Barbora Xu, rozená Šilhánová, o cestě z taiwanské vesnice do nebes
24. 10. 2022 | Rubriky: Nezařazené
I když mezi hudbou Tichomoří a Skandinávie není viditelné spojení, obojí se hluboce otisklo do životní cesty české muzikantky Barbory Šilhánové. Ta při své první studijní cestě na Taiwan přijala čínské příjmení Xu [přibližná výslovnosti „ši“], které od té doby používá jako umělecké jméno. Na debutovém albu Olin ennen Barbora čerpá z hudby i z poezie Finska, kde žije, a rovněž Taiwanu, kde studovala čínskou hudbu i kulturu původních obyvatel. Na albu zpívá a střídá citery z Finska i Číny.
Portugalské fado, česky osud, to není žádný venkovský folklor, ale vysoce sofistikovaný městský žánr. Jeho domovem jsou koncertní kluby ve staré lisabonské čtvrti Alfama, v nichž se k hudbě podává večeře i víno. Album Lina_Raül Refree, které roku 2020 vydala portugalská zpěvačka Lina s katalánským producentem, jehož občanské jméno zní Raül Fernandez Miró, do vývoje žánru zasáhlo stejně razantně, jako když před půlstoletím Bob Dylan přešel na elektrický zvuk. S jedním velkým rozdílem:
Balkánská hudba proniká do světa od 90. let díky soundtrackům Gorana Bregoviće i desítkám skupin, které si libují v lichých rytmech s orientální melodikou. K nejzkušenějším organizátorům v této oblasti patří Bojan Djordjević z Bělehradu. Od roku 1990 vede vůbec první srbský rozhlasový program zaměřený na hudební alternativu, založil festival Ring Ring, který kombinuje avantgardní žánry s world music, a od roku 2012 organizuje festival Todo Mundo, který vedle hudby světa mapuje i lokální tradice ze Srbska. 
Skandinávská hudba okouzlila řadu českých hráčů. K těm nejmladším patří flétnistka a skladatelka Žofie Kašparová. Ta měla navíc štěstí ve Švédsku hudbu studovat, a na vlastní kůži tak projít skandinávským hudebním školstvím, které se těší té nejlepší světové pověsti. Se švédskými spoluhráči působila ve skupině 13th Dimension, s níž vystoupila například v pražském Jazz Docku či na přehlídce Czech Music Crossroads v Ostravě.
Vymezit izraelskou hudbu žánrově či kulturně je obtížné. Před vznikem státu Izrael se v Evropě zakořenily dva stereotypy. „Židovská“ hudba, to je přece klezmer, bujaré tance i teskné melodie z židovských osad na východě Evropy v jazyce jiddiš. Od nich se náladou výrazně liší sefardské písně, relikty ze středověkého Španělska v archaickém hebrejsko-španělském jazyce ladino. Méně už jsou známé liturgické zpěvy židovských kantorů, zachycené v Evropě i Spojených státech a dodnes dostupné v reedicích na CD. Nahrávky kantorů Gershona Siroty či Pierre Pinchika – oba s narodili na Ukrajině – představují hloubkou spirituálního prožitku zajímavé srovnání s gospelovým zpěvem Arethy Franklin anebo s rituály qawwali pakistáského zpěváka Nusrata Fateh Ali Khana.
Jejich katalyzátorem je Jono Heyes, zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista, který pochází stejně jako Coleman z Nového Zélandu. Zatímco Coleman se usadil v Seville, Heyes žije momentálně v Jižních Čechách. Tam vznikl i následující rozhovor. Počátkem října proměnil Heyes tichý penzion stojící o samotě na břehu potoka v nahrávací studio. Natáčel zde nejen své následující album, s pracovním názvem The Beehive Studio, ale i filmové příběhy s písněmi propojené. Vedle Colemana a Heyese se účastnili basista Petr Tichý, houslistka Anna Štěpánová a další hudebníci. 
Cumbia, tango, bachata, bolero, guajira a desítky dalších pramínků. Obrovité spektrum latinskoamerických rytmů a žánrů je výsledkem komplikované interakce v čase i zeměpise, mezi Afrikou, Evropou a Novým světem, přesahující tři století. V Latinské Americe probíhala tato hudební alchymie, propojená s kolonizací a otrokářstvím, podle zcela jiných scénářů než v USA. I dnes, v éře globálního popu a world music, představují severní a jižní Amerika odlišné světy, s rozdílnou emocionalitou i estetikou. Co v jedné kultuře působí jako neúnosný kýč či patos, představuje jinde legitimní umělecký počin.
Pro nezasvěceného zní korejská hudba jako rébus, jehož přitažlivost ještě násobí fascinující nástroje. Obrovité citery kayagum a geomungo jsou pověstné majestátními hlubokými tóny, jejichž výšku lze „ohýbat“, takže znějí podobně jako twangové kytary ve filmových westernech. Při hlubším ponoru objevíte další spřízněnosti: ozvěny preparovaného klavíru Johna Cage, časové prodlevy Mortona Feldmana. 
Interview s Miroslavem Vitoušem z roku 1994. Psáno pro Lidové noviny, před koncertem v neděli 27. března v pražském Edenu v rámci Agharta Jazz Festivalu. Vitouš vystoupil v triu, v němž dále hráli Jan Garbarek (Norsko, saxofon) a Airto Moreira (Brazilie, perkuse). 
K aktivitám Boba Dylana, které dlouho zůstávaly širší veřejností skryté, patří série jeho rozhlasových pořadů Theme Time Radio Hour, vysílaná nejprve přes satelit, později na BBC a jiných stanicích, a dostupná na internetu.
