Léto na Sibiři: Hudební festivaly mezi Uralem a Vladivostokem
1. 12. 2008 | Rubriky: 2008,Články,Rock & Pop
PetrDoruzka_.jpg "Ayarkhan (c) Petr Dorůžka")
Asijská část Ruské federace připomíná někdejší divoký Západ: fascinující krajina s křišťálovými jezery, úchvatnými hřebeny i nedozírnými pláněmi. Místo teepee Indiánů tu vidíte jurty kočovníků, namísto jódlování kovbojů slyšíte hrdelní zpěvy Tuvinců či Altajců. Nápadná je i spřízněnost mezi původními obyvateli Sibiře i Severní Ameriky: šamani, kteří se vracejí na scénu po sedmi dekádách totalitního teroru, se oblékají do čelenek připomínajících Vinnetoua a jejich rituální zpěvy mluví podobným hudebním jazykem, jako nahrávky z indiánských rezervací.
Djivan Gasparyan – který se v těchto dnech dožil 80 let – vytvořil světové image arménské hudby: osamělý kmet hraje teskné melodie na nástroj, který svým zvukem připomíná lidský hlas. Poněkud odlišnou tvář arménské hudby ukazuje album Arakatz, které vydala francouzská značka Buda. Sestavu Les Maitres de Musique d’Armenie tvoří zpěvačka Anna Mayilian, dva hráči z Arménie a dva Arméni narození v Ázerbajdžánu. Všichni žijí ve Francii, v repertoáru mají lidové i sakrální písně. DusanSviba.JPG "Longital, (c)DusanSviba")
Pro rockové pamětníky je Budapešť zdrojem příjemných vzpomínek: protože totalitnímu Československu se turné západních kapel vyhýbala, a tím nejpřístupnějším místem kam se jezdilo na Talking Heads či Bruce Springsteena byl budapešťský Népstadion. Společnou kulturní historii sdílejí post-komunistické země i devatenáct let po pádu Železné opony. Na vzájemnou hudební výměnu i export je zaměřená konference Región. Letos se konala podruhé, mimochodem v symbolické blízkosti zmíněného Népstadionu.
Iránské hudební tradicí je blízká i hudba Ázerbajdžánu, a to jak nástroji, tak systémem. Pohledem na mapu zjistíme, že tato kavkazská republika je rozlohou srovnatelná se sousedními, relativně malými státy, jako je Gruzie, či ještě o něco menší Arménie. Ve skutečnosti ale Ázerbajdžánci obývají daleko větší území – tvoří například čtvrtinu z celkového počtu 65 milionů obyvatel Iránu. Podle statistik dosahuje celkový počet Ázerbajdžánců včetně exilových komunit kolem 40 milionů, přičemž pouhých 7 milionů žije v mateřském státě. Unesco prohlásilo jejich hudbu za světový kulturní klenot – ale Ázerbajdžánci vynikají i v jazzu. Tím nejviditelnějším příkladem je zpěvačka a pianistka Aziza Mustafa Zadeh, i její otec, pianista Vagif Mustafa Zadeh (1940-1979), označovaný za zakladatele mugham jazzu. V dnešním Baku jazzu prosperuje – stačí se podívat na YouTube. 
Souběžně s Folkovými prázdninami v Náměšti probíhal podobně laděný festival na opačné straně rakousko-moravské hranice, Glatt und Verkehrt ve městě Kremži na Dunaji. Program sahal od Číny přes Skandinávii a Palestinu až po blues a střední Ameriku – a navíc poskytl příležitost slyšet jednoho z nejtalentovanějších současných iránských hudebníků.
K nejzdařilejším tuzemským koncertům uplynulého léta patřili bezesporu Hazmat Modine na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. V čele toho atypického bluesbandu jsou dva hráči na foukací harmoniky, v sestavě mají i tubu a obskurní strunné nástroje. Ten nejkurióznější artefakt najdeme na obalu jejich zatím jediného CD: vypadá to jako kombinace harmoniky s trubkou či megafonem.
Indická hudba je paralelním vesmírem k hudbě evropské. Ke sbližování obou galaxií přispěl houslový virtuos Yehudi Menuhin, rocker George Harrison i sitarový maestro Ravi Shankar. Indicko-kanadsko-newyorská zpěvačka Kiran Ahluwalia balancuje na hraně klasické hudby a popu a českému publiku se představila letos v létě na festivalu Colours of Ostrava.
V úvodu seriálu Sibiřská kronika padla řečnická otázka ohledně rozdílu mezi západním alikvotním zpěvem a asijským hrdelním zpěvem. Obě větve používají podobné techniky, ale mají odlišnou funkci: zatímco hrdelní zpěv se pohybuje mezi tradiční hudbou, popem a world music, alikvotní zpěv patří spíš do soudobé klasiky a relaxační hudby. Průkopníky “západní” cesty byli Američan David Hykes (*1953) a Němec Michael Vetter (*1943), k jejich nástupcům patří Wolfgang Saus, častý host českých alikvotních workshopů. Letos v létě vystupoval na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou..
Ještě před dvaceti lety znali hrdelní zpěvy z Tuvy či Mongolska jen specializovaní muzikologové, jedinými dostupnými záznamy byly terénní nahrávky, které vydala sovětská značka Melodia či maďarský Hungaroton. Situace se ale změnila, když se po perestrojce otevřely hranice a skupiny z Asie začaly cestovat na západ. Vůbec první nahrávky hrdelního zpěvu na CD, které byly určeny pro světovou veřejnost, vydal v Holandsku roku 1991 Bernard Kleikamp na své značce PAN, která se dodnes specializuje na ty méně komerční proudy world music. Kleikampovi se tehdy zřejmě jako vůbec prvnímu podařilo přivést do moderního západního nahrávacího studia hrdelní zpěváky z Tuvy. Byli to členové Tuva Ensemblu. Když o dva roky později přijel do Tuvy Dalajláma, dva z těchto elitních mistrů khöömei získali čestnou roli přivítat ho zpěvem: Gennadi Tumat a Kaigal-ool Khovalyg.
I když skandinávská hudba z Finska či Islandu působí na české publikum takřka uhrančivě, v šíři záběru máme co dohánět. Průkopníka švédského folkového revivalu Ale Möllera naši festivaloví organizátoři dosud neobjevili, přestože letos v létě koncertoval doslova za humny.
