Nejlidnatější země světa zůstává bílým místem na hudebních mapách.
10. 1. 2025 | Rubriky: Uncategorized
[Indický hudební entrepreneur Ankur Malhotra se stará ty nejlepší osobnosti lidové hudby. Skupina Barmer Boys má v repertoáru spirituální hindské i muslimské zpěvy z radžastánské pouště. 77letý Lakha Khan je posledním žijícím mistrem houslí sarangi, jeho repertoár sahá od klasiky přes sufijské zpěvy až k hudebním eposům. K prvním západním propagátorům indické hudby patřil virtuozní houslista Yehudi Menuhin. Ten prohlásil, že právě temný a hypnotický tón sarangi je nejpřesnějším obrazem indické duše.
Akce pořádané ve Valdštejnské Lodžii působí po léta jako utajené lákadlo, a to ze tří důvodů. Program nesází na headlinery, ale na neobjevené umělce, jejichž kultovní pověst spoluvytváří image festivalu. K jedinečnosti přispívá i genius loci: letohrádek sestoupí s piedestalu historické památky a slouží dnešním, svobodně myslícím umělcům. Třetím kouzlem je filozofie programového teamu. Ten nabízí “nejmenší světový festival na světě”. Očekávejte tedy až kacířsky relaxovanou atmosféru, která dovolí vychutnat detaily bez spěchu, že nestihnete další podium.
Jako první popsal balkánskou hudbu z české perspektivy malíř a folklorista Ludvík Kuba. Druhý svazek jeho knihy Cesty za slovanskou písní (1933) mapuje prakticky celou bývalou Jugoslávii. Po necelém století jeho sbírka znovu ožívá: stala se podkladem pro koncertní pásmo bosenské zpěvačky a pianistky Aidy Mujačić, která žije 15 let v Praze. Čeští posluchači ji znají i z jiných projektů, z mezinárodní skupiny Korjen, i ze série dalších koncertních performancí.
Kalifornská hudební scéna 60. let, éra hippies, festivalů, halucinogenů i protestů proti vietnamské válce, byla sice mnohokrát analyzovaná, ale opar tajemství si zachovává. Stále platí oblíbené rčení, že kdo to období skutečně prožil, nedokáže o něm vyprávět, natolik byla realita zahalená kouřem rekreačních narkotik. Dennis McNally toto klišé popírá. Jako tiskový mluvčí pracoval pro Grateful Dead, kapelu která se stala exemplárním případem kalifornské hudební svobody.
Zatímco z orchestřiště zní hudba, na podiu vidíte tanec: souhra neurčitosti a civilnosti, abstrakce a hmatatelna, tedy věcí, které by člověk od tance neočekával. U hudby je naopak takovýhle pocit častý, a když člověk sledoval Cunninghamovu taneční společnost, která vystupovala v květnu v Londýně s hudbou Johna Cage, tak si kladl otázku, jak je to celé naplánováno. Jestli byla první hudba či tanec, a do jaké míry je obojí improvizace. 
Z libanonské perspektivy se hranice žánrů jeví trochu jinak než ze západní. K tomu ještě připočtěme fakt, že v politicky nestabilní zemi hraje hudba roli společenského protestu, a že v Bejrůtu, podobně jako v Káhiře, prosperuje bouřlivá elektronická scéna, kterou Západ teprve objevuje. Jednou ze špiček tohoto utajeného ledovce je skupina Sanam se zpěvačkou Sandy Chamoun. Ano, zvuk skupiny nese výrazné stopy elektroniky..
Nick Drake patřil mezi písničkáře s kytarou, byl současníkem Boba Dylana i Donovana, a podobně jako Jim Morrison či Jimi Hendrix zemřel v ranném věku – ale jako autor stál mimo kategorie. V jeho tvorbě dominují tři faktory: noblesa, melancholie a ledabylá virtuozita na hmatníku kytary. Od svých slavnějších kolegů se lišil ve dvou věcech: jeho alba se neprodávala a odmítal jezdit na turné. Tichý a plachý Drake představoval opak divokých radikálů 60. let.
Po 42 letech a 14 albech znějí Lo’Jo stále jako spolek vizionářů z jiného světa. Jejich kořeny sahají do punkrockové éry, v hudbě to ale slyšet není. Právě tak jsou Lo’Jo nedotčeni francouzskými hudebními stereotypy. Pokud zaslechnete stopu šansonu, pak je posunuta do pokřivené perspektivy Toma Waitse. Hudebně inspiroval Lo’Jo trumpetista Don Cherry, rocková psychedelie, experimentální hudba skupin jako Magma… 
Fascinace Západu africkými rytmy má dlouhou historii. Trumpetista Dizzy Gillespie představil roku 1947 afrokubánské rytmy jazzovému publiku prostřednictvím bubeníka Chana Pozo. Ginger Baker, hráč na bicí ve slavné skupině Cream, žil v Nigérii a produkoval nahrávky průkopníka afrobeatu Felu Kutiho. Africké rytmy inspirovaly i Jana Rychlíka, skladatele a též bubeníka orchestru Karla Vlacha, ke kompozici Africký cyklus (1962).
Skupina Värttinä či akordeonistka Maria Kalaniemi zanesly Finsko na hudební mapu světa. Phillip Page byl tichým mužem v zákulisí, který to řídil.
