Yair Dalal: hudební balzám z Babylonu
12. 4. 2009 | Rubriky: Články,Vykopávky,World Music
“Svět je úzká lávka a nejdůležitější ze všeho je nebát se,” napsal v 18. století polský rabín Nahman. Podobnou lávku mezi Východem a Západem představuje hudba z dnešního Izraele. Houslista a loutnista Yair Dalal patří k muzikantům, kteří do ní vnášejí vlivy z Východu, jeho rodiče totiž pocházejí z Iráku. Dalal hraje právě tak s klasickými hráči z Evropy jako s lidovými arabskými muzikanty. V neděli 19. dubna vystoupí v pražském Divadle u hasičů, následující rozhovor vznikl před několika lety na veletrhu Womex.
V úvodu vašeho odpoledního koncertu jste s lehkou ironií prohlásil, že pocházíte z Babylonu. Ten existoval na území dnešního Iráku před 2500 lety – tedy v době, kdy tam přišli vaši židovští předkové. Jak se jim tam v průběhu těch 25 století žilo?
Mezi Židy a Araby panovaly z dnešního hlediska velmi přátelské vztahy, které bohužel skončily druhou světovou válkou. V Iráku Židé zaujímali důležité pozice ve vládě i v kultuře – ale právě tak byste je našli na venkově mezi prostými lidmi. Pak se všechno obrátilo k horšímu, nacisti měli na arabské státníky velmi zhoubný vliv.
V té době ovšem svět nebyl ještě zdaleka nebyl takovou globální vesnicí, jako teď.
I když svět byl mnohem méně propojený, některé ideje se šířily napříč kulturami. Můj otec mi vyprávěl, jak ve školách zavedli povinnou němčinu. Jako kantora měli člena nacistické strany a ten neučil jen jazyk, ale také vojenské rozkazy a disciplínu. Otec mi líčil, jak od něj jednou dostal ukazovátkem přes prsty. V té chvíli neovládl svůj vztek a popadl ukazovátko vší silou za druhý konec. Učitel ztratil rovnováhu, praštil s sebou na zem a zlomil si nohu. Všechny děti aplaudovaly. Ředitel se ani nesnažil mého otce potrestat, protože toho kantora mu tam nasadili zhora a on sám z něj měl strach. Následující půl rok strávil v ošetřování a všichni byli rádi, že se ho zbavili.
Vy často hrajete s arabskými hudebníky – a zvláště s kočovnými Beduíny z pouště. Co vás poprvé přivedlo k tomu, že jste se vydal s velbloudem do pouště Judea?
Ta pustina mě zkrátka fascinovala. Přesytil jsem se životem ve městě.
Nejste jediný, pro koho má poušť spirituální rozměr. Do pouště se vypravil například Ježíš…
A před ním i král David, dodnes tam odcházejí mnichové. Já se shodou okolností vydal do stejné pouště – do Judey. Později jsem na velbloudu procestoval i další pouště – Sinajskou, Negev, a nakonec jsem pracoval jako správce přírodní rezervace. Velblouda jsem tehdy vyměnil za jeep.
Vy jste původně studoval evropskou klasickou hudbu?
Od 6 let jsem se učil hrát na housle a loutnu oud, ale v patnácti mi došlo, že klasický hudebník ze mě nebude. Nemám to v krvi. Hrál jsem recitaly, koncerty, ale pokud chcete být sólistou, musíte být výjimečně dobrý. A já jsem nestál o to být řadovým hráčem v orchestru. Evropskou klasiku jsem vzdal a začal jsem improvizovat, hrát blues a jazz. Později, po letech strávených v přírodě jsem zjistil, že se musím vrátit zpět ke svým původním kořenům, tedy k židovsko-arabské hudbě. A to jsem také udělal.
S označením židovsko-arabská hudba byste ale u řady lidí narazil.
Jenže mí předkové v Iráku používali stejné nástroje, stupnice, rytmy a dokonce i podobné melodie jako Arabové. Korán i Tora dokonce obsahují některé podobné modlitby.
Není pro vás v dnešní napjaté době obtížnější hrát s arabskými hudebníky než dříve?
Teď je to obzvlášť těžké. Všichni jsou zmatení a nervózní a v takovém stavu se nikomu nehraje dobře.
(původně otištěno v časopise Týden, cca 2001)