Ze Saudské Arábie ke korsické polyfonii.
25. 12. 2023 | Rubriky: 2023,Články,UNI
Egyptský rapper Abdullah Miniawy o sufismu, myšlenkové policii, káhirských laptopech i společném projektu se sborem A Filetta.
Jeden z nejrespektovanější polyfonních sborů, A Filetta z Korsiky, představil letos na turné nový projekt se zpěvákem-rapperem Abdullou Miniawy. Ten je podobně jako A Filetta ze Středomoří, jenže z Egypta. Nejde o žádnou vykalkulovanou fuzi, roli v tom hraje i zpěvákův osobní příběh. Na první setkání vzpomíná jeho francouzský producent Blaise Merlin: “Káhira, konec roku 2013. Chaos. Po druhém státním převratu byl zákaz vycházení zrušen. Kluby v centru města vibrovaly hesly proti islamistům i armádě. Undegroundové studio 100Copies je co by kamenem dohodil od náměstí Tahrir, a tam mě zasáhl jeho hlas. Abdullah je zpěvák, básník, a tehdy i mluvčí egyptské mládeže. Když se za pět let egyptská cenzura vrátila v plné síle, Abdullah dorazil do Paříže.” Žánrová šíře hudebníků, s mimiž Miniawy spolupracoval, je fascinující, pro Evropana jsou mnohdy neznámí. V Káhiře to byl Ahmed Saleh, zakladatel avantgardního tria Telepoetic, a též klasicky vzdělaná hráčka na loutnu oud, Yasmine El Baramawy, Na albu Miniawyho evropské skupiny Le Cri du Caire hostoval trumetista Erik Truffaz, pro laika zůstává ale největší hádankou kombinace hlasu káhirské revolty s archaickou polyfonií z Korsiky. Následující rozhovor vznikl před společným vystoupením s Korsičany na festivalu v rakouském městě Kremži,
Když člověk čte o spojení korsické polyfonie se zpěvem z Egypta, zní to divoce. Jak je to vlastně s vašimi egyptskými kořeny?
Nevyrůstal jsem v Egyptě, narodil jsem se egyptským rodičům v Saudské Arábii. Když se oprostíte ode všech politických dogmat a ideologií, jimiž ta země žije, je to úžasná krajina plná kontrastů. Poušť, hory i moře, úchvatná panoramata.
Ale v zemi, jako Saudská Arabie, si tímhle člověk koleduje o problém?
Měl jsem štěstí v tom, že moji rodiče tam byli cizinci. Pracovali jako gastarbeiteři, jak se říká tady v Evropě, i když na trochu jiné úrovni. Můj otec byl profesor arabštiny, což mě hodně ovlivnilo. Od osmi let jsem psal básně. Otec měl vášeň pro jazyk, a já pod tímhle vlivem vyrůstal. Svoji poezií jsem už v dětství udělal na otce dojem.
Sufijskou poezií proti extrémismu
Jakou jste měl inspiraci? Vyprávění příběhů? Nebo dotváření toho, co probíhalo ve vaší fantazii?
Jako příklad uvedu svoji první báseň. V televizi vysílali něco terorismu, a z toho jsem vymyslel příběh. Otce okouzlila moje jazyková úroveň, dodal mi sebevědomí. Tvrdil, že v mém věku něco takového není vůbec obvyklé.
Měl jste tedy báseň, zatím ještě bez melodie.
Můj otec miloval poezii, i tu nejstarší z éry před Islámem. Já jsem třeba objevil sufijskou poezii, jejímž nejznámějším autorem je Rumi z 13. století, relativně pozdě, paradoxně díky studiu filozofie. Západní filozofie. Descartes, Sartre, díky nim jsem poznal sufismus. Dokonce se říká, že sufismus ke křesťanská tvář Islámu. V dnešním kontextu myšlenkové policie islámských států je to cesta ven, která umožní lidem svobodně dýchat.
Pokud se zmiňujete o filozofii, západním myšlení a sufismu, tak Evropana napadne Goethe. Ten jako první zpopularizoval sufismus v Evropě sbírkou Západovýchodní divan.
To byl ten, podle kterého pojmenovali Goethe institut? My z východu máme odlišnou perspektivu, pro mě ta cesta probíhala jinudy.
Když jste začal zpívat, tak jste svoji poezii chtěl posunout dál, aby se šířila s hudbou?
Bylo to jak sněhová koule, s postupujícím časem se nabalovaly další vrstvy, pokračuje to dodnes. Rád svoji tvorbu adaptuji pro nové možnosti. V 16 letech mi došlo, že moje psaní nefunguje jak by mělo. Nejprve jsem tedy začal rapovat, stále v Saudské Arábii, zpětně připouštím, že politicky to bylo komplikované, ale nikoli riskantní. I v Saudské Arábii je undergroundová scéna, podmínky se tam mění. Tehdy, roku 2011, jsem svoji tvorbu publikoval na tehdejších platformách jako MySpace. Byl jsem připraven vystupovat na veřejnosti, s rodiči jsem se právě vrátil do Egypta. V Káhiře začínala Egyptská revoluce, náměstí Tahrir bylo obsazeno studenty, já tam vystupoval mezi desítkami ostatních jako rapper. Otec se mnou ale měl jiné plány. Měl jsem vystudovat policejní akademii! Já to viděl přesně naopak, i když na podiu na Tahrir se mi ještě třásla kolena. Pro rodiče to byla velká rána, když jsem z policejní akademie odešel. Začal jsem vystupovat v klubech, žít muzikantským životem. Doprovázely mě klávesy, bicí, elektrická kytara, basa. Ještě jsem přidal hráčku na loutnu oud.
Což byla Yasmine El Baramawy, jinak též aktivistka, kterou roku 2012 na náměstí Tahrir znásilnili fanatici z Muslimského bratrstva?
Ano. I ta odešla podobně jako já do Evropy, od roku 2020 žije ve Švédsku. Ale brzy jsem zjistil, že s takhle početnou sestavou proděláváme. Tak jsem celý doprovod přesunul na laptop. Další 4 roky jsem strávil na turné jen ve dvou, tím druhým byl elektronický producent Ahmed Saleh, zakladatel tria Telepoetic, které sehrálo na egyptské scéně klíčovou roli. .
Hudba versus hřích
I když rap je s poezií spřízněný, hudbu vaší země utvářely jiné žánry. V Egyptě nikdo neunikne vlivu zpěvačky Um Kulthum, největší hudební postavy arabského světa 20. století.
Ani můj otec jí neunikl. Pro něj jako pro skalního muslima byla všechna hudba zdrojem hříchu, což znamená haram. S jedinou výjimkou, a tou byla právě Um Kulthum. Ikona klasické populární hudby. Když ji vysílali v televizi, přisál se na obrazovku.
Do historie se otiskla i další velká zpěvačka, Fairouz z Libanonu. Ta byla navíc křesťanka, kolem sebe měla skladatele, kteří sofistikovaně usilovali o syntézu s hudbou Západu.
Vše dělala jinak než ostatní. Instrumentace, kompozice. Fairouz se naopak snažila uniknout klasickému formátu. Obě zpěvačky poznamenaly celý arabský svět, tedy i mě. Jejich melodie si zpívají prodavači na ulici, stejně jako kdysi v Evropě zpívali Mozarta.
K historii severoafrického popu patří i chaabi, styl v Evropě známý hlavně díky umělcům z Maroka a Alžírska. Dnes je to spíš retro, anebo se chaabi vyvíjí dál?
Mám rád klasické chaabi, kabaret, erotické písničky z 60 let. Ale dnes představuje chaabi v barech v Káhiře spíš totální úpadek. Tu novou vlnu electro chaabi poslouchají vymyté mozky, je to brak co ničí naši kulturní identitu.
Před tím, než jste začal hrát s A Filetta, jste tedy měl vlastní kapelu. Kolik paralelních uměleckých životů vedete?
Mám jich několik. Svojí hudbou chci vzít publikum na cestu do spirituálního světa, s vědomím, že ne vždy se to povede. Riziko je pro mě součástí tvůrčího procesu. U mě to nejlíp funguje ve spolupráci, hlavně s umělci mimo můj domovský žánr. Jak s elektronickými producenty z Mnichova, tak i s korsickou polyfonií.
Jak jste se tedy s A Filetta spojil? Oni zavolali vás, či naopak?
Tohle je zajímavý moment. Když jsem roku 2017 dorazil do Francie, tedy pět let po Egyptské revoluci, byl jsem v plném ohni. Velké ambice, vše jsem chtěl udělat rychle a najednou. Dnes je Francie mým novým domovem. Ten proces začal už roku 2013, ještě v Káhiře, kam shodou okolností přijel producent z Francie, Blaise Merlin. Mapoval místní hudební scénu, a tak zašel do studia 100Copies, to je centrum káhirské avantgardy, viděl mě na jednom videu, a hned mi zavolal. Našim dosud největším projektem je album Le Cri du Caire natočené v triu, s německým jazzovým cellistou Karstenem Hochapfelem a saxofonistou Peterem Corserem, který s námi dnes vystupuje na koncertě s A Filetta. Na albu hostoval trumpetista Erik Truffaz.
Sbor jako životní sen káhirského rappera
Takže, s A Filetta vás spojil právě Blaise Merlin?
Ano. Řekl jsem mu: chci pracovat se sborem, budeme zpívat poezii. Kvalitní sbor je přece sen každého muzikanta. Bude to mít spirituální hloubku jako gospel, živelný potenciál autentických hlasů. Tak jsme společně vypili nějakou whisky a Blaise mi začal pouštět nahrávky. Nejprve polyfonní sbor z Gruzie, a pak A Filetta. V ten moment jsem věděl, že právě tyhle chlapíky chci potkat. Byl to ale běh na dlouhou trať. Blaise pak naplánoval setkání v Calvi. To je město na severu Korsiky, každý rok tam mají festival věnovaný polyfonii, plným jménem Festival des Rencontres de Chants Polyphoniques de Calvi. Blaise mi řekl: “Zůstaneš tady, do Paříže nejedeš, každý den s nima budeš zkoušet, musíte si vytvořit dobré vztahy aby ten projekt fungoval.” Blaise je jako můj bratr, někdy i jako můj otec. V Calvi jsme na zkoušku udělali dvě společné písně.
Ten festival byl v září 2020, Covid dozníval, co jste plánovali dál?
V Calvi jsou úžasně pohostinní, jídlo a pití pro umělce zadarmo na celý týden, a v té vřelé atmosféře jsme celý projekt vymýšleli, netušili jsme jak to finančně utáhneme. A Filetta není zrovna komerční kapela, k sestavě přibyly ještě 2 další hladové krky, já a Peter Corser. Společně zkoušet jsme začali až roku 2022.
Ve srovnání s vašimi korsickými kolegy mluvíte perfektní angličtinou…
… a dále klasickou arabštinou, egyptskou arabštinou a doháním resty ve francouzštině.
Do jaké míry se na podiu držíte dané formy, a do jaké míry je to improvizace?
S A Filettou to má docela pevnou strukturu, jiné projekty jsou víc improvizované.
V poezii, kterou píšete, se držíte textu, anebo při zpěvu vytváříte variace?
Dělám variace i proto, abych se nenudil. Vše je proměnlivé v závislosti na náladě, i na tom, jestli jsem měl jednu skleničku vína, jako teď při našem rozhovoru, anebo víc.
Má obecenstvo šanci poznat o čem zpíváte?
Moje poezie si zaslouží podrobnější vysvětlení. Jako autor se adaptuji do dnešního životního stylu, baví mě poznávat, čím lidé žijí, co dělají na večírcích. Dřív mě to tolik nezajímalo. Ale teď žiju v Paříži, a o to víc zpochybňuji nynější materialismus, jestli je to doopravdy náš hlavní cíl. V tom rozporu vidím úžasnou krásu. Když v materialismu zajdete příliš daleko, spálí vás to. Ale problém máte, i když zvolíte přísně spirituální cestu bez kontroly zdravého rozumu. To je téma mé poezie. A též na první pohled malicherné detaily. Třeba se ptám, jaká byla první hláska, vyslovená v historii lidstva?
Můžete to upřesnit?
Hledal jsem mezi zvuky různých emocí, jako bolest, lidské úsilí, anebo jen prozpěvování. Z toho se vynoří nějaká slova. A na konci té básně pak lidé ta slova užívají třeba v boji, vytvoří nový konflikt, spustí válku. Tak to je téma jednoho mého textu. S A Filetta zpívám i jednu báseň ze svého alba Le Cri du Caire, tedy Perly pro sirotky, ta je o společenských třídách a o jednoduchosti.
Když vystupujete s A Filetta, zpíváte svůj part, a oni jejich? Anebo vytváříte dialog?
V průběhu zkoušek jsme si s Jean-Claudem Acquaviva, vedoucím A Filetta, vyměňovali nahrávky, vytvořili jsme propletenec, kde někdy on zpívá arabsky a někdy já korsicky. Na podiu nezpívám z not, teď už znám celé to představená nazpaměť takže noty nepotřebuju. Chci naopak zavřít oči a nechat se vést srdcem, vášní a také tím co slyším od jiných.
Psáno pro UNI, 2023/10
