Hudba italských kmenů 21. století
1. 10. 2007 | Rubriky: 2007,Články,UNI
Před půl stoletím se do Evropy vydal americký hudební sběratel Alan Lomax. Nahrávky, které tehdy pořídil v Itálii i dalších zemích, mezitím získaly na hodnotě, mnohé z nich totiž zachycují styly dnes už zaniklé. Současný stav italské regionální hudby mapuje série 20 CD Tribù Italiche (Italské kmeny), která v uplynulých letech vycházela jako příloha italského časopisu World Music Magazine. Jejím iniciátorem je Pietro Carfi, rozhovor vznikl v Marseilli v průběhu festivalu Babel Med.
Womex, to je hudební veletrh, festival a profesní konference v jednom. Název je zkratkou pro World Music Expo, místo konání se často mění. Důvodem není jen nomádská filozofie organizátorů, ale i fakt, že počet delegátů z původních dvou stovek loni stoupl na více než desetinásobek.
[by Ken Hunt, London] The 1960s were a peculiar time for popular music in Britain. On the one hand, there was this enormous explosion of pop music (that was increasingly being called rock music) with a phenomenal coverage in periodicals and on the radio – especially pirate radio. On the other hand, British television barely bothered to cover the phenomenon, making at most feeble attempts to treat what was happening as worthy of serious treatment on television. 
Řada dnes slavných romských muzikantů z Čech má své kořeny na východě Slovenska, odkud se jejich rodiče přistěhovali ve velké migrační vlně po druhé světové válce. Jedna tamní romská osada sloužila roku 1976 režisérovi Dušanovi Hanákovi jako prostředí pro film Ružove sny, na němž se mimochodem společně podílely Věra Bílá (jako zpěvačka) a Iva Bittová (jako herečka). Slovenské romské vesnice jsou pro někoho idylickým pramenem nostalgie, pro jiného humanitární katastrofou, a pro bratislavskou muzikoložku Janu Belišovou se staly zdrojem autentické hudby. 
Beáta Palya má pověst nejlepší nové zpěvačky z Maďarska, země, která díky Mártě Sebestyén či Irén Lovasz právě v této disciplíně nasadila hodně vysokou laťku. Koncert v rudolstadtském kostele ale předčil všechna očekávání, vžitá měřítka překračovali i její muzikanti, zvláště cimbálista který spoléhal spíš na rytmus než ozdoby, i expresivní saxofonista. Její hlavní zbraní je muzikálnost i přizpůsobivost, jakou si ale člověk spojuje s romským etnikem. Beáta o sobě tvrdí, že je Cikánkou spíš duší nežli původem.
[by Ken Hunt, London] Their marital relationship hitting the buffers by the beginning of the next decade was years away when Richard and Linda Thompson made these live recordings. Hindsight of that nature adds nothing to the frissons that In Concert 1975 delivers. After all, living a year of your life in no way compares to the way a year or three gets ‘telescoped’ for the purposes of biography. And in any case between 1974 and 1982 the couple released a sequence of jointly credited duo albums that count amongst the finest to come out of Britain during the period in terms of songcraft and performance. This is them at their peak, though they were soon to duck out of this life to pursue other, non-musical paths in a Sufi community.
“Svatební a pohřební kapela” nejslavnějšího balkánského filmového skladatele vystoupila v létě na zahajovacím koncertě ostravských Colours, návštěva jejího vedoucího byla dobrou příležitostí dozvědět se o jeho posledním projektu. Karmen, romská opera s happyendem, označovaná jako “první Carmen psaná s K a s balkánským přízvukem,” měla koncertní premiéru před třemi lety, letos vyšla na albu. Vedle toho se některé dřívější Bregovićovy nahrávky, původně použité filmech Emira Kusturici, letos vrátily na filmové plátno v poněkud překvapivém kontextu – a to jako součást soundtracku k filmu Borat.
Letošní je pro Radůzu jedním z nejaktivnějších období jejího života. Po živém albu Vše je jedním a koncertním DVD Půjdu, kam chci stihla natočit kompozičně i aranžérsky bohaté studiové album V salonu barokních dam, které vyjde na podzim. A mezitím ještě ještě porodila syna Atillu.
S emotivními baladami se setkáme v mnoha světových kulturách, ale písně zvané sevdalinka se zpívají jen v Bosně a Hercegovině. Podobně jako americké blues vznikly principem tavícího kotlíku, v tomto případě prolnutím melodických ornamentů, které na Balkán přinesli Turci s jihoslovanskou zpěvností. Žánr, označovaný sevdah, se po rozpadu Jugoslávie dostal do světa díky skupině Mostar Sevdah Reunion. Sarajevská zpěvačka Amira hostovala roku 2003 na jejich druhém albu A Secret Gate, a poté natočila velmi ceněné sólové album Rosa. Letos na jaře vystupovala v rámci přehlídky romské hudby 1000 Years Journey v londýnské hale Barbican, kde vznikl následující rozhovor. Pro upřesnění nutno dodat, že Amira ani sevdah nemá s romským etnikem nic do činění, jediným spojovacím článkem mezi oběma kulturami je území Balkánu.
[by Ken Hunt, London] Transformative is probably the most appropriate word to describe the influential Northern Indian rhythmist, composer and teacher, Alla Rakha Qureshi, and how his music affected people. Ustad in the concert’s title is the Muslim counterpart of Hinduism’s more familiar word guru. Certainly, Alla Rakha educated many, many people. The default-standard tale is that the West turned on to Indian music through the sitar. There is no denying the inherent truth, if hackneyed, of that proposition. But it was never the whole story, never the truth, the whole truth. For many people, the neon, flashing sign over the entrance to appreciating Hindustani music didn’t come with Ravi Shankar or Ali Akbar Khan, the Beatles, the Byrds and their kind. It came, heresy of Hindustani heresies, through clicking with taal (rhythm cycle). In other words, for many people, rhythm came before raga.
