Kronikář psychedelické éry
10. 12. 2024 | Rubriky: Nezařazené
Kalifornská hudební scéna 60. let, éra hippies, festivalů, halucinogenů i protestů proti vietnamské válce, byla sice mnohokrát analyzovaná, ale opar tajemství si zachovává. Stále platí oblíbené rčení, že kdo to období skutečně prožil, nedokáže o něm vyprávět, natolik byla realita zahalená kouřem rekreačních narkotik. Dennis McNally toto klišé popírá. Jako tiskový mluvčí pracoval pro Grateful Dead, kapelu která se stala exemplárním případem kalifornské hudební svobody.
Zatímco z orchestřiště zní hudba, na podiu vidíte tanec: souhra neurčitosti a civilnosti, abstrakce a hmatatelna, tedy věcí, které by člověk od tance neočekával. U hudby je naopak takovýhle pocit častý, a když člověk sledoval Cunninghamovu taneční společnost, která vystupovala v květnu v Londýně s hudbou Johna Cage, tak si kladl otázku, jak je to celé naplánováno. Jestli byla první hudba či tanec, a do jaké míry je obojí improvizace. 
Z libanonské perspektivy se hranice žánrů jeví trochu jinak než ze západní. K tomu ještě připočtěme fakt, že v politicky nestabilní zemi hraje hudba roli společenského protestu, a že v Bejrůtu, podobně jako v Káhiře, prosperuje bouřlivá elektronická scéna, kterou Západ teprve objevuje. Jednou ze špiček tohoto utajeného ledovce je skupina Sanam se zpěvačkou Sandy Chamoun. Ano, zvuk skupiny nese výrazné stopy elektroniky..
Nick Drake patřil mezi písničkáře s kytarou, byl současníkem Boba Dylana i Donovana, a podobně jako Jim Morrison či Jimi Hendrix zemřel v ranném věku – ale jako autor stál mimo kategorie. V jeho tvorbě dominují tři faktory: noblesa, melancholie a ledabylá virtuozita na hmatníku kytary. Od svých slavnějších kolegů se lišil ve dvou věcech: jeho alba se neprodávala a odmítal jezdit na turné. Tichý a plachý Drake představoval opak divokých radikálů 60. let.
Po 42 letech a 14 albech znějí Lo’Jo stále jako spolek vizionářů z jiného světa. Jejich kořeny sahají do punkrockové éry, v hudbě to ale slyšet není. Právě tak jsou Lo’Jo nedotčeni francouzskými hudebními stereotypy. Pokud zaslechnete stopu šansonu, pak je posunuta do pokřivené perspektivy Toma Waitse. Hudebně inspiroval Lo’Jo trumpetista Don Cherry, rocková psychedelie, experimentální hudba skupin jako Magma… 
Fascinace Západu africkými rytmy má dlouhou historii. Trumpetista Dizzy Gillespie představil roku 1947 afrokubánské rytmy jazzovému publiku prostřednictvím bubeníka Chana Pozo. Ginger Baker, hráč na bicí ve slavné skupině Cream, žil v Nigérii a produkoval nahrávky průkopníka afrobeatu Felu Kutiho. Africké rytmy inspirovaly i Jana Rychlíka, skladatele a též bubeníka orchestru Karla Vlacha, ke kompozici Africký cyklus (1962).
Skupina Värttinä či akordeonistka Maria Kalaniemi zanesly Finsko na hudební mapu světa. Phillip Page byl tichým mužem v zákulisí, který to řídil.
Přístav Marseille po staletí propojuje Evropu se Severní Afrikou. Babylonské prolínání kultur napříč Středozemním mořem se otisklo i do názvu festivalu Babel Music XP, který probíhá v areálu bývalých marseillských doků. Ten se zařadil k nejsledovanějším jarním akcím, umělce si sem chodí vybírat i programoví ředitelé našich festivalů včetně pražského Respectu. Podobně jako v předešlých ročnících byl program oslavou hudební rozmanitosti, s akcentem na francouzské regionální styly. 
Pronikání balkánských stylů na světovou scénu sledujeme v posledním půlstoletí nejčastěji v jazzu i ve world music. Přispěl k tomu Goran Bregović a jeho soundtracky k filmům Emira Kusturici, pianista Milcho Leviev z Bulharska, který hrál s Donem Ellisem i s Billy Cobhamem. Důležitou roli měl i revival východoevropských klezmerbandů. Ten ovšem nezačal v Evropě, ale Spojených státech. Nezapomínejme také, že jako první popsal balkánskou hudbu z naší perspektivy malíř a folklorista Ludvík Kuba. 
Když se Ida Kelarová, jedna ze sester Ivy Bittové, po pádu totality vrátila z exilu a začala hudebně osvětovou činnost, zaměřenou na romskou mládež, netušila jak bohatou sklizeň její nápad přinese. Jejím sborem Čhavorenge prošla jako teenager slovenská zpěvačka Júlia Kozáková, která paradoxně sama romského původu není. Júlia pokračovala po maturitě ve studiích v Londýně na univerzitě SOAS, plným jménem School of Oriental and African Studies. V hudebním světě je to ústav světového renomé, především díky osobnosti Lucy Duran, která vedle vědeckých disciplin studovala v Západní Africe hru na koru a jako producentka pomohla na svět celé řadě průlomových alb. Kozáková na SOAS vystudovala etnomuzikologii a sociální antropologii a nyní pokračuje na JAMU v Brně, kde studuje jazzový zpěv.
