Womex, Santiago de Compostela: Globální hudba ve městě poutníků

16. 2. 2015 | Rubriky: 2015,Články,Rock & Pop

Od svého vzniku v Berlíně roku 1994 prošel Womex, putovní world music expo, polovinou Evropy – od Stockholmu až po Soluň. Hostitelské město bývá stejně silnou atrakcí jako hudba samotná. Není divu, Womexičani – jak se návštěvníkům říká – nejsou anonymní kongresový dav a preferují jižní klima s bouřlivým nočním životem. Severošpanělské Santiago de Compostela, které je od 9 století cílem křesťanských poutníků, nabízelo koncem října jak letní počasí, tak dlouho do noci otevřené restaurace plné mořských lahůdek.

Zatímco zahajovací koncert byl věnován hostitelskému regionu Galicii, jehož image vytváří vedle škeblí a chobotnic ostrý rytmus tamburin a dudy, překvapením hlavního programu byla v Evropě zatím vzácná hudba Pacifických ostrovů i Austrálie. Frank Yamma, písničkář impozantní postavy i hlasu zpívá anglicky i v australských jazycích a doprovází se jen na kytaru. Jako černý Aborigin prošel všemi nástrahami rasové šikany i australské pouště – a zpívá o tom s úžasným nadhledem a klidem. Jeho hutný a příjemně chraplavý hlas je natolik silným magnetem, že si vystačí bez aranžérských okras či teatrálních gest.

Minimalismus s bambusovou citerou

Během dvacetileté historie Womexu prošla globální hudba s lokální příchutí dramatickou proměnou: už dávno se nejedná o záležitost úzkého okruhu znalců, ale znamenitý obchodní artikl, zasahující do exportu i turistického ruchu. Vládám mnoha zemí (Česko je bohužel zpozdilou výjimkou) došlo, že podpora hudby nepatří do mlčky trpěného šuplíku s názvem “dobročinnost”, ale je účinnou investicí do budoucna. To jen na vysvětlenou faktu, že příklad Womexu inspiroval tématicky spřízněné akce v tak exotických místech jako je třeba Borneo. Z malajské části ostrova pochází Madeeh Ensemble s nástroji z bambusu, jehož hudba je komorní paralelou indonéského gamelanu. Koncert sledoval světoznámý producent a dřívější ředitel Womexu, Gerald Seligman: “Arthur Borman Kanying, vedoucí ansámblu, patří těm k úžasným lidem, kteří přivádějí zpět k životu mizející kulturu. I když hodně cestoval a má vzdělání, vrátil se zpět do své vesnice, kde staví nástroje a školí mladé hudebníky.” Arthur Borman hraje na citeru pratuokng, jejíž tělo tvoří masivní, čtvrt metru silná bambusová roura. Narodil se ve vnitrozemí pod horami, kde se jeho kmen usadil na útěku před lovci lebek: “Evropskou hudbu jsem slyšel poprvé v britském vojenském táboře nedaleko naší vesnice, byli to Shadows a Beatles, teď mě ale nejvíc zajímá, co jsem se naučil od nejstarších hudebníků ve vesnici.” Kupodivu je to hudba pro západní ucho snadno stravitelná, vystavěná z opakujících se rytmických cyklů, podobně jako newyorský minimalismus, jehož vznik ostatně asijské i africké rytmy inspirovaly. Ještě větší atrakcí byl velký ansámbl Geng Wak Long z malajské pevniny. Propojoval hudbu, křiklavé kostýmy a divadlo, a díky vazbě na indickou kulturu se pohyboval ve světě sice vzdáleném, pro Evropa ale stále srozumitelném.

Mimozemské rytmy z Koreje

Koncert korejské skupiny Noreum Machi se naopak evropskému vnímání naprosto vymykal. Jeho hudbu tvořil dialog mezi vizuálně i zvukově kontrastujícími bubny, řízený jakousi mimozemskou a nepředvídatelnou logikou. Nejde přitom o chaos, změny probíhají pomalu, ale jinak. Pokud člověk očekával gradaci, vyvrcholení a konec, vždy se to nějak zvrtlo. Vždy když zazněl typicky asijský, zvukově rozostřený úder do gongu či jiné plechové perkuse, hudba jakoby přeskočila do další dimense.

Zvláštní kapitolou programu byly odpolední koncerty, ve srovnání s těmi večerními spíše komorní, tiché a introvertní. Mladičká houslistka a zpěvačka Maarja Nuut čerpá z hudby estonského venkova a s pomocí loop station vytváří fascinující a přitom zdánlivě jednoduché struktury, které zněly jako folková paralela nejznámějšího současného estonského skladatele Arvo Pärta. Vše se brzy vysvětlilo: na otázku, s jakou hudbou že vyrůstala, odpověděla nejprve, že to byli Led Zeppelin a Sinéad O’Connor – a pak přidala strhující zážitek z dětství: “Bylo mi pouhých pět let, ale ten večer se mi hluboce vryl do paměti – koncert skladeb Arvo Pärta. Nikdy bych nikoho nekopírovala, ale sdílím jeho krédo: minimem se snažím dosáhnout maxima. Nemám ráda, když někdo používá hodně not, já si vybírám jen ty důležité.” Maarja Nuut hrála na atypické housle, jejichž syrové tóny byly ostře řezaným protipólem k estetickému ideálu klasických houslistů. Přitom měla autoritu přirozeného showmana, když jí přestala fungovat technika a musela změnit pořadí skladeb, napětí v sále stouplo na dvojnásobek. Navíc, její koncert potvrdil, že hudba nezná hranice, řada jejích skladeb zněla natolik povědomě, že mohla vzniknout dle české předlohy – například Holka Modrooká.

Zlatým hřebem programu bylo jako obvykle nedělní poledne s předáváním cen. Tu hlavní získala zpěvačka Mariza, která při jejím přebírání vzpomněla na Womex 2002, kdy se jako ještě nepříliš známá naděje portugalského stylu fado představila světovému publiku: “Později jsem se mnohokrát dotazovala, jestli bych mohla přijet znovu na další koncert? Pokaždé mi řekli že ne. A já odpovídala, že právě teď by to stálo za to, když už jsem o tolik pokročila. I když teď zrovna moc nevystupuju, mám miminko a zpívám spíš ukolébavky. Jsem tedy velmi ráda že tu dnes mohu zpívat, i když to není ta správná hodina. Fado se přece nezpívá v jednu odpoledne, ale vždy pozdě v noci.” Díky vysoké energii i vyhroceným emocím byl její koncert vrcholným zážitkem, a i když fado se zpívá bez perkusí, figury dvanáctistrunné i šestistrunné kytary vytvářely strhující rytmus. – A na závěr dobrá zpráva pro ty, kdo se chystají na příští ročník: Womex 2015 se poprvé koná v našem těsném sousedství, v Budapešti.

Psáno pro Rock & Pop, 2015/1