Z Řecka až na konec světa

5. 5. 2007 | Rubriky: 2007,Články,Rock & Pop

Electro-world? Řecký underground? Ethno-punk? To jsou některé z nálepek, jimiž se novináři snaží popsat tvorbu zpěvačky Kristi Stassinopoulou a kytaristy Stathise Kalyviotise. Jejich hudba je nadupaná jak elektronikou tak zvuky krétských housliček lira či loutny lauto a hypnotický zpěv vás vtáhne jako ty nejlepší nahrávky psychedelické éry.

Zpěvačka dokonce přiznává, že k použití indického harmonia ji inspirovala jiná evropská individualistka, a sice “chanteuse” Nico známá z Velvet Underground. Pod hudbou o mnoha vrstvách se ale skrývají silné příběhy. Kristi, jejich autorka, je řecké veřejnosti známá i jako spisovatelka. Poslední album skupiny, Taxidoscopio, se letos na jaře dostalo do evropské distribuce a je cestovním deníkem dosud absolvovaných turné. Následující rozhovor vznikl po koncertě na festivalu Fira ve španělském městě Manresa.

Máte nějaké oblíbené město, které na tom vašem vašem cestopisném albu dominuje?

To je hodně těžká otázka. Hráli jsme v řadě pěkných míst – před třemi lety i v Praze. Když odjedete, stýská se vám. Všude jsme si připadali jako doma. Abych řekla pravdu, tak nejlépe jsme se cítili v malých klubech. Náš první zahraniční koncert byl v Izraeli. Ale v cizině jsem vystupovala i předtím, třeba v soutěži Eurovize, nehodlám to dnes skrývat. Tehdy si mě také slavní skladatelé z Řecka najímali jako zpěvačku. Kdežto ten náš cestovní deník pokrývá jen poslední dekádu, kdy se mnou hraje Stathis.

Na rozpisu vašich letošních koncertů převládá Španělsko. Znamená to, že Španělé vám rozumí lépe než třeba Švédové?

Nejblíže máme k národům, které žijí stejně jako my na březích Středozemního moře. Se španělským publikem máme ty nejlepší zkušenosti, což dokumentuje i dnešní koncert.

Vy jste jedna z mála světových skupin, které hrály na festivalu v Jerevanu. Jaké máte vzpomínky na Arménii?

Tam neexistuje nic jiného než hudba. Oni třeba nemají doma elektřinu, ale v každé domácnosti najdete klavír nebo housle. To na mě udělalo velký dojem.

Někteří z nových členů kapely působí jako pankáči, to je záměr?

Ano, přinášejí tu pravou rockovou agresi. Jako za starých časů.

Za všimnutí stály na vašem koncertě i některé exotické nástroje: dudy, lauto, a pak cosi jako kytara s miniaturní ozvučnou skříní.

To je moje cestovní kytara, ideální nástroj do autobusu či vlaku. Použila jsem ji, protože stylově zapadá do skladby Sikonos o ostrově, známém svým vínem.

Publikum napjatě sledovalo i vaše komentáře ke skladbám. U jedné jste vysvětlovala, že ji inspiroval “stařec z hor”, středověký zakladatel sekty sebevražedných atentátníků z perské pevnosti Alamut. Jak ta píseň vznikla?

Původně to je perská tradiční píseň Oh Shirin Shirin, kterou hrála jazzová dechovka z Kolína nad Rýnem, Schall Sick Bras Band. Díky té skladbě jsme se seznámili a začali spolupracovat. Ale abych ji mohla zpívat v originále, potřebovala jsem zjistit, co ta slova znamenají, a tak jsem pátrala po celých Aténách mezi kurdskou a iránskou komunitou. Nakonec jsem to vzdala a napsala si vlastní text. Inspirovala mě knížka Samarkand od libanonského spisovatele Amina Maaloufa, to je velmi zajímavý historický román, vystupuje v ní legendami opředený milenecký pár Majnoun a Layla i zmíněný praotec assasinů, “stařec z hor” Hassan-ibn-Sabbah. Knihy mě inspirují velmi často.

Jedním z vrcholů koncertu byla skladba Eolos z vašeho dřívějšího alba Echotropia. Ta byla ale inspirovaná zcela nedávnou událostí?

Vlak Eolos jezdí mezi Athenami a Soluní, často jsme jím cestovali na koncerty. Když jsme se jednou vraceli, vlak musel zastavit, protože napadlo hodně sněhu. Mezi cestujícími byli ekonomičtí přistěhovalci z Balkánu i lidé vyhnaní jugoslávskou občanskou válkou. Čekali jsme až se uvolní trať, což vždycky trvá déle než člověk předpokládá, a tak jsme vyndali nástroje a začali hrát. A ti chudí a nešťastní lidé z Balkánu taky vytáhli své nástroje a začali hrát s námi. Vznikla krásná atmosféra, nic nás navzájem nedělilo, kolem nás byli Turkové, Albánci, Bulhaři, Srbové, všichni jsme hráli podobné rytmy.

Z článku v Rock & Pop, R&P 2007/5