Záliby psychedelického individualisty
20. 6. 2011 | Rubriky: 2011,Články,Rock & Pop
I když generačně patří Gary Lucas k rockovým veteránům, na rozdíl od mnoha svých vrstevníků vás vždy něčím překvapí. Není ani divu, když část svého života strávil vedle dvou zcela nevypočitatelných a dnes už bohužel nežijících klasiků: Captaina Beefhearta a Jeffa Buckleyho.
U kritiků vzbudilo značnou pozornost album Rishte, které natočil s indickou, v Londýně žijící zpavčkou Najmou Akhtar, s níž loni podzim vystoupil v londýnské prestižní hale Barbican. Do Česka jezdí Lucas často, naposled tu byl s projektem Svobodná místa, který tvoří recitace Pavla Zajíčka z Plastic People, klávesy Michala Nejtka a projekce Ivana Achera. Před Lucasovým pražským koncertem v Jazz Docku vznikl následující rozhovor.
Partnerské duo tvoří Bára Kratochvílová a Jan Kratochvíl, jejichž minimalistické komorní obsazení bohatě vyvažuje široký sortiment nástrojů i tvůrčích metod. Do výbavy kapely, která podobně jako slovenský Longital zvolila mobilní a ekonomickou dvojčlennou sestavu patří kytara, banjo, smyčkování, kuchyňský beatbox, klarinet a basklarinet, saxofon, a navíc i velmi kouzelné hudební hříčky a texty ve smyšlených jazycích. Jejich předchozí, velmi dobře přijaté album Fonók označili autoři jako folklór neexistujících národů, a druhé, zatím poslední album, Hu, a má pro změnu podtitul Pop z neexistujících rádií.
Proč je zatím etiopská hudba tak neznámá? Kapely z Mali a Senegalu cestují po festivalech už patnáct let, Etiopie má podporu znalců, ale v Evropě se s tamní hudbou setkáváme zřídka. Proč tomu tak je, vysvětluje spoluorganizátor festivalu Festivalu des Musiques d’Ethiopie, Heruy Arefe-Aine: “Etiopie má skutečně za zeměmi Západní Afriky zpoždění. V době diktatury naše hudba utrpěla těžkou ránu, celá země se dodnes zotavuje. Část hudebníků přestala hrát, část byla popravena, část odešla do exilu, část skončila ve vězení, a obnova je pro celou zemi velmi traumatická. A druhým důvodem je, že naše hudba byla dlouho neznámá, teprve třináct let ji mapuje série Ethiopiques…
Když západní svět zasáhla beatlemanie, Afrika prožívala hudební horečku zvanou konžská rumba, k jejíž ikonám patřil kytarista Franco či zpěvák Tabu Ley Rochereau. O jeho archivní nahrávky je trvalý zájem, a zatím poslední vydaný titul The Voice of Lightness Vol. 2 (Sterns Africa) je fundovanou sondou do zlaté éry africké hudby, a přináší dokonce společné nahrávky s Francem, který byl jeho dlouholetým rivalem.
Brazílie tvoří polovinu Latinské Ameriky a nabízí obrovskou plejádu stylů, od typicky brazilského rocku přes aktualizované pojetí samby až po elektroniku. O brazilském Export office, který umožňuje novinky legálně a zadarmo stahovat, jsem na těchto stránkách psal před rokem, ale protože sortiment se mezitím rozrostl, je dobrý důvod se k tématu vrátit. Kdo tedy nabídku v uplynulém roce obohatil?
Spojené státy zasáhla africká vlna. New York Times o ní psaly hned po Novém Roce, hudební invazi rozebíralo i vlivné internetové medium , znalci se přou, jestli jde o začátek dlouhodobějšího trendu nebo je to naopak cyklicky se opakující se záležitost. Africká hudba tentokrát proudí k americkému publiku prostřednictvím nezávislé scény, a to souběžně na několika kolejích.
Francouzský přístav Marseille hostí každoročně obrovitý festival a hudební veletrh Babel Med, který se i ve svém letošním, sedmém ročníku drží stoupající trajektorie. Koncerty probíhají střídavě v celkem třech sálech různé velikosti, od komorního Cabaretu až po impozantní halu Salle Des Sucres, která ve svém předešlém životě sloužila jako skladiště cukru. Celý areál vznikl totiž přebudováním předměstských doků na hudební centrum, což dodnes dosvědčuje jeho název Dock de Suds. Kontejnerová architektura dodává festivalu atmosféru věčného provizoria v duchu moderní nomádské filozofie: i pro milovníky cizokrajných hudebních lahůdek platí, že cesta není pouhým prostředkem, ale celoživotní náplní.
Kronos Quartet není jen špičkovým komorním ansámblem soudobé vážné hudby, ale i citlivým indikátorem trendů z oblasti world music. Alba Kronosu lze brát jako panorama globálních nástrojů i stylů: vystřídala se na nich švédská nyckelharpa, bollywoodská diva Asha Bhosle či azerbajdžánský zpěv Alima Qasimova. Své nejnovější album Uniko natočil Kronos s fenomenálním finským akordeonistou Kimmo Pohjonenem, který hraje jak kdyby upsal svoji duši ďáblu – což dosvědčí všichni, kdo ho před dvěma lety viděli na Colours of Ostrava.
Mantinely, mezi nimiž se pohybuje v USA žijící iránská zpěvačka Susan Deyhim, mají úctyhodné rozpětí: od elektroniky a experimentů s hlasem až po spirituální texty středověkých sufijských básníků, jejichž humanismus a tolerance je v ostrém protikladu s brutalitou současných fundamentalistů. To vše se zpěvačce podařilo před deseti lety spojit v jeden kompaktní celek na albu Madman Of God, po němž následovala série společných projektů s dalšími umělci včetně jejího manžela, skladatele Richarda Horowitze, který je mimochodem i autorem soudtracku k českému filmu Tobruk. 
Flamenco, původně lokální hudba z jižního Španělska, je dnes s naprostou samozřejmostí přijímáno i v tak anglosasky orientovaných zemích jako je Česko. Vydatný podíl na expanzi stylu, který byl v počátku podobně jako blues spojen se společenskou spodinou, měli nejen velikáni typu Paco de Lucii, ale i madridské hudební vydavatelství Nuevos Medios.
