Romské paralely Júlie Kozákové
20. 4. 2024 | Rubriky: Uncategorized
Když se Ida Kelarová, jedna ze sester Ivy Bittové, po pádu totality vrátila z exilu a začala hudebně osvětovou činnost, zaměřenou na romskou mládež, netušila jak bohatou sklizeň její nápad přinese. Jejím sborem Čhavorenge prošla jako teenager slovenská zpěvačka Júlia Kozáková, která paradoxně sama romského původu není. Júlia pokračovala po maturitě ve studiích v Londýně na univerzitě SOAS, plným jménem School of Oriental and African Studies. V hudebním světě je to ústav světového renomé, především díky osobnosti Lucy Duran, která vedle vědeckých disciplin studovala v Západní Africe hru na koru a jako producentka pomohla na svět celé řadě průlomových alb. Kozáková na SOAS vystudovala etnomuzikologii a sociální antropologii a nyní pokračuje na JAMU v Brně, kde studuje jazzový zpěv.
Jak by si počínali sběratelé jako páter Sušil, Leoš Janáček či Béla Bartók, kdyby žili dnes? Ohrožené tradice, které se jim podařilo zachytit, v některých regionech definitivně zmizely, jinde žijí dál. Zpěvačka Hiram Salsano se narodila v Agropoli, přímořském letovisku 120 km jižně od Neapole. Od roku 2005 navštěvovala venkovské farmy ve vnitrozemí a nahrávala zpěvy těch nejstarších žijících pamětnic a pamětníků.
Na rozdíl od převládající rutiny, upravovat staré melodie pro současné nástroje, postupuje Eskenian opačným směrem. Skladby známé z klavírních úprav vrací do původního kontextu, a přenáší je zpět do autentické instrumentace lokálních nástrojů. Nebylo by přesné říkat “lidových”, protože sloužily i v umělecké hudbě příslušných kultur. I to je důvod, proč není snadné hudbu Gurdjieff Ensemblu žánrově zařadit, neodpovídá totiž obvyklé představě staré či tradiční hudby.
Zpěvák, skladatel a kytarista Jono Heyes se narodil na Jižním ostrově Nového Zélandu, pro který s oblibou používá maorské jméno Aotearoa. Jeho první spojkou do Česka se stala během svého novozélandského výletu slezská zpěvačka Beata Bocek, která hostovala na jeho albu 9 Pilgrims (2017). Heyes žil příležitostně v Česku v cirkusové maringotce, a na podzim 2021 zorganizoval nahrávací týden v bývalém mlýně v jižních Čechách, kam přizval stylově pestrou sebranku muzikantů: Petr Tichý na basu, Anna Štěpánová na housle, Pavel Nowak na perkuse, Trevor Coleman z Nového Zélandu na trubku… 
Arabská loutna oud je považována za předchůdce celé plejády strunných nástrojů včetně evropské kytary. Na rozdíl od ní ale nemá pražce a není tedy limitována evropským laděním. Termín “arabská” je navíc zavádějící, řada vynikajících hráčů žije v Turecku, Izraeli či Arménii a díky migračním pohybům posledních dekád i v Evropě. Nástroj získal respekt v jazzovém světě díky hudebníkům jako Anouar Brahem z Tunisu, který natáčí pro ECM, či Rabih Abou-Khalil z Libanonu. Ten na konzervatoři v Bejrútu studoval vedle loutny oud také flétnu, kterou tam učil český pedagog Josef Severa.AndrewCronshaw3_.jpg "(c)AndrewCronshaw")
První Exib se odehrál v Bilbau, pak se přesunul do Evory v Portugalsku, a poslední ročníky proběhly v Setúbalu, příjemném městečku jižně od Lisabonu. Z celkem 400 přihlášených vybrali organizátoři 18 kapel, koncerty byly v kostele i městském divadle, pro veřejnost i oficiální delegáty zadarmo. Pozoruhodné je, že mezi účinkujícími převládaly ženy, ať už jako zpěvačky či vedoucí kapel. Převahu měly akustické koncerty. Co účinkující to jiný styl, žádné klišé či rutina. Dokonce i zmíněný patos vymizel, snad díky střídání generací. Mladí se stále drží hudebních kořenů, ale emocionální rejstřík zmodernizovali.
Loni patřila Meral Polat, zpěvačka kurdského původu žijící v Amsterdamu, k překvapením festivalu Respect i dalších hudebních akcí, například Babel Music v Marseilli. Letos se do Prahy chystá podruhé, vystoupí ve středu 6. března v pražské Akropoli. Mezitím ale zpěvačka vyjela na 4 dny do Istanbulu, kde natáčela s vybranými místními hudebníky a připravovala skladby pro své nové album. Doprovázel ji renomovaný hudební kritik Ton Maas, který o cestě mluví v následujícím interview.
Naoko akademický název je zavádějící, pokud ovšem nepřijmeme Dylanovu hru. Skutečným obsahem knihy nejsou “vědecké” analýzy písní, ale proud Dylanových myšlenek, nastartovaných oněmi písněmi. Formálně se jedná o prózu, ovšem s tak intenzivní hustotou metafor, že výsledek věrně připomíná Dylanovy písničky z 60. let, z éry před motocyklovou nehodou, která ho přivedla k návratu k jednoduchosti. Ne že by Dylan už tehdy vedle písní nezkoušel i volně psanou prózu. Chaotičtěji to udělal v knížce Tarantula (1971), přehledněji na obalech svých desek, Highway 61 Revisited, či Bringing It All Back Home (obě 1965).
Na rozdíl od často překládaných rockových biografií se tentokrát nejedná o rutinní sled epizod a faktografie. Kniha je vystavěna z mistrně zachycených dialogů, které vytvářejí čtivý a napínavý příběh. Ve smyslu známého rčení, že 60. léta jste mohli buď prožít anebo si je pamatovat, jde o vzácnou výjimku. Přispělo k ní několik faktorů.IoanaCirlig_.jpg)
Hudbu Východní Evropy objevil Shaun Williams jako humanitární dobrovolník na Ukrajině před 15 lety. Nyní se ve své doktorské práci věnuje romské hudbě, a jako akordeonista doprovází zpěvačku Corinu Sirghi. Plný název jejich skupiny zní Corina Sirghi i Taraful Jean Americanu. Taraful je historické označení ansámblů, v nichž působí elitní romští hráči zvaní lautari, což je odvozeno od slova lauta, loutna.
