Aynur, kurdská Johanka z Arku
27. 1. 2007 | Rubriky: 2007,Články,Rock & Pop
Když se narodíte v Turecku jako příslušník kurdské menšiny, a navíc jako žena, hlasivky musíte napínat mnohem víc nežli vaši majoritní sousedé. To potvrdil i koncert kurdské zpěvačky Aynur na posledním hudebním veletrhu Womex v Seville, který posunul měřítka pro hudbu z Turecka i středního Východu hodně vysoko. I když Aynur vystačila s doprovodem tradičních nástrojů, absence elektrických kytar či kláves naštěstí koncertu nedodala žádnou muzeální příchuť. Skladby vrcholily v perkusivní smršti velkých tamburín, Aynur s ledabylou elegancí spojovala delikátní ornamenty s neuvěřitelným hlasovým nasazením.
Ve vašich propagačních materiálech se píše, že jste cestovaly po Evropě se street-performance programem. Touhle košatou frází je myšleno, že jste si vydělávaly zpíváním na ulici?
[by TC Lejla Bin Nur, Ljubljana] Last time, with album Tekitoi two years ago, Rachid Taha was Alter, this time, with second Diwan, he is foremost Different, thus basically not Indifferent, conditionally more rootsy, rough, acoustic, with less electricity and electronicity, not only in comparison with regular author albums, but also with first Diwan (1998)… 
Newyorská kapela vedená Ukrajincem Eugenem Hützem přerostla z pankáčsko-kabaretní kuriozity ve světovou atrakci. Zatímco ještě před čtyřmi lety vystupovala v pražské Baráčnické rychtě pro 250 posluchačů, její letošní koncerty na festivalech Roskilde či Colours of Ostrava přitáhly téměř desetitisícové publikum. Hützově drsnému charismatu propadla i pražsko-londýnská filmařka Pavla Fleischer
[by Ken Hunt, London] One of the things that impresses me most about Bellowhead the quality of the music aside is that they take the music seriously without seeming to take themselves seriously. They played their big songs Rigs of the Time, Fire Marengo and Flash Company with admirable playfulness and, when necessary, circus wit, However, their souped-up, trad-style instrumentals, like the funk and soul horn interjections juxtaposed with fiddlistics of Sloe Gin, similarly hit the bulls-eye. 
Během svého života stačil natočit tři alba, jeho skladby ožívají v překvapivých coververzích. Natočili je Walkabouts, jamajská zpěvačka Millie Small a jazzový pianista Brad Mehldau má v repertoáru dokonce několik Drakeových skladeb v instrumentální verzi. Vůbec první nahrávky Drakeových písní pořídil roku 1968 tehdy ještě neznámý Elton John na demoalbum, jehož kopie dnes kolují jako bootlegy.
[by Ken Hunt, London] The Mexican Indian (Mixtec)-American singer Lila Downs bestrode the Heidecksburg big stage in bright sunshine on the Sunday afternoon like a cougar. The temperatures were in the 30s and she and her band responded accordingly, putting on a truly eye- and ear-catching show that revealed many layers of her performance artistry denied the audio – and probably the DVD – medium. Not least of these were the sheer physicality of her performance and the degree of the eye contact between the musicians. She coiled and uncoiled on stage, responded wide-eyed to an unexpected flurry of bass notes or an impromptu variation on a harp run (I love Mexican harp but lack the vocabulary to discuss it with authority), albeit on a melodic theme that she knew inside-out (therein lies the real deal). 
