Z tajgy do vídeňského Birdlandu

9. 3. 2009 | Rubriky: 2009,Články,Rock & Pop

Khöomei, syrový asijský hrdelní zpěv, je v regionech centrální Asie tradiční doménou mužů. Zpěvačka Sainkho Namtchylak toto historické tabu nejen porušila, ale původně etnickou disciplinu navíc posunula do experimentálního prostředí západoevropských jazzových klubů včetně Birdlandu ve Vídni. K jejím hudebním partnerům patřil francouzský experimentátor Hector Zazou, příležitostně vystupuje s rakouskými beatboxery Bauchlang. Na svém posledním albu, Mother-Earth! Father-Sky! se ale vrací ke kořenům. Natočila je společně s nejslavnější tuvinskou skupinou Huun-Huur-Tu a nedávno s ním pronikla do evropského žebříčku world music.

Vy pocházíte z Tuvy, republiky na jihu Ruské federace, která hraničí z Mongolskem. Velká část tamního obyvatelstva vede kočovný způsob života. V jakém prostředí jste se narodila vy?

Ve vesničce u zlatých dolů, které jsou teď uzavřené a opuštěné. Oba moji rodiče byli učitelé a patřili k první generaci usedlých obyvatel, jejich předkové byli tedy ještě kočovníci. Můj otec se stal prvním zahraničním komentátorem v televizi, která v Tuvě začala vysílat roku 1966. Můj mladší bratr je policista, sestra ošetřovatelka. Nikdo z nás tedy už nekočuje, s výjimkou mě, protože jako zpěvačka pořád někam cestuji.

Pěstovali vaši předci hrdelní zpěv?

Pokud já vím, tak jen můj otec. Moji rodiče byli totiž sirotci, své rodiče neznali. To byl ve 40 a 50 letech častý osud, protože třetinu tuvinského obyvatelstva tvořili šamani, buddhističtí mnichové anebo boháči, tedy lidé kteří nedokázali reagovat na politické změny a integrovat se do totalitního bolševického prostředí. Když se tehdy Tuva stala součástí Sovětského svazu, mnoho z nich podlehlo represím.

Všichni tuvinští šamani tedy skončili v Gulagu?

Ano, a mezi těmi kdo zbyli, převažovali komunisté. Což nebyl můj případ, byla jsem první a těžko zvládnutelné dítě a nikdy jsem nevstoupila ani do komsomolu.

V Tuvě tedy probíhalo něco jako kulturní revoluce? Deportace, likvidace politických odpůrců?

Skoro to byla občanská válka. Ve 30 letech byl zdemolován buddhistický chrám Ustuu Khuree, za což ale nejsou zodpovědní Rusové, ale zradikalizovaní Tuvinci. Proti sobě šli třeba i příslušníci jedné rodiny. Vládl chaos, kočovníci tehdy poprvé dostávali občanské průkazy, často docházelo porušťování a záměnám jmen. Můj otec si ale naštěstí podržel své původní jméno, namtchyl znamená “kdo umí číst knížku”, jako třeba notář, člověk, který pro vás může sepsat dokument či dopis.

Vracíte se do Tuvy často?

Už dva roky jsem tam nebyla. Ale ráda tam vystupuji, lidé respektují, že stále zpívám v rodném jazyce.

Hrdelní zpěv je pro ženu tabu. Jak jste se ho naučila?

Tabu to bylo před dvaceti lety. Také se říkalo, že tak zpívat dokážou jen lidé od nás a ze sousedních zemí. A teď k nám jezdí spousta cizinců, kteří se to učí.

Co vás motivovalo?

Já si nikdy nekladla otázku, co se smí a nesmí, ale zkrátka jsem to dělala. Nikoli v kontextu tradiční hudby, ale v rámci improvizace, experimentu, avantgardy, a tam se přece může všechno. A vystupovala jsem hlavně v cizině. Nikdy jsem ten svůj zpěv neoznačovala za autentickou tradici, ale svůj vlastní novotvar. Není v tom jen alikvotní či hrdelní zpěv, ale i vlivy z šamanismu. Improvizace je přece také součástí šamanismu. A improvizace ve free jazzu, to v mých očích není nějaký protest proti zavedené estetice, ale touha po svobodě a nových objevech. A také spojení mezi něčím hodně dávným a hodně moderním.

Kdy jste tedy začala zpívat?

Trochu pozdě, někdy koncem 80. let, v době perestrojky, bylo mi kolem třicítky. Studovala jsem v Moskvě pedagogickou fakultu a pak jsem studií nechala kvůli zpěvu. Roku 1994 jsem vydala první alba, jedno vyšlo v Berlíně, na tehdejší dobu to bylo něco zcela neobvyklého.

Váš zpěv je založen jen na tradici z Tuvy?

Také na hudbě dalších menšin ze Sibiře: Jakutska, Burjatska. To jsem studovala z terénních nahrávek v Moskvě. Také jsem četla výpovědi šamanů z 50.let, zachycené předtím, než je poslali na smrt či do gulagu. Tomu všemu moji rodiče unikli, protože byli sirotci, takže měli vlastně štěstí.

Ale hrdelní zpěv pro ženy není jen tabu, ale i zcela reálné zdravotní riziko, tedy pokud je žena těhotná.

Je to jako v každém umění, člověk poslouchá svůj vnitřní hlas. Byla jsem samotář, trávila jsem dlouhé hodiny sama v lese, objevovala jsem věci, které leží mimo dosah slov a logiky. Ale dlouho jsem se bále to dál zkoumat, až do doby, kdy mi bylo kolem osmnácti. Tehdy jsem otěhotněla a odešla do Moskvy. Byla jsem dvakrát vdaná a můj vztah vždycky skončil na mém samotářství. Lidé se mi diví, že třeba vystupuji s Bauchklang, když jsem daleko slavnější než oni. Radí mi že bych si měla víc hledět své kariéry.

Vy také děláte workshopy, jaký máte cíl?

Identifikace s hlasem. Objevit možnosti vlastního těla. Žijeme ve věku uniformity, ale každý lidský jedinec je přece odlišný. Narodí se jako individuum, až později projde procesem uniformizace. A s tím vznikají problémy. Moji studenti jsou ve věku, kdy pořád ještě tuhle vrozenou odlišnost vnímají. Z mých studentů nemusejí být nevyhnutelně umělci, ale třeba lidé, kteří si podrží své individualistické rysy i ve věku, kdy jiní podlehnou uniformitě.

Na vašem webu jsem se dočetl, že před 12 lety jste se stala obětí násilného útoku, z nějž jste se dlouho zotavovala. Jak k tomu došlo?

Já byla vždycky v dobré kondici, pěstovala jsem sport, ale tentokrát jsem byla nepozorná, v Moskvě na mě zaútočila skupina opilců, byli v přesile, honili mě, nakonec jsem ztratila vědomí. Našla mě policie, dali mě do normální nemocnice a pak do diplomatické nemocnice, protože mám rakouský pas. Trvalo mi víc než rok abych se zotavila, musela jsem zrušit několik turné. Měla jsem od lékařů dovoleno zpívat, ale nikoli alikvotně, protože to klade větší nároky na organismus. Začala jsem tedy pracovat velmi opatrně, improvizace je moc náročná na energii, takže jsem natočila album jednoduchých písní, Time Out. Stalo se hitem v Itálii, hrála jsem na velkých festivalech, ale fanoušci z mého freejazzového období mě kritizovali. Nevěděli, že ta hudba je součástí mé terapie.

Nemohla ta krize být šamanskou iniciací? V šamanských kulturách je přece časté, že osoba, která prochází smrtelnou zkouškou, se stane šamanem, tedy pokud ji překoná?

To je pěkná teorie, ale já žiju tady v Rakousku, kde převládá katolické vyznání, a to není pro šamany dobré prostředí. Netoužím po žádné konfrontaci. Je dobré, že mohu požívat některé hudební prvky, ale rituály praktikovat nebudu.

Vy jste roku 2005 natočila Arzhaana, album “pohádek pro děti od 5 do 100 let.” O čem je?

Arzhaana je tuvinsky pramen. Je to o dívce, která měla krásný hlas, lidé zdálky ji přicházeli poslouchat, ale pak přišel hladomor, dívka se rozhodla prosit o pomoc královnu tajgy. Ta jí řekla, že ji promění ve vodu, aby mohla pramenem proplout až k jeho počátku v ledovci, kde najde šamana – ale už nikdy se nepromění zpátky v člověka. Dívka souhlasí, ale má přání: aby ta říčka nikdy nezamrzla. A tak dodnes bublá a zpívá.

A jak vzniklo vaše zatím poslední album s Huun Huur Tu?

Live ve studiu, Huun Huur Tu znám z doby kdy jsem začínala ve velkém 50členném tuvinském stáním folklorním ansámblu. Dva ze členů tohoto megaansámblu se pak odtrhli a založili skupinu, z níž později vznikli Huun Huur Tu.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2009/2