Yellow Sisters
30. 12. 2006 | Rubriky: 2006,Články,Rock & Pop
Čtyři zpěvačky říkají svojí sestavě “demokratická acappella”, zpívají totiž bez doprovodu a jejich hlasy jsou rovnocenné. Letos zvítězily v soutěži nových talentů festivalu Colours, kde vystoupily následující den po Salifu Keitovi, který jako Afričan patří k jejich idolům. Skupina vznikla před více než rokem, její první koncert byl v kostele a nové album Singalana má vyjít počátkem roku. I když v rozhovoru střídavě mluvily všechny členky kapely, u odpovědí jsou jména jen v případě, když jde o individuální stanovisko.
Vy se hlásíte k jazzu, soulu a blues – což jsou všechno žánry, které mají své kořeny v Africe. Je ve vašich inspiracích vůbec něco bělošského?
Tak ta bělošská stránka, to jsme my. My jsme přece ty bělošky tady odsud, hudba kterou děláme je propojením inspirací zvenčí a našeho života.
Má ten váš život nějaké lokální kořeny?
My jsme z Prahy a ta je dnes docela multikulturní. Takže to pouto k rodné hroudě je pokryto dalšími vrstvami. Praha je zkrátka individualistická, na lidovou hudbu nenatrefíte.
Čím jste prošly v mládí?
[Tony] Punk, to mě hodně bavilo, v televizi jsem sledovala jazz, kterému jsem nerozuměla, ale věřila jsem, že ho pochopím až vyrostu.
Prošly jste nějakým pěveckým školením?
Dětské sbory, lidové školy umění, workshopy.
Třeba i workshop s Afričany?
Ano, v Gambii. Tam se tancuje, bubnuje a zpívá v každodenním životě. Naučily jsme se hodně z jejich tradičních písniček. Zajímavé ale je, že zpívají v jednohlasech, a pokud tedy zpíváme něco ze západní Afriky, tak si ty vícehlasy musíme vymyslet samy.
Stihly jste v Ostravě na festivalu Colours koncert Salifa Keity? Vidět ho v akci, není to vlastně také workshop, zvláště když sledujete jak mu na podiu odpovídají ty ženské hlasy?
Byl to životní zážitek a zlomový bod. Až jsem se přistihla, že se musím přinutit abych se taky se chvíli dívala na Salifa, tolik mě ty jeho zpěvačky fascinovaly. Přišlo mi to jako duchovní hudba, která nejde z ega. A v Africe na rozdíl od Evropy a Ameriky hudba málokdy vychází z ega, je zároveň pokorná a sebevědomá. Do nějakého podobného stadia bychom to v životě chtěli dotáhnout. A nejen takhle zpívat, ale i žít.
Ve vašich propagačních materiálech se píše, že jste cestovaly po Evropě se street-performance programem. Touhle košatou frází je myšleno, že jste si vydělávaly zpíváním na ulici?
[Léňa + Bára]: Ano, týká se to hlavně nás dvou. Začaly jsme v Berlíně, tam pouliční muzikanti obcházejí zahradní restaurace. Zkusily jsme to a zjistily, že se tím dá uživit. Poprvé jsme se tak v cizině zbavily pocitu finanční nouze.
Kolik se třeba dá vydělat na ulici?
Za dvě až tři hodiny 100 euro. Ale nedá se to vynásobit třeba na celý den, protože za ty tři hodiny se člověk energeticky vyčerpá. Po Berlíně jsme jely na další cestu, kterou jsme chtěly financovat hraním. Koupily jsme si letenku do Madridu, zpěvem v metru jsme si vydělaly na letenku na Kanárské ostrovy, a tam, zpíváním v plážových restauracích jsme si vydělaly na letenky pobyt do Gambie. A v Gambii se obtížně vydělává, tam je nízká kupní síla, takže je tam lepší jen utrácet.
Nešikanoval vás někdo? Nemusí mít muzikant v metru a na pěší zóně povolení?
V Madridu nás jednou dokonce vyvedli, ale nenechaly jsme se odradit a druhý den jsme se už lépe rozhlížely, jestli se neblíží policista. V Madridu se totiž smí zpívat jen v přestupních koridorech, a my jsme zpívaly ve vagonech, což asi byla velká troufalost. Konfrontaci nevyhledáváme, zákon přestupujeme nerady.
Proč jste si to třeba před tím Berlínem nevyzkoušely na Karlově mostě?
Zpívat na ulici ve vlastní zemi je něco jiného než v cizině. V Praze máme psychický blok. V cizině se cítíme svobodnější. A k hraní na Karlově mostě je potřeba povolení. Člověk musí projít řízením, které se koná jednou za rok. Nás navíc baví cestovat a ne stát na jednom místě.
Myslíte si, že jako ženy to máte na ulici jednodušší nebo složitější?
Obojí. Muži jsou totiž průraznější, my se musíme déle osmělovat. V praxi to znamená, že vystoupíte z davu, a to chce odhodlání. Ale stačí málo – jen najít odvahu a otevřít pusu.
Výňatek z článku v Rock & Pop, 2006/12 
