Womex, Cardiff, Wales.

10. 2. 2014 | Rubriky: Články,Rock & Pop

Hudební zrcadlo multikulturní Británie

Veletrh Womex přilákal přes dva tisíce delegátů i hudebníků z celkem 90 států – od Argentiny až po Zanzibar. Hostitelskou zemí posledního ročníku byla Británie, Womex se konal ve welšské metropoli Cardiffu a byl tedy i dobrou příležitostí prozkoumat hudbu britských regionů, včetně londýnské scény, pověstné prolínáním hudebních stylů z celé planety.

Nejlépe to vystihl pianista Kishon Khan se skupinou Lokkhi Terra. Zatímco začátek jeho koncertu měl silnou vůni indického curry, v závěru dominovala kubánská salsa. Khan se narodil v dnešním Bangladéši, vyrůstal v Londýně obklopen navzájem odlišnými kulturami: “Na klavír jsem hrál evropskou klasiku, později jsem se posunul k jazzu. V jazzu se improvizuje, a právě při improvizaci se z hudby stává mezinárodní jazyk.

Zatímco na večerních koncertech se hrála hlasitá hudba na elektrické nástroje, odpoledne byla vyhrazena komorním akustickým kapelám, k nimž patřilo i Emily Portman Trio. Jeho členky ovládaly pestrou sbírku nástrojů, včetně harfy, houslí i banja. Emily Portman se narodila ve známém dějišti hudebních festivalů Glastonbury, její písně reflektují skrytou, temnou rovinu lidské psychiky. Společným jmenovatelem hudby i textů bylo obtížně přeložitelné slovo “understatement”, tedy výrazová zdrženlivost, tak typická pro anglickou kulturu, která je přímým opakem rozmáchlých patetických gest.

Program nabízel dramatické kontrasty. Sestavu s pro Čechy srozumitelným názvem Teta tvořili dva muzikanti z ostrova Madagaskar, jejichž koncert působil jak hudba ze zcela jiného světa než je ten náš. Výrazný podíl na tom měla kytara, která na Madagaskaru kopíruje zběsile rychlé melodie místních citer a vytváří tedy posun do reality na hony vzdálené všem dosud známým kytarovým stylům. Neméně šokujícím překvapením byl velmi talentovaný Radik Tulush z Tuvy, země na jihu Sibiře, která je kolébkou hrdelního zpěvu. Nejde o žádného nováčka – Tulush prošel známými skupinami jako Yat-Kha a Huun Huur Tu. “Hrdelní zpěv jsem se učil od prarodičů a od strýce, u nich jsem bydlel vždy o prázdninách, ale se svojí první skupinou jsem hrál rock na elektrickou kytaru – líbili se mi Pink Floyd, hudba plná energie. Chodil jsem do hudební školy, hrál i na evropské nástroje, a když jsem dokončil univerzitu, vrátil jsem se k tradiční hudbě. ” Na Womexu hrál repertoár ze svého sólového alba Chalama, což je typický artefakt zemí, kde se daří šamanismu či buddhismu: stužka která zdobí totemy na magických místech.

Svízelná láska ke katově dceři

Účinkující veletrhu Womex vybírá odborná porota, a tak se málokdy stává, že by jeden hudebník dostal šanci vystoupit několikrát. Pekko Käppi z Finska kdysi hrál na Womexu se skupinou Jouhiorkesteri, zaměřenou na archaické nástroje jouhikko, a letos tuto kuriozní severskou lyru propojil s elektrickou kytarou a baskytarou. Slabším povahám naskakovala při jeho koncertu husí kůže – a to nejen díky syrové hudbě. Jeho nástroj zdobila pirátská lebka a hnáty, neméně provokativní design měla i elektrická kytara se třemi strunami, vyrobená z krabice na doutníky: “Tradiční hudba nebyla mou jedinou inspirací. Objevil jsem avantgardu i noise, akustické jouhikko jsem vyměnil za elektrické, ale protože se jedná o starobylý nástroj, který má hudební limity, přizpůsobil jsem tomu i doprovod. Kytara v mé skupině má jen tři struny, a baskytara dokonce pouze dvě.” Pekko Käppi hrál písně temné a drásavé, a nesrozumitelné finské texty dokázal poutavě přiblížit. “Jedna z písní je o dívce, která měla tak silnou depresi, že ani po smrti nemohla odpočívat, a tak chtěla aby ji pohřbili vedle kostela, kde jí ovšem rušil pokřik kněží. Jiná skladba je o katově dceři. To je téma časté v anglických lidových písních, o šibenici a katovi dokonce zpívali Led Zeppelin. Ve finské kultuře jsem ale nic podobného nenašel, a tak jsem měl dobrý důvod toto téma vytvořit. Zpěvák té písně se chce milovat s dcerou kata, ale není to vůbec snadné, kat spí ve vedlejším pokoji, pronásledují ho noční můry, ze spaní hlasitě křičí, a vypadá to že brzy zešílí.”

Hluboký ponor i party music

K přírůstkům posledních ročníků patří kapely z Jižní Koreje. Tamní vláda správně odhadla, že korejská hudba i divadlo mají silný exportní potenciál, tygří ekonomika se proměňuje v tygří kulturu. Dobrým znamením je, že Korea nenabízí muzeální folklór, ale životem překypující současnou tvorbu. Sestavu s graficky výrazným jménem [su:m] tvořily dvě mladé hráčky na obrovitou citeru geomungo, ústní varhany i další vizuelně i zvukově fascinující nástroje. Kulturní bariéry obě muzikantky hravě překonaly soustředěním na dvě univerzální kvality: rytmus a křišťálově výrazné tóny. Jejich koncert diváky vybudil k maximálnímu soustředění, stejně jako klasická hudba jižní Indie s dvojicí houslistů Ganesh-Kumaresh.

Protipólem hudby, která se poslouchá v sedě, jsou kapely které naopak zvednou diváka z židle. Co tedy vybrat z globální nabídky a vyhnout se přitom stereotypní “party music”? Objevem byl 56letý dready okrášlený skřítek Winston McAnuff. Narodil se na Jamajce v rodině kazatelů, hudební začátky absolvoval jako zpěvák v kostele, a jeho koncert s o generaci mladším akordeonistou se vymykal všem jamajským klišé.

Womex je setkání velmi neformální, v davech proudících mezi celkem 4 koncertními sály vidíte místní publikum, kolegy z českých festivalů a občas i celebrity, letos to byl například Robert Plant i část jeho kapely. Závěrečný den – neděle – je každoročně vyhrazena udílení cen. Ty letošní převzal ředitel extrémisty pronásledovaného Festivalu v poušti a kubánská skupina Los Van Van.

Psáno pro Rock & Pop, 2014/1