění dodejme, že Amadou & Mariam jsou slepí, ale jejich hudba má jiskru a publikum rozpohybuje vždy o něco dříve než muzika jejich výše zmíněných krajanů.
Před dvěma lety se jejich cesta zkřížila s Manu Chaovou: "Hudba z Mali byla přítomná už na Clandestinu, ale lidem to nedocházelo. Malijské kytary já miluju, sám hraju podobným stylem," chlubí se Manu. V září 2003 připravoval společně s Amadou & Mariam v Paříži repertoár na jejich nové album, které natáčeli v Bamaku v dubnu následujícího roku. Jeho obal nese výmluvný nápis: Produced by and with Manu Chao. Obsah zní někdy jako Manu s malijskými hosty, jindy naopak jako Amadou & Mariam s hostujícím Manu Chaem. Jak by řekl barman, malijský živel se s tím manuovským dobře míchá. Album Dimanche a Bamako u nás vychází počátkem května na značce Warner, a Amadou a Mariam jsou spolu s konžskou skupinou Konono No. 1 hlavními hvězdami letošního Respectu.
| Rock & Pop, duben 2005 |
Podobně jako jiné skupiny z Francie, Lo'Jo zaujmou na první poslech barvami a nástrojovou sestavou: zlověstné, tango evokující tahy smyčcem, uhrančivé harmonie dvou zpěvaček a zemitý zpěv Denise Peana, který souběžně navazuje na francouzské šansoniéry i Toma Waitse.
| Rock & Pop, březen 2005 |
Z včerejších trendů se stávají dnešní odpadky, trh zaplavují rutinní fuze etnických samplů s elektrickými rytmy. Ale nevylévejme dítě s vaničkou: mezi elektronikou a cizokrajnými zvuky existuje i dnes "divoká hranice" s legitimní tvůrčími projevy, které zatím do našich médií nepronikly. Pro některé z nich dokonce vznikly žánrové termíny. Brazilectro jsou éterické i šťavnaté transformace bossa novy, vznikající v Sao Paulu i v Londýně, zatímco v Electro-Bamako slyšíme čistě akustické kory,loutny i balafony z Mali, prošpikované elektrickými smyčkami. Ze všech zavedených škatulek vybočuje tvůrce, který žije v Kanadě a tvrdí o sobě, že není muzikant.
Mercan Dede (vlastním jménem Arkin Ilicali) vyrůstal na tureckém venkově, v 6 letech ho poprvé okouzlila flétna ney. V Istanbulu studoval novinařinu a fotografoval. K dramatické změně v jeho životě došlo, když jeho fotky otiskl kanadský časopis. Dostal nabídku uspořádat v Kanadě výstavu, získal stipendium ke studiu. "Ale to mi stačilo jen na školné. Dělal jsem uklízeče v baru, a v tom baru měli gramofony. Bylo to v letech 1987-88, techno právě začínalo. Zápletka proběhla podle obvyklého scénáře: DJ onemocněl, já jsem hrál. Bylo to strašné, všechny to otrávilo. Ale zjistil jsem, že to dokážu."
"Nemám rád, když se věci škatulkují. Sufijský básník Rumi měl jedno velmi dobré rčení: 'Když jsi všude, nejsi nikde. Když jsi někde, pak jsi všude.' Pokud místo proklamací o válce v Iráku zahrajete na nějaký drobný nástroj z iráckého venkova, vypovíte tím daleko víc o tom, co se tam děje. Podle mě je budoucnost elektronická i folkloristická."
Mercan Dede,
nahrávky na internetu
Sufismus je islámská cesta k poznání. Sufijové věří, že hudbou se člověk může dostat do extáze a dojít k osvícení. Techniky k dosažení transu jsou různé, ale mají společné rysy: rytmus, opakování a vytrvalost. K sufijským uměleckým disciplinám patří poesie, tanec, stejně jako zpěvy qawwali známé od Nusrata Fateh Ali Khana.
Jellaludin Rumi, íránský filozof a básník, byl svojí otevřeností pravým opakem nynějších fundamentalistů. Narodil se roku 1207 v dnešním Afganistánu, jeho osud by byl velmi typický i pro dnešní éru masových migrací. Rumiho rodina utekla před mongolskou invazí Čingis Khana, usadila se v Turecku. Rumi založil řád vířících dervišů a jeho poezie dodnes žije v překladech v islámském světě i na západě.
Sbírka Mathnavi-i Ma'navi, označovaná jako Sufijská Bible či Perský Korán, vyšla i v
českém překladu
pod názvem Masnaví, Básně vnitřního smyslu.
Sufi poems:
http://www.rumionfire.com/
http://www.angelfire.com/rnb/bashiri/Poets/Rumi.html
http://www.khamush.com
http://www.iranchamber.com/literature/jrumi/molana_rumi.php
Návrat na home page WORLD MUSIC
Odkaz na časopis Rock & Pop